Operace:Osud

Projev svou tvořivost
Uživatelský avatar
darknightlili
Wood Rank 0
Wood Rank 0
Příspěvky: 87
Registrován: čtv 03. kvě 2012 16:38:21
Kontaktovat uživatele:

Re: Operace:Osud

Příspěvek od darknightlili » sob 28. zář 2013 11:27:17

17. Kapitola: Smrt
Lilli stála na galerii a sledovala, jak doktoři operují Fénixe. Vedle ní stála doktorka Carlenová. „Proč ho neoperujete vy?“ Doktorka se usmála: „Mám odložené operace. Měla bych být na mateřské dovolené, ale dítě hlídá manžel.“ Lilli sklonila hlavu: „Co máte?“ „Kluka. Adama. Máte děti?“ „Ne…Ale chtěla bych.“ Carlenová se podívala do papírů: „Věřte mi, že ta rána šla jen těsně vedle srdce. A nebyla od toho pádu vzducholodě.“ „Cože?“ Doktorka se podívala na sál: „Váš bratr utrpěl střelnou ránu. Asi den starou. Nevíte, kde by k ní přišel?“ Lilli se zamyslela: „Ne…Nebo možná…“ vzpomněla si na jejich setkání: „Asi vím. Když nás CP Trackers od sebe odtrhli, říkali, že s Fénixem ještě neskončili. Tak asi od toho.“ Carlenová se na ní podívala: „Nebudu vám lhát, slečno Leaveresová. Váš bratr má tak 40% šanci, že přežije. Je mi to líto, ale je to tak.“ Lilli sklopila zrak: „Je mi to jasný.“ Najednou zaregistrovala, že se na sále utvořil chaos. Carlenová zbledla: „Slečno, bylo by nejlepší, kdybyste odešla.“ „Co se děje? Proč je tam takový chaos?!“ Carlenová jí chytila za křídlo: „Pojďte! Nechci vás k tomu nutit.“ Lilli se podívala na sál: „Tak dobře.“
Gary si sedl vedle Lilli a chytil jí za křídlo. Dary s JetPack Guyem, Dadz a Kimem si stoupli vedle nich. Lilli se opřela o Garyho: „Nesmí umřít…To se přece nemůže stát.“ Gary jí začal přejíždět po vlasech: „To bude dobrý, Lilli. Fénix bude v pořádku.“ Dary se podívala na JetPack Guye: „Kdybych věděla, že tohle dopadne dobře…“ „Nikdo to neví.“ „Možná by to někdo věděl…“ JetPack se na Dary zaraženě podíval: „Myslíš…Ne. Ona přece…Dary, už je pryč.“ Přikývla: „Asi jo…“ Na chodbu vstoupili dva doktoři: „Příbuzní agenta Fénixe?“ Lilli se zvedla: „Jen já.“ „Jsem Spencer Derven. Tohle je Kevin Weren. Měli jsme na starosti operaci vašeho bratra.“ „A? Bude v pořádku?“ Doktoři si vyměnili pohledy: „Slečno…Ta rána, kterou měl váš bratr, se zvětšila, takže srdce začalo kolabovat. Nyní je váš bratr ve stabilizovaném stavu.“ „Můžu ho vidět?“ Derven se zadíval do země: „Sice byste neměla, ale když je to tak…Můžete. Ale jen na chvíli.“
Lilli vešla do Fénixova pokoje. Pohled na vlastního bratra jí zdrcoval. Byl připojený na různé hadičky, přístroje a podobné věci. Lilli si sedla na židli, která stála vedle postele. Chytila ho za křídlo a chvíli tam jen seděla. Najednou Fénix otevřel oči a usmál se: „Lilli…Jsi v pohodě?“ „Jsem…Ale hlavní je tvoje zdraví.“ Fénix sklopil zrak: „Lilli…Já už tu nebudu…Boží soud mě čeká.“ Lilli nechápavě zavrtěla hlavou: „Brácha, o čem to mluvíš? Ty nesmíš umřít!“ „Lilli…Měl bych ti něco říct. Musím ti dát tohle.“ Fénix si sáhl za krk a v křídle se mu zaleskl přívěsek: „Lilli, tohle mi dala máma, než umřela. Rodinný náhrdelník. Dědí se z generace na generaci. A teď jsi na řadě ty.“ Lilli si ho vzala se slzami v očích: „Fénixi…“ „Garymu řekni, že mi bude chybět. Dary…a JetPack Guyovi vyřiď, že ve sklepě pod domem Miltrinových něco mají. Jinak…Budeš mi vážně chybět…ale nemám právo žít dál…Bůh si to nepřeje.“ Lilli popotáhla: „Fénixi…“ „Lilli,“ přerušil jí její umírající bratr: „hlavně nebreč. A neříkej mi, že nemám umřít. Já to vím nejlíp. Hlavně se z ničeho neviň. Nic jsi neprovedla.“ „No právě!“ Lilli se nahrnuly slzy do očí: „Kdybych něco udělala, tak bys umřít nemusel!“ Fénix se usmál: „Lilli…Možná bys mi měla něco říct…a nejen mě.“ Lilli věděla, kam tím míří: „Ty sis toho všiml?“ „Jasně, že jo. V kolikátým jsi týdnu?“ Lilli si začala žmoulat triko: „ V pátým. A jestli chceš vědět otce…Tak Gary.“ „Ségra…řekni mu to. A hlavně, netruchli. Řekni jim všechno. Já už musím jít…“ Lilli stiskla jeho křídlo ještě silněji: „Fénixi…Sbohem…“ Fénix se jí naposledy podíval do očí: „Sbohem Lilli…Mám tě rád.“ „Já tebe taky…“ Fénix zavřel oči. Křídlo mu ochablo a dech se mu zastavil. Přístroj na měření tepu začal nepřetržitě pípat. Lilli složila hlavu na Fénixovu hruď a pustila se do pláče. Po pár vteřinách do pokoje vtrhli Carlenová a Derven: „Co se-Proboha. On…“ Lilli se na ně podívala se slzami v očích: „Je mrtvý…Už stojí před Božím soudem…“ Carlenová chvíli nechápala, o co jde, ale potom jí to došlo: „Slečno Leaveresová…Upřímnou soustrast.“ Lilli se zadívala na náhrdelník rodu Leaveres. Ten kámen, který na něm visel, připomínal diamantovou slzu. Podívala se na svého mrtvého bratra. Vypadal, že spí. Byl bledý a rány vypadaly čerstvější, než doopravdy byly. Lilli vstala ze židle a vyšla plná smutku, lítosti, ale i odhodlání z pokoje.
Gary si prohlížel Dariinu sádru: „Co ti říkali?“ „Nadvakrát zlomená kost v předloktí. Prý tak jeden…dva měsíce.“ „No, alespoň že budeš moct psát.“ usmál se Gary. Hned si ale všiml Lilli, která šla směrem k nim. Dívala se do země. Gary jí, jakmile k nim došla, objal: „Tak co? Bude v pořádku?“ Lilli polkla: „V nebi určitě ano.“ „Co to říkáš?“ zeptal se jí šokovaně Gary. Lilli se podívala na Dary a JetPack Guye: „Fénix…je mrtvý.“ Všichni tři vytřeštili oči: „C-cože? To přece není možné!“ „Je. A je to pravda.“ Dary se málem svezla na zem. Naštěstí ji Lilli včas zachytila: „Dary, to bude dobrý. Fénix si nepřál, abychom za něj truchlili,“ když to říkala, podívala se na Garyho: „abychom si něco vyčítali. A abychom věděli pravdu.“ Dary se postavila na vlastní nohy. JetPack ji objal kolem ramen. Lilli střetla svůj pohled s Garyho pohledem: „Gary…Musím ti něco říct.“ Ten si utřel slzy do pláště: „Co chceš?“ Lilli se zalekla jeho hlasu, který byl nyní plný zášti a smutku: „…Fénix chtěl, abych ti řekla, že mu budeš chybět.“ Gary přikývl: „Jo…To mu je podobný…Jen jedna věta.“ Otočil se na Dary a JetPacka: „Pojďte, pojedeme domů.“ „A co Dadz?“ Gary se usmál: „Ta už je na cestě tam. Tady jí jaksi nemohli dát nohu do sádry, takže jí to udělají na ostrově.“ Dary se pokusila usmát, ale moc se jí to nedařilo.

Uživatelský avatar
darknightlili
Wood Rank 0
Wood Rank 0
Příspěvky: 87
Registrován: čtv 03. kvě 2012 16:38:21
Kontaktovat uživatele:

Re: Operace:Osud

Příspěvek od darknightlili » pát 04. říj 2013 15:21:16

18. Kapitola: Domov a rodina
Dadz bezmyšlenkovitě sledovala, jak se kolem cesty míhá krajina českého serveru. Nevypadala špatně, ale Dadz nebyla zvyklá na to, že někde vidí zelenou trávu a v ní vyrůstající květiny. V Alpine byl pořád sníh. A v létě roztával jen trochu, takže zelenou trávu vídali tak měsíc. V tom byl Club Penguin Island jiný. Naproti ní seděl Patrik. Pohodlně se uvelebil na sedačce a začínal usínat. Podívala se na druhou stranu autobusu. Seděla tam holka fialové barvy s krátkými blond vlasy ve fialové uniformě. Vypadala tak na dvanáct. Po chvíli si všimla, že na ní Dadz kouká. Usmála se na ní: „Ahoj. Ty budeš Dafné, co?“ „Jo. Ty?“ „Dot the Disguise Gal. Dary mi o tobě říkala.“ „Ty vieš o Dary?“ Dot se zasmála: „Jasně! Jsme kamarádky.“ „Aha…Dary o tebe nikdy nehovorila.“ „Hm…Možná na to neměla čas. Taky, v cele se o kamarádech moc dobře nemluví.“ „Jo, to viem.“
„Gary, musím ti ještě něco říct.“ Všichni už jeli v autobuse domů. Gary se na Lilli ani nepodíval: „Co?“ „Je to důležitý…A má to spojitost s tebou a mým stavem.“ Garyho tahle věta vzpřímila: „Jak to myslíš?“ Lilli se na chvíli odmlčela, ale potom Garymu řekla informaci, která ho strašně zarazila: „Gary…Já čekám dítě.“ „Co? Proboha…A s kým? A jak dlouho?“ Lilli se usmála: „No, s tebou! A jsem v pátém týdnu.“ Gary to nechápal: „Ale…vždyť…počkat, ta noc…před maturitami…Já jsem blbec.“ Lilli ho objala: „Proč bys byl blbec?“ „Tohle se nemělo stát! Vždyť…Ty jsi člověk! A já tučňák. To přece-“ „Co? Vždyť to je úplně normální! Gary, zítra jdu na kontrolu, jestli se tomu nic nestalo. Ale…Budeš táta!“ Gary chvíli jen koukal po okolí, ale pak se usmál: „No, co mám dělat. Hele, přemýšlel jsem o Dary a Jakeovi. A vlastně taky o nás. Protože ti dva hledají nějaký bydlení Andy a Renému, nemaj na to peníze. Tak co kdyby se přestěhovali spolu s tebou ke mně? René a Andy budou mít svý iglú…a Dary a Jake by znovu mohli mít rodinu, sice jen náhradní, ale stejně…A alespoň bychom snad na chvíli zapomněli na Fénixe…“ Lilli najednou zesmutněla. Chytila ten diamantový přívěsek, co měla na krku: „Fénix…Neznali jsme ho moc dobře. Ale byl to pořád můj brácha, tvůj nejlepší kamarád a…něco jako strýček Dary a JetPack Guye.“ „Jo…Když je řeč o Dary…Začíná zase blbnout. Teda začíná vzpomínat.“ Lilli přikývla: „Takže teď bude potřebovat blízký lidi?“ „Jo. Ale…to vyřešíme až pak, jo?“ „Jasně…“
Katie pomáhala Kimovi dostat se z autobusu. Měl nalomené žebro a vlastně by vůbec neměl být v pohybu, ale tomu Kim nechtěl vyhovět. Jakmile se postavil na pevnou zem, zaslechl, jak na ně volají dva hlasy. Katie se usmála: „Mamí! Tatí!“ Jejich rodiče k nim přiběhli za chvilku. A samozřejmě, jak oba dva čekali, začala se jejich matka děsit: „Proboha, jak to oba vypadáte?! Co se to tam stalo?! Já vám říkala, že tam nemáte jezdit!“ Po chvíli nadávání se ale uklidnila a rychle oba dva objala. Kim zaskučel bolestí: „Mami, pusť mě, prosím!“ Jeho matka ho hned pustila: „Co se stalo?“ Kim se rozkašlal: „To-je v pořádku. Jen mám nalomený žebro.“ „V pořádku?! T-ty říkáš, že nalomený žebro je v pořádku?!“ „Mary,“ zastavil jí její manžel: „kluk se zotaví. Je přece po dědovi. A Katie taky. Nemusíš o ně mít strach. I když…To, že jste nám vůbec nepsali, nás dost znervózňovalo.“ Kim se pousmál: „No…Tak já nikdy moc nepsal. Ale nevím, jestli by psala Katie.“ Jejich matka se také usmála: „To je vedlejší. Hlavní je, že jste v pořádku. Musíte ještě někam?“ „Ne. Dneska už ne. Ale zítra musíme. I ty, Katie.“ „Cože?“ vykřikla jeho šokovaná mladší sestra: „Co tam budu dělat?“ „Director ti chce poděkovat, že jsi nás vlastně zachránila.“

Zoe si od Marka nechala obvázat ránu na křídle. Při tom vůbec nedávala najevo to, že jí to bolí. Mark se příjemně usmíval, jakoby měl něco v plánu. Daniela prohledávala počítače, jestli se za dobu, co byli pryč, nic nestalo. Očima těkala po obrazovkách a její křídla mačkala klávesnice tak rychle, jakoby Daniela vypila nejméně tři energetické nápoje za sebou. A Hank se nervózně procházel sem a tam po velitelské místnosti. Doufal, že všichni agenti při pádu té vzducholodě zemřeli. Ale zase ho štvalo, že mezi nimi byl i Fénix. Z toho měli vytáhnout informace, se kterými by mohli zničit EPF od základů. Vyplenili by IceCube, Club Penguin Island, IceLand nebo Snow Town. Ale teď to už asi nesvedou. Daniela přestala mačkat tlačítka na klávesnicích: „Všechno je v pohodě. Žádné ztráty, žádné viry, nic.“ Hank se na ni podíval: „Díky, Dani. Můžeš jít.“ Daniela vyběhla z velící místnosti. Mark jí chvíli sledoval, jak za ní vlají její dlouhé, ryšavé vlasy. Zoe ho lehce praštila přes zobák: „Přestaň na ní čumět. Stejně je ti to k ničemu. Tak se radši věnuj mýmu křídlu.“ Mark zavrtěl hlavou: „Co? Jo, jasně.“ Hank začal pracovat na počítačích. Zoe ho po očku sledovala: „Co děláš?“ „Snažím se najít nějaký informace o Dariině komunikačním přívěsku.“ „K čemu ti to bude?“ Hank se pousmál: „Herbert ho rozbil. Kousek si nechal a zbytek dal mě.“ z kapsy vytáhl pár fialových střípků: „Možná, že Dary má ten druhý kousek. A tím pádem bychom jí mohli odposlouchávat.“ Mark dokončil obvazování Zoeiního křídla: „Tím chceš říct, že bychom od ní nevědomky získávali informace?“ „Přesně tak. Tedy, pokud ho bude nosit.“ Zoe se zašklebila: „To je fakt dobrej nápad.“

Dary stála před vstupem do nemocnice. Čekala, až Dadz bude mít nohu v sádře. Kolem pobíhala spousta malých tučňáků. Byly prázdniny, takže to nikomu nepřišlo divné, takhle ráno. Po pár minutách z nemocnice vyšla Dadz: „Ty tu čakáš? Prečo?“ „Jen tak. Tak co?“ Dadz se rozpačitě usmála: „Zlomená plútva. A jinak nič. Dary, my budeme muset ísť.“ „Ale proč? Vždyť byste mohli být tady.“ Dadz zavrtěla hlavou: „Sice je to tu pekné, ale v Alpine sme doma. To snad chápeš.“ Dary přikývla: „Jo, chápu to. Vůbec, kde jsou ostatní?“ Dadz pokrčila rameny: „Patrik s Penny sú asi v Night clube. A Nick…Hovoril niečo o Herbertovi. Asi za ním išel do veznice.“ Dary to trochu vyvedlo z míry: „Co? No, radši bych za ním šla taky. Nickovi by se mohlo něco stát.“ „Jasně. Tak, ty si tu doma, veď ma.“
Nickovi chvíli trvalo, než se dostal do cel. Hlídací agenti ho nechtěli pustit, ale naštěstí přišli Dary a Dadz. A právě Dary jim pomohla dostat se k Herbertově cele. Ten ležel na posteli. Nick si v první chvíli myslel, že spí, ale hned to odvolal, neboť se Herbert zvedl a zůstal sedět na posteli: „Rodinná sešlost nebo co? Nicku, dlouho jsme se neviděli.“ „Díky bohu. A ja už si myslel, že si v poriadku.“ Herbert se zašklebil: „Já jsem v pořádku, bratránku. Ale co ty? Přešel jsi ke Slovákům?“ „Ja som Slovák už dlhou dobu. A ver mi, je to tak lepšie.“ „Jak chceš. Proč jsi vlastně přišel?“ Nick chvíli zaváhal. Pak se otočil a odešel od cely. Dadz se nejdřív otočila na Dary, potom pomocí berlí vrávorala za Nickem. Dary se podívala na Herberta: „Je to tvůj bratranec. To sis nemohl vybrat lepší otázku?“ Herbert se zvedl: „Ne, nemohl. Je to můj bratranec, ale ty snad víš, jaký já mám vztah ke členům mojí rodiny?“ Dary polkla: „A o své dceři víš? O Susan?“ Herbert se zamračil: „Ano, vím o ní. Chceš o ní něco vědět?“ „Ne, zjistím si to sama. Ale jí taky budeš chtít zabít? Taky se stane tvým nepřítelem?“ Herbert sklonil hlavu: „Co myslíš? A kdybych nechtěl, tak ona bude chtít zabít mě. Za to, co jsem provedl jejich matce.“ Dary se těžko ovládla, aby na Herberta nezačala křičet: „Oni tě nechtějí zabít. Jen by chtěli pomstít jejich matku, kterou jsi ty chladnokrevně zabil.“ „A co ty, Dary? Ty bys nechtěla pomstít třeba Fénixe?“ Dary znejistěla. Herbert se jí snažil zmanipulovat, zničit jí sebevědomí a psychicky jí vyčerpat: „Ano, chtěla. Ale ne tím způsobem, že někoho zabiju. Fénix zemřel jako hrdina. A tak to bude navždy. A věř mi, že já ho klidně pomstím. Ale o život při tom nikdo nepříjde. Nazdar.“ Dary odešla. Herbert se pořád usmíval: „Však ty ještě uvidíš. Nebude trvat dlouho, a budeš v situaci, kdy nebudeš vědět, co dál.“
Gary vstoupil do svého iglú. Následovala ho Lilli. Hned, jak vešla dovnitř, vyskočila jí do křídel žlutá kulička chlupů: „Creative! Oh, jsi v pořádku!“ Její puffle začal spokojeně vrnět. Lilli se usmála na Garyho: „Díky. Že jsi ho pohlídal.“ Gary se uculil: „Není zač. Byl moc hodný.“ Lilli se zasmála: „Jo, to on bývá. Kde jsou vůbec Dary a Jake? Myslela jsem, žes jim řekl, ať sem přijdou.“ Gary položil na zem Lilliinu tašku: „Řekl jsem jim to. Ale prý si ještě musí něco zařídit.“ „Tipuju, že Jake šel za Lai.“ „Určitě.“

Uživatelský avatar
darknightlili
Wood Rank 0
Wood Rank 0
Příspěvky: 87
Registrován: čtv 03. kvě 2012 16:38:21
Kontaktovat uživatele:

Re: Operace:Osud

Příspěvek od darknightlili » pát 04. říj 2013 15:25:35

19. Kapitola: Vzpomínky na rodinu
JetPack Guy se rozhlížel po velkém prostranství, kde stála pětice domů. Dary stála vedle něj: „Tak, jsi tu poprvé. Nikdy jsem tě sem nepustila.“ „To chápu, Dary. Je to tvoje minulost.“ Dary zavřela oči. Před očima se jí objevila scéna z minulosti: žlutý dům…a před ním dva zamilovaní dospělí a dvě malé děti, které si hrají. Dary rychle oči otevřela. A pohlédla na realitu: na velký, žlutý dům s popraskanou omítkou porostlý břečťanem. Její bývalý domov. Vešla do něj. Od té doby, co její rodinu unesli CP Trackers, tu nikdo nebyl. Tedy, párkrát sem zašla s Jakem. Pohled na místnosti jí drásal srdce. Vešla do obývacího pokoje. Na krbu stály rámečky s fotkami. Dary si je všechny prohlédla. Vzpomínky na rodinu byli silnější než všechno ostatní. „Dary,“ JetPack na ní čekal na chodbě a smutně jí pozoroval: „půjdeme?“ Ta se po chvíli vzpamatovala: „Co? Jo, jasně.“ Odvrátila se od fotek a popoběhla za JetPack Guyem. Ten na ní jen koukal: „V pohodě?“ „Jo. Jen…Pojď.“ Společně vešli do velkého pokoje vymalovaného světle modrou barvou. Na zdech visely různé obrázky. Na stole ležela spousta pastelek, fix a propisek. V otevřené skříni visela spousta oblečení. A na posteli ležel plyšový medvídek bílé barvy. Dary se otočila na JetPack Guye: „Pomohl bys mi odsunout tu postel? Já to asi se zlomeným křídlem nezvládnu.“ „Jasně. Neboj se.“ JetPack Guy se opřel o postel a s námahou jí odsunul. Naskytl se mu pohled na tunel, který vedl pod dům. Dary se pousmála: „Je to něco jako skluzavka. Mám jít první?“ JetPack se na to trochu zaraženě díval: „No…Radši jdi první.“ Dary se zašklebila: „Srabíku.“ Potom vlezla do tunelu a svezla se dolů. JetPack to chvíli jen pozoroval, ale pak se vzchopil. Jenže mu uklouzla noha a tu ‚skluzavku‘ sjel po hlavě.
JetPack se užasle rozhlížel po podzemní místnosti. Byla plná obrázků a náčrtů. Dary přejížděla křídlem po stěnách: „Stará dobrá skrýš. Škoda, že jsme se tu neschovali tenkrát…Ale teď ta tajná věc, o které mluvil Fénix.“ „OK. Tak jde se hledat!“ Oba začali hledat po celé místnosti. JetPack Guy najednou spatřil malou krabičku ve tvaru truhly: „Dary…Asi to mám!“ Vzal to do křídel a položil to na stůl. Dary se rozzářila: „Panejo. To vypadá fakt jako od Fénixe. Ten vždycky na takovýhle věci dával tenhle znak.“ ukázala na znak EPF. JetPack se taky usmál: „Tak to otevřeme společně?“ „Jasně. Ty za jeden roh, já za druhý. Na tři.“ Přikývl. „Raz…Dva…Tři.“ Oba naráz otevřeli truhličku. To, co bylo vevnitř, je naprosto šokovalo: „D-Dary…Není to…Je to ono…“ Dary se rozzářily oči: „Proboha…Tohle snad nemůže…Tohle nám nemohl nechat.“ Oba zírali na zbraň velikosti kapesního nožíku. Vypadala jako rtěnka v zebrovaném pouzdře. Na tom pouzdře bylo napsáno ‚Curious‘. Dary jí vzala do křídla a najednou se to začalo měnit. Změnilo se to v dlouhý meč s modrou čepelí. Dary se usmála: „Derikos. Proč zrovna Darknightin meč?“ JetPack se usmál: „Pořád na ni myslíš. Kvůli tomu přívěsku. Půjč mi to.“ JetPack Guyovi se meč v křídle změnil v laserovou pistoli. Tedy, vypadala jako vodní pistolka. Dary se na něj nechápavě podívala: „Moje laserovka z dětství?“ JetPack se zazubil: „Co? Experimentuju.“ Dary zavrtěla hlavou a podívala se na tu truhličku: „Fénix nás měl rád. Tou zbraní nás cvičil. A chce, abychom ji chránili.“ „Jo. Chápu. Dary…neměli bychom to tady nechat?“ Dary zavrtěla hlavou: „Ne. Jake by na to mohl přijít. Myslím, že bychom to radši měli dát do té naší jeskyně.“ JetPack přikývl: „Tak jo. Jdeme?“ „Jasně.“
Gary seděl na pohovce a střídavě koukal na hodiny a na telku. A na Jakea: „Nevíš, kde je Dary?“ „Ne. Říkala, že někam musí jít s JetPackem. Nic víc.“ Lilli se usmála: „Určitě šli do vašeho starýho domu. Fénix jim tam prý něco nechal.“ Jake se ještě víc zabořil do sedačky: „Já tady nebudu tvrdnout do osmi do večera proto, že si musí vyřídit něco od Fénixe.“ „Jaku,“ zastavil ho Gary: „v klidu. Tohle je důležitý. Pro vás, i pro nás.“ Jakeův puffle Chaz vyskočil k němu a začal se k němu lísat. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla Dary: „Odpusťte mi to zpoždění, ale museli jsme s JetPack Guyem něco důležitýho zařídit. Lilli, ty nejspíš víš, o co jde.“ „Jasně, že to vím.“ Gary přerušil veškerou konverzaci: „Lidi, musím vám říct, proč jsme se tu všichni sešli. První věc je ta…že Lilli je těhotná.“ Jake málem vyprskl Colu, Dary se zmateně rozhlédla po Garym a Lilli: „Jako fakt? Ty bláho.“ Lilli se začervenala: „Jo. A právě proto jsme se vás chtěli zeptat, jestli byste se nechtěli vy dva k nám přestěhovat.“ Jake radši odložil skleničku s Colou: „Počkat…proč bychom se měli stěhovat?“ Gary se usmál: „Víme o tom, že chcete Renému a Andy sehnat bydlení. A teď je všechno strašně drahý, tak nás napadlo, že byste jim to vaše iglú nechali a nastěhovali se k nám. No…a taky bych chtěl, abyste měli…náhradní rodinu.“ Dary se usmála: „Gary…Tohle bys pro nás fakt udělal? Neměli jsme rodinu už alespoň dvanáct let. A teď nám ji ty a Lilli chcete znovu vytvořit?“ „Přesně tak.“ Jake vypadal dost chladně, ale pak se rozesmál od ucha k uchu: „Panebože! TO-to si snad děláte srandu! To by bylo úžasný! Dary?“ „Jasně, že by to bylo super!“ odpověděla jeho natěšená sestra: „Gary…Díky.“ Silně ho objala. Gary byl chvíli bez sebe, ale pak ji objal taky. Lilli se usmála a přitom si nepřestávala hladit břicho: „Dary, Jaku…Chceme, abyste se přestěhovali k nám co nejdřív. Je pravda, že to bude těžké, ale když dáme hlavy a úspory dohromady, tak to bude všechno v pořádku. A i kdybychom neměli peníze, tak Gary dokáže udělat skoro všechno.“ Gary se rozesmál: „No, myslím si, že steak k večeři asi neudělám z matek a šroubků.“ Všichni se zasmáli. Jake pohladil Chaze po hlavě: „No, vytvořil jsi Creativa, tak co bys chtěl umět víc?“ Lilli souhlasně přikývla: „No jo! Neměli jsme osm set coinů, tak jsi mi k narozeninám místo opravdového puffla vyrobil robota. A možná se mi zdá, že ho mám radši než pravého puffla.“ Creative jí skočil na rameno. Dary se podívala na hodiny: „Musíme jít domů. Andy, René a Susan budou mít strach. A navíc si musíme sbalit. Tak čau. Listi, pojď!“ Listi za ní poslušně hopkala. Jake se zvedl z gauče, Chaz mu vyskočil na rameno: „Tak čau. Jo, a díky za tu Colu.“ rozloučil se usmívající se Jake. Jakmile odešli a zavřeli za sebou dveře, Lilli se podívala na Garyho: „Ti dva si doopravdy zaslouží druhou šanci. A my dva snad taky…Nebo chceš být otec jen na papíře a chceš mi platit alimenty?“ Gary zavrtěl hlavou: „Lilli, minulost je pryč. Já s tebou chci žít. A hlavně teď, když je situace taková.“ „Jasně. Hele, já si půjdu lehnout. Jsem celkem vyčerpaná a navíc zítra jdu na to vyšetření. Tak dobrou.“ „Dobrou.“
Dafné si sedla na postel. V Agentské Akademii jim uvolnili pokoj, takže tak mohli všichni čtyři přespat. Dadz spala s Penny v jedné místnosti, Nick a Patrik. Ale Dafné nemohla spát. Proto stála o berlích u velkého okna a prohlížela si noční ostrov. Křídlo ji pořád bolelo, ale ne tak moc, aby se nemohla opírat o berli. Penny se na druhé posteli převalovala. Dafné se odvrátila od okna a znovu si sedla na svou postel a berle opřela o stěnu. Složila se na postel a přikryla se lehkou dekou. Sundala si brýle a položila je na malý noční stolek. Zavřela oči a za zpěvu nějakého ptáka pomalu usnula. To ještě netušila, že ten pták není obyčejný, že jeho zpěv dokáže i zamilovat, i zabít…

Uživatelský avatar
darknightlili
Wood Rank 0
Wood Rank 0
Příspěvky: 87
Registrován: čtv 03. kvě 2012 16:38:21
Kontaktovat uživatele:

Re: Operace:Osud

Příspěvek od darknightlili » sob 05. říj 2013 13:59:50

20. Kapitola: Kamarádka
Dary těžce oddychovala, když za sebou táhla kufr se svými věcmi. Jednou rukou to šlo vážně těžko. Naštěstí jí jedním křídlem pomáhal Jake: „V pohodě, ségra?“ Dary se na chvíli zastavila a oddechla si: „Jo, jde to. Ale je to fuška.“ Jake se zašklebil: „To věřím. Tak pojď, za chvíli jsme tam.“ „Za chvíli…vždyť už jsme tady. Skoro.“ Jake se zasmál. Jejich bývalé iglú totiž stálo nad iglú Garyho a Lilli. Stačilo jen sejít schody. Po pár desítkách sekund se ti dva konečně dostali dolů, kde na ně čekal Gary: „Co vám to tak dlouho trvalo?“ Dary se zašklebila: „To víš, se zlomeným křídlem to moc nejde.“ „Jo, jasně. Tak pojďte dovnitř, já to tam odvezu.“
Jakmile Dary vešla do svého budoucího pokoje, ožily v ní vzpomínky. Byl to její pokoj z doby, co ji Gary vychovával. Stěny byly pořád namalované na fialovo. Vlastně se skoro nic nezměnilo. Dary si sedla na postel. Najednou do jejího pokoje vešla Lilli: „Můžu?“ „Jasně.“ Lilli si sedla vedle ní: „Dary…Je všechno v pořádku?“ „Jo…Teda až na ten přívěsek…“ sklopila hlavu Dary. Lilli jí objala kolem ramen: „No tak…To bude v pohodě. To snad zvládneš, ne?“ Dary se na ni usmála. Lilli v tom úsměvu viděla strach a zároveň radost: „Jo, snad jo. Ale…Jak si zvládnu vybalit?“ „Jak? Pomůžu ti, jestli chceš.“ „Tak jo! Díky.“
Dafné se podívala na hodiny: „Preboha…Osem hodin! Za dve hodiny nám idě vlak! Penny, zobuď sa!“ Penny vmžiku vystartovala z postele: „Čo sa děje?!“ „Za dve hodiny nám idě vlak.“ Dadz si nandala brýle a s pomocí berlí si stoupla. Z klučičího pokoje se ozývali hlasy, takže Nick a Patrik už byli vzhůru. Dafné si vzpomněla na zpěv toho ptáka, který slyšela v noci. Nemohla ho dostat z hlavy. Penny jí ale vytrhla z myšlenek: „Dadz, ty sa ideš rozlúčiť s ostatnými?“ „Asi hej.“ Penny se usmála: „Tak je odo mna tiež pozdravuj. I když ich nepoznám.“ „Jasně.“
Gary otevřel dveře. Před ním stála Dafné, Dariina kamarádka: „Ahoj. Děje se něco?“ „Nie. Len som sa chcela rozlúčiť s Dary.“ Gary se pousmál: „Dary tu teď není. Ale asi šla na výšlap na Talest Mountain. Kdyžtak je to tamta největší hora.“ ukázal na ní. „Tak ďakujem. Ehm…Ahoj.“ „Ahoj.“
Dary si nechala vlasy čechrat silným větrem, který vál na Talest Mountain. Tohle místo si zamilovala nejen díky rozhledu a romantickému západu slunce, ale i díky tomu, že se tu perfektně přemýšlelo. Sedla si na kamenný výstupek, na který sedávala už od doby, co byla se svou pravou rodinou. Při téhle vzpomínce zase zesmutněla. Zaslechla něčí kroky ve sněhu. Otočila se, ale hned se usmála: „Dadz. Co ty tady?“ „Ja…chcela som sa rozlúčiť.“ Dary si stoupla: „Dafné…Vážně musíte?“ „Vlak nám idě za hodinu a pol. Musíme ísť.“ Dary jí jedním křídlem objala: „Dadz…Sbohem…Ale budeš mi psát?“ Dafné se zasmála: „Jasně! Němaj strach.“ „Díky. Dadz…Budeš mi chybět. Ale…bylo by lepší, kdybychom se potkali někde jinde.“ „Jo…ale to je teraz jedno. Musím ísť…Počúvaš ten zvuk?“ „Jo…Co to sakra je?!“ Nad hlavami jim prolétla vlaštovka. Ale trochu jiná: „Červená vlaštovka? Co to má být?“ Ta vlaštovka sedla na zem a pozorně si je prohlížela. Dary pustila Dafné a trochu se k té vlaštovce přiblížila: „Proč se nás nebojí?“ „Asi…Neviem.“ Najednou obě holky vykřikly, když se jim před očima prohnala padající osoba. Dary se zastavila na kraji výstupku: „Proboha…ona padá!“ Najednou Dary zbystřila. Pod tou padající osobou se objevilo prkno. Osoba se obrátila ve vzduchu, stoupla si na to prkno a vzlétla. Dary zatajila dech: „Airboard…Proboha, to je…“ Dafné tu osobu zhypnotizovaně pozorovala: „Oh…My…God…“ Ta vlaštovka vzlétla za tou osobou. Dary už matně tušila, kdo to je. Ale po chvíli zahlédla něco, co jí utvrdilo-přívěsek ve tvaru půl měsíce, který měla ta osoba na krku: „To snad ne…Darknight?!“ Neznámá přiletěla k výstupku a zastavila těsně před Dary. Ta jen pohlédla po červeně zbarvených očí se zlatým pruhem: „Darknight…Proboha, jak je to možný?!“ Její dávná kamarádka se zasmála: „No…Řeknu ti, že sama nevím.“ Dary jí chtěla obejmout, ale Darknight to stihla první: „Dary! Ty…Jsi se tak změnila!“ „Vždyť ty taky. Dadz…“ otočila se na ní: „Tohle je Darknight. Darknight, tohle je Dafné, moje kamarádka ze slovenského serveru.“ Darknight se usmála: „Ahoj.“ „Ahoj…“ Červená vlaštovka sedla Darknight na rameno. Dary se zarazila: „Ta vlaštovka je tvoje?“ „Jo. Holky, tohle je Swallow. Swallow, Dary a Dafné.“ Swallow najednou začala mluvit: „Jako, o svých kamarádkách jsi mi nikdy neříkala.“ Pohlédla na vyděšené tváře obou dvou: „Co je?“ „Ona…Mluví…“ Darknight vypadala uraženě: „Jo, mluví. Je to dárek od mámy. Posvátná vlaštovka času.“ „Od mámy? Ona…S tebou mluvila?“ Darknight ztmavly oči: „Jo…Ale, teď to nechci rozebírat.“ „To chápu. Dadz, neměla jsi být na nádraží?“ Dafné se zděsila: „Sakra! Hele, Dary, budeš mi chýbať. Darknight…Snad sa niekedy poznáme bližšie. Ja musím bežieť. Tak…Ahoj.“ „Dadz-“ zarazila ji Dary: „Dávej na sebe pozor.“ „Jasně. Ahoj.“ Dafné se odbelhala na berlích. Darknight sestoupila z airboardu a ten zmizel ve speciálních hodinkách: „Vychytávky z druhýho serveru. Ale…no, nebylo to tam moc pěkný.“ Dary se na ní nevěřícně koukala: „Takže ty jsi tam vážně jela…A…Kde jsou ostatní?“ „Víš…Oni tam museli zůstat. Shadow tam přece jen má rodiče…A bráchové…no, je to strašně komplikovaný.“ sklopila hlavu: „Dary…Nechci o tom tady mluvit. Nechceš, abychom šli někam jinam?“ „Jasně. Klidně…kam bys chtěla? Ale…my odpoledne máme shromáždění. Ohledně útoku CP Trackers na tábor u IceLandu…Vlastně, to jsem ti chtěla říct…“ „Co? Počkat…“ Darknight si všimla toho co má-nebo spíš nemá na krku: „Ty…jsi ztratila ten přívěsek?!“ „Ne! Herbert mi ho vzal…A rozbil ho…“ Darknight si překryla pusu křídly: „Pro bohy…To se přece nemělo stát!“ „A co?“ „Dary…Pojď někam jinam…prosím.“
Dafné smutně sledovala, jak vlak přijíždí na nádraží. Najednou ji Nick vzal za rameno: „Dadz, ty vieš o tých…Freezových? René a Susan?“ „Troche…Prečo?“ Nick se usmál: „Dadz… neodídem bez toho, aby som sa s nimi nezoznámil. Vlak počká, rodina nie.“ „Počkaj…My teda nejdeme domov?“ Její kamarád zavrtěl hlavou: „Nie. Teraz nie.“ Dadz se rozzářily oči: „A čo Patrik a Penny. Kte sú?“ „Na pláži. Povedal som jim o tom. Tak poď!“ Dafné ho rychle následovala k východu z nádraží. Už věděla, že Dary pozná i v jiném světle.
„Takže ostatní tam zůstali…Ale proč?“ Darknight se svalila na lavičku, která stála v parku. Swallow se ztratila mezi stromy, ale její zpěv byl slyšet všude. „Tak, Shadowa jsem ti už vysvětlila. Jeho rodiče tam mají nějaké problémy a Shadow jim s tím chce pomoct. A ostatní…Lara tam objevila nějaké artefakty, tak je chce poslat tátovi. A Keinstrain, Vein a ostatní mají problémy…No, ty víš s kým.“ Dary přikývla: „Áres. Hádes a Héra, ne?“ Darknight sklesle přikývla: „Je to špatná doba, Dary. My, nižší bohové už neznamenáme skoro nic. Ale…nejhorší je ten náš původ. Kdybych alespoň byla dítě třeba Dia a Héry…Nebo…Háda a Persefony, ale…Jsem jiná. A ostatní taky.“ Dary bylo Darknight líto.

Asi by nebylo od věci, kdyby se řeklo něco o Darknight…

Darknight Liliana Mercious, to je její celé jméno, je řecká bohyně temné noci. Ano, není známá, ale má obrovskou moc. Je dcerou Dia a Artemis…což je hodně dlouhý příběh, za kterým stojí pomsta a Áres. Darknight má dva bratry: Keinstraina a Veina, a nevlastní sestru Erinaidu, která je Diova dcera, ale její matka je tučňák. Právě to ji pasovalo na Darknightinu nevlastní sestru, neboť i ona žije na Clubu Penguin.
S Dary se seznámila před osmi lety, kdy utekla z dětského domova a stala se agentkou. Ale před pěti lety musela jít pryč. Od té doby ji Dary neviděla, neslyšela. A proto z ní měla takovou radost. I když se vrátila sama.
„Darknight, budeme muset jít. Za půl hodiny začíná to shromáždění. Ale…Možná, že bys mohla taky, teda pokud máš ještě odznak.“ Darknight se usmála. Potom si poklepala na hodinky a v tu ránu držela Odznak EPF: „Jo, mám ho.“ „No, tak není co řešit. Pojď.“
Pro shromáždění Director zarezervovala bar, který byl na druhém poschodí Night Clubu. Proto byla Cadence nucena zavřít Night Club, což se jí moc nelíbilo. Ale Director ji ujistila, že to bude trvat jen odpoledne. Vchod do Night Clubu hlídala ochranka a kontrolovala každého, kdo se k Night Clubu jen přiblížil. Dary a Darknight tam přišli stejně jako JetPack Guy, Dot, Emi a Mathew. Všichni jen zůstali stát, když zahlédli Darknight. Ta se rozpačitě usmála a zamávala na ně: „Hej, vy čtyři! Vypadáte, jakoby jste viděli ducha!“ „Taky…Darknight? Panebože, ty jsi zpátky!“ Všichni se na ni vrhli a objali ji. Dary to pobaveně pozorovala: „Hele, lidi…Nepřišli jsme kvůli tomu shromáždění? Darknight můžete objímat, kdy chcete.“ „No…Jo! Dary má pravdu! Musíme jít na to shromáždění. Teda…Vy musíte.“ Všichni ji pustili: „To je fakt. Tak pojďme! Nenecháme je přece čekat.“ U vchodu všichni museli ukázat svoje odznaky. Jakmile si ochranka vzala Darknightin odznak, zaraženě se na ni podívali: „Vy…agentka Merciousová?“ Darknight přikývla. Chlapi z ochranky se na sebe podívali, pak znovu na Darknight: „OK…Tak pojďte dál.“
Vevnitř si Darknight rychle sedla vedle Dary: „Takže jste tu všichni? Nic se nezměnilo?“ „Až na pár nových agentů…ne, nezměnilo.“ „A co Herbert? Pořád prudí?“ Dary se pousmála: „To by nebyl on. Jo, furt mě chce zabít.“ „Dary, svolává nás tu Director…Ale…Ty snad víš, kdo to je? Nebo, někdo to ví?“ Tahle otázka Dary rozesmála: „To víš, že to vím. Celá EPF to ví. Víš…Je to Aunt Arctic.“ Darknight na ni jen chvíli civěla, ale pak se vzpamatovala: „Tušila jsem to.“ Dary do ní z legrace bouchla pěstí: „Ale no tak! Darknight! Ale, je pravda, že některé agenty to moc nepřekvapilo.“ Darknight se opřela ramenem o stůl: „Vůbec, budeš mi muset všechno říct! Abych byla v obraze, co se tady děje.“ „Jasně, že ti to všechno řeknu. A ty mi zase…řekneš všechno o tom druhým serveru. A co se tam stalo.“ Dary pozorovala, jak Darknight znovu ztmavly oči. Věděla, že její kamarádka dokáže spousty věcí. Ale její oči ji vždycky udivovaly. „OK. Stejně bych to musela někomu říct, tak…co dělat.“

Uživatelský avatar
darknightlili
Wood Rank 0
Wood Rank 0
Příspěvky: 87
Registrován: čtv 03. kvě 2012 16:38:21
Kontaktovat uživatele:

Re: Operace:Osud

Příspěvek od darknightlili » čtv 10. říj 2013 15:03:04

21. Kapitola: 13. přívěsek
Director si stoupla na vyvýšené pódium, odkud byl výhled na celé druhé patro Night Clubu. Usmívala se. Všichni nejlepší agenti byli v pořádku…Až na toho nejlepšího. Ale tím se Aunt Arctic nechtěla teď zabývat. Zatleskala a všichni agenti ztichli a obrátili se na ni. Director se nadechla a spustila: „Agenti EPF! Je za námi velká operace, která mohla skončit velmi tragicky: smrtí našich nejlepších agentů. I přesto, že jsme o útoku Herberta a CP Trackers prakticky vůbec nevěděli, dokázali jsme je zneškodnit. Ale to bychom nedokázali, nebýt Katie Perisonové, sestře COMM Leadera Kima Perisona. Proto, jestli tu je, prosím ji, aby přišla sem.“ Chvíli bylo ticho. Do ticha se ozvalo vrznutí židle a najednou k pódiu kráčela Katie. Nervózně se rozhlížela kolem sebe. Jakmile předstoupila před Directora, nevěděla, co říct. Director se usmála: „Nemusíš nic říkat, Katie. Zachránilas spousty důležitých životů. Já, Director bych ti tímto chtěla poděkovat za všechny agenty.“ Katie se zaraženě usmála a vydala ze sebe něco jako: „No-Ech…Nemáte zač…“ Director si sáhla do kapsy u mikiny a vytáhla malou krabičku, kterou vložila Katie do křídel: „Katie, tohle je jedno z největších ocenění pro normálního tučňáka. Řád zlatého puffla.“ Katie zatajila dech: „Proboha…Děkuji.“ „Není zač děkovat. Můžeš se vrátit.“ Katie přikývla, seskočila z pódia a rychle si sedla vedle svého bratra. Ten se na ni spokojeně usmíval. Director dále pokračovala v projevu: „Spousta hlavních agentů má nějaká zranění, která jim brání v práci, například zlomená křídla a tak. Proto těm, kterých se to týká, dávám dva týdny placeného volna.“ Několik agentů včetně Dary zajásalo. „Omlouvám se, ale víc vám dát nemohu. Ale, jak jsem slyšela, dva týdny vám budou bohatě stačit.“ dodala Director s úsměvem.
Dalších deset minut shromáždění bylo spíše informativních. Poté Director zahlásila rozchod, což udělalo největší radost Cadence. Když kolem ní Dary procházela, Cadence ji zastavila: „Dary, jen tak, nevíš něco o S-Kay? Mám o ni strach.“ „Nevím,“ zavrtěla hlavou Dary: „jediný, co vím, že je v IceCubský nemocnici. Ale jinak nic.“ Cadence se opřela o reproduktor: „Štve mě, že o ní nic nevím. A jejího bráchu moc neznám, takže…“ „Cadence, všechno bude dobrý. Před tím, než jsme jeli domů, tak jsem od Chucka slyšela něco jako ‚rehabilitace‘, takže…bude v pohodě.“ Cadence se pousmála: „Kéž bys měla pravdu.“ Dary se podívala dveřmi ven. Kolem Darknight se objevil kruh přátel?: „Cadence, já musím jít. Tak čau.“ „Zdar. A všechny pozdravuj.“ „OK.“
Darknight si konečně připadala být doma. Kolem ní spousta přátel…ale ti nejlepší byli uvězněni na druhém serveru. Na to Darknight pořád myslela. Jakmile zahlédla Dary, proběhla kruhem kamarádů k ní: „Dary…chtěla jsem ti říct o tom tvém přívěsku.“ „A…tak, pojď někam, kde není tolik tučňáků.“ „Tak jo…veď mě.“
Dary zavedla Darknight někam, kde to i ona dobře znala: „Páni…tyhle mini vodopády…Ty jsi nezapomněla?“ „Nato se nedá zapomenout, Dark. Tak, co jsi mi chtěla říct o tom přívěsku?“ A zase Darknight ztmavly oči: „Dary, řeknu ti starou legendu. Problém je to, že je to všechno pravda.“ Dary trochu znervózněla, sedla si na zem a křídlem zajela do proudu jednoho vodopádu: „Tak…povídej.“ Darknight si taky sedla, nadechla se a spustila: „Před dávnými časy si bohové Olympu vybírali vyvolené, kterým poté pomáhali. Jako důkaz vyvolení nosívali komunikační přívěsky. Bylo jich dvanáct, každý bůh měl jeden. Tyto přívěsky pak nosívalo vždy dvanáct vyvolených. Ale Hádes chtěl mít alespoň v tomto výhodu, když už neměl trůn na Olympu. Proto stvořil z vody Styxu, duší zemřelých a temnoty Tartaru třináctý přívěsek. Tento přívěsek měli nosit jen Hádovi vyvolení, ale poté Hádes ztratil nad přívěskem kontrolu a ten mohl nosit kdokoli.“ Darknight se na chvilku odmlčela, ale pak pokračovala: „Olympané si vyvolené vybírají i teď. Ale už to není tak, že se jim zjevili, dali jim přívěsek a řekli, že jsou vyvolení toho a toho boha. Teď dávají přívěsky menším bohům, aby je roznesli.“ „Počkej,“ přerušila ji Dary: „takže já jsem měla ten třináctý přívěsek? Ale…náš v Dary a spol. není dvanáct! Nás je víc. Tak jak to, že máme ty přívěsky všichni?“ „Dary, komunikační přívěsek sám o sobě není božský předmět. S trochou štěstí si ho může vyrobit kdokoliv. U vás vznikne tím, že někoho přijmete do toho svého bratrstva. S členstvím dostane i komunikační přívěsek určité barvy. Není to jednoduchý princip. U těch přívěsků nezáleží na tom, jak vypadají nebo kdo je stvořil. Důležitý je, co je v nich. Přívěsky mají různé vlastnosti, které se hodí k určitému bohu. Ale třináctý přívěsek je jiný. Dodává velikou moc. Takovou, že by dokázala zničit celý tento ostrov.“ Dary se rozhlédla. Přišlo jí to až nemožné: „Ale…Proč zrovna já? Čí jsem já vyvolená? Diova? Nebo Hádova?“ Darknight zavrtěla hlavou: „Dary, samá voda. Ti dva by nikdy nesvěřili takovou sílu do tebe. Nevěří ti ani to, že jsi moje kamarádka. Ale Athéna ano.“ „Jako…že jsem vyvolená Athény?“ Darknight přikývla: „Přesně tak. Ona dokáže poznat odvážnou duši. Řekla mi, že ty jsi ta, kterou chce podporovat. Víš, třináctý přívěsek měl být navždy černý. Ale tvoje dobré srdce, tvoje odvaha ho změnila na fialový.“ Dary v tom pořád plavala: „Ale…co bude teď? Ten přívěsek je zničený!“ „Ještě úplně ne. Podstata toho přívěsku se vrátila k Hádovi. A ten…je teď na druhém serveru.“ „Darknight, řekni mi…Co se může stát, když ho Hádes znovu vytvoří?“ Darknight se podívala na oblohu: „Přesně to nevím. Ale ty ho musíš dostat zpátky. Hádes by ho mohl dát nepřátelské straně bez našeho vědomí,“ Darknight zkřížila křídla na prsou: „a to by byl konec všem nadějím.“ Dary sepjala křídla jako při modlitbě: „Proboha…Darknight…ale jak ho mám dostat zpátky? Jsem jen člověk! A Hádes je bůh! Velká trojka! Co já proti němu zmůžu?“ Darknight se na ni usmála: „Nezapomeň, že nejsi sama. Máš spousty přátel. A navíc máš nás, nižší bohy. No tak.“ Dary sklonila hlavu: „No jo…Neměli bychom o tom říct ostatním?“ „Tak jo. Svolej Dary a spol. Do té vaší jeskyně. Teda, pokud tam můžu.“ „Jasně, že můžeš!“ dodala s křečovitým úsměvem Dary.

Gary netrpělivě čekal v čekárně ostrovní nemocnice. Hlava mu málem pukla z těch všech myšlenek, které mu kolovaly hlavou. Po pár minutách se otevřely dveře od ordinace a vyšla z nich Lilli, kterou následoval doktor. Gary vstal a Lilli objal. Doktor se na něj usmál: „Tak abych to shrnul: Vše je v pořádku. Slečna Leaveresová je zdravá, dítě je také zdravé. Ale je tu jeden problém: Tady slečna je člověk, takže se přesně neví, jestli se narodí lidské dítě, nebo jestli to bude vejce.“ Gary se do toho trochu zamotal: „Říkáte, že nevíte, jestli to bude tučňák nebo člověk?“ „Přesně tak. Záleží na formě, ve které slečna bude, až bude rodit.“ Lilli se na Garyho usmála: „Chtěla bych, aby to byl tučňák. Snad se to podaří. Pane doktore…víte, co to bude?“ Doktor se usmál: „Ano, vím to. Chcete to vědět?“ Oba dva se na sebe podívali. Pak se usmáli a společně odpověděli: „Ano.“ „Tak…měl by to být chlapeček.“ Gary málem vykřikl radostí, ale ovládl se: „Kluk? To je super…“ Lilli měla stejný názor: „To teda je. Děkujeme vám, doktore.“ „Nemáte vůbec zač. Na shledanou.“ „Na shledanou.“

„…Takže tak to je.“ Všichni z Dary a spol. zaraženě sledovali Darknight, když jim říkala všechno o přívěscích. „On je i nějakej druhej českej server?“ zeptal se Rookie. Darknight mu odpověděla: „Ano, je. Ale je úplně rozdílný. Vládne tam zlo…A pandy.“ „Takže…většinu toho serveru mají pandy z Panfu? A tučňáci, co tam jsou-“ „Mafiáni. Špehové, přisluhovači pand. Jen jedno místo na tom serveru je čisté: ostrov Makilagia. Tam bydlí Shadowovi rodiče. A tam jsme taky byli my.“ Kim, který si prohlížel různé nákresy a fotky, se podíval na Dary, ale promluvil směrem k Darknight: „Ale jak je možný, že jsi nám o tom nic neřekla? Vždyť…to si nám snad měla říct.“ Darknight zavrtěla hlavou: „Nemohla jsem. Všichni mi říkali, abych…abych držela pusu zavřenou…“ Dary zpozorněla, když viděla, že Darknight má u oka slzu. Věděla, jak je pro ni těžký to, že její rodiče jsou jedni z hlavních bohů. A to, že ona se potýká s tím, že její rodiče odsuzují její kamarády, jejího přítele, její skutky…tedy, odsuzuje je její otec, Zeus. Její matka ji naopak ve většině podporuje: „Dark, takže co je v plánu?“ Darknight ji chvíli nevnímala, ale potom se vzpamatovala: „Co? Dary, já vás do toho nemůžu tahat! Je to příliš nebezpečný. Musím tam jít jen já se Swallow.“ „Ale Dark, tohle není jen tvůj boj, ale i náš! Jsme ve stejném bratrstvu. Musíme tam jít s tebou. Nenecháme tě jen tak vesele trajdat si po serveru plném zla, kde na tebe za rohem čeká Áres s nabroušeným mečem! Tak se konečně vzpamatuj! V tomhle nejsi sama!“ Dary na Darknight nechtěně začala křičet. Až po chvíli si to uvědomila: „Já…promiň. Nechtěla jsem na tebe křičet…Ale…ty mě s tím už začínáš štvát. Nejdřív mi říkáš, že ten přívěsek musím dostat zpátky já, potom zase, že tam musíš jít sama.“ Darknight sklopila hlavu: „Promiň, ale já…mám nervy v kýblu. Bojím se o bráchy, o Laru, o Shadowa…To snad chápeš.“ Znovu se rozhostilo hrozné ticho, které rušily jen vlnky na jezeře. Darknight vstala a vyběhla z jeskyně. Dary ji chtěla zastavit, ale Kim ji stáhl zpátky: „Dary, měla by být taky chvíli sama. Je toho na ni moc.“ „To já vím, ale…Mám o ní strach…“

Uživatelský avatar
darknightlili
Wood Rank 0
Wood Rank 0
Příspěvky: 87
Registrován: čtv 03. kvě 2012 16:38:21
Kontaktovat uživatele:

Re: Operace:Osud

Příspěvek od darknightlili » sob 12. říj 2013 13:03:09

Tohle je poslední kapitola Operace: Tábor. Doufám, že se vám to celé líbilo. Teď si dám zase pauzu...a pak se nejspíše můžete těšit na další pokračováni :)

22. Kapitola: Proroctví

Swallow zmateně létala nad ostrovem a hledala Darknight. Nikde ji nemohla najít a už takhle létala nejméně půl hodiny. Najednou ji spatřila. Běžela přes celý ostrov. Swallow ji rychle následovala. Až na jednu z hor. Swallow klesla k ní: „Darknight? Je všechno v pořádku? Darknight?“ „Swallow…nech mě být…“ Ta jí sedla na rameno: „Ale no tak! Co se stalo? Něco ti udělali?“ Darknight popotáhla: „Ne! Jen…já teď vůbec nevím, co dělat. Táta je na mě naštvanej, nevím, kde je máma. A navíc moji nejbližší jsou na druhém serveru na ostrově, do kterého se pomalu prosakuje temnota. Tak mi teď řekni, co mám dělat!“ Na obloze se zablýsklo. Swallow nervózně zapípala: „Bouřka?“ „Ne, táta. Nesnáší, když o nich mluvím. Možná, že bych měla jít-“ „Zadrž, Darknight.“ Před ní se objevila zářící postava. Darknight nejdříve couvla, ale hned se napřímila: „Athéno? C-co tu děláš?“ „Darknight, jsem tu jen na chvíli. Musím ti něco říct…a něco dát.“ Darknight kývla hlavou: „Tak povídej.“ Athéna se netvářila pobaveně: „Darknight, Hádes dostane třináctý přívěsek až někdy za měsíc. Ale musíte se vydat na ten druhý server co nejdřív.“ „To já vím, ale…já nevím, jestli budeme moct. Dary má zlomené křídlo, Kim má nalomené žebro! Nemůžou takhle cestovat!“ Athéna položila Darknight ruku na rameno: „Darknight, ty víš, že to dokážeš. S mocí přívěsků je dokážeš alespoň trochu uzdravit. Tak za dva týdny to dokážeš.“ „Ale…Dary ten přívěsek nemá! Tak co?“ Athéně se v ruce objevil úplně stejný přívěsek, jako byl ten třináctý. Darknight vyvalila oči: „Pro bohy…Kde jsi ho vzala?“ „Toto není pravý třináctý přívěsek. Je to jen pouhá kopie. Ale má nějakou moc. Je ode mě pro Dary. Dej jí ho a řekni jí všechno. A hlavně jí řekni, že při ní stojím. Vždycky.“ „Jasně…Athéno…Řekni otci…že se nehodlám všeho vzdát. Nebudu tohle dělat jen proto, abych mu udělala radost.“ „Na tom něco bude.“ ozvala se Swallow. Athéna se na ni usmála: „Swallow, máš pravdu. Darknight, nemůžeš se jen tak podřídit otcově vůli. Teda, samozřejmě, že nesmíš ignorovat otcova nařízení, ale přece se jen kvůli němu nevzdáš všeho.“ „A co myslíš, že jsem mu pořád říkala?!“ odpověděla jí s lehkým výkřikem Darknight: „Co si myslíš, že jsem se mu pořád snažila vysvětlit?! Ale on mě ignoruje! Někdy se mi zdá, že vůči němu my, Merciousovi vůbec neexistujeme!“ Athéna se na ni jen smutně koukala: „Danai…“ oslovila ji jejím pravým jménem: „obě dobře víme, že tě otec má rád. A Artemis taky. Vlastně tě mají rádi všichni bohové. Kromě Área, Háda a trochu i Héry.“ Darknight si otřela slzu od oka: „Asi máš pravdu…“ „Mám pravdu. Tak si vezmi ten přívěsek.“ Darknight si ho vzala a tiskla ho v křídle: „Díky. Athéno, mohla bys otci něco vyřídit?“ Athéna se usmála: „Jistě. Co to má být?“ Darknight se nadechla: „Řekni mu, že ho mám ráda, ale…nechci jeho pomoc. On by mi nemohl pomáhat, protože by mě odsuzoval za to, s kým pracuju. Řekni mu, že nechci, aby se mi teď pletl do práce.“ Athéna byla trochu zaražená, ale po chvíli se vzpamatovala: „Tak dobrá…Ale nebude moc nadšený.“ „To vím. Ale já nechci poslouchat to, jak mě kritizuje. Budu muset už jít.“ „Chápu. Dávej pozor. A hlavně ten přívěsek dej Dary.“ „Jasně…“ Athéna zmizela. Kdybych tak věděla, jak jsou na tom Shadow a ostatní, pomyslela si Darknight.

Shadow se rychle skryl za sutiny zbořeného domu. Zemí otřásla příšerná rána: Výbuch bomby. Shadow se strachem vstal, aby obhlédl situaci. To, co viděl, ho naprosto šokovalo: „Proboha…Laro!!“ Jeho kamarádka ležela na zemi posetá střepinami. Po těle měla řezné rány, byla celá od krve. Shadow přeskočil zborcenou zeď a přiběhl k ní: „Laro! Slyšíš mě?!“ Nereagovala. Shadowovi se zrychlil tep. Černé vlasy mu padaly do očí, ve kterých se leskla rudá barva. Popadl Laru do náruče a zvedl jí. Z křídla jí vypadl nůž, kterým bojovala s mafiány. Shadow s ní rychle běžel směrem k jejich úkrytu: Domovu jeho rodičů.
Keinstrain si křídlem poklepával na sluchátko a snažil se spojit se sestrou. Jeho starší bratr obvazoval křídlo Saddess, sestřenici. Ta se zarytě koukala do země. Najednou do krytu vběhl Shadow s Larou v náručí: „Rychle! Zasáhly jí ty střepiny z bomby!“ Keinstrain vyletěl ze židle: „Cože?! Veine, nech Saddess a pomoz Laře!“ „OK. Shadowe, doděláš to?“ „Jasně. Pomůžeš jí, že jo?“ Vein pokrčil rameny: „Uvidím, co se dá dělat. Snad jí to nepoškodilo nic důležitého.“ Shadow položil Laru na provizorní lůžko. Celý podzemní bunkr byl vlastně sklep domu. Byl zařízený jako malá ošetřovna a zároveň jako počítačová spojovna s ostatními. Ale Keinstrain byl nervózní z toho, že nevěděl, co je s Darknight. Shadow pokračoval v obvazování Saddessiniho křídla. Ta se smutně koukala na monitory počítače: „Keinstraine, už víš něco o Darknight?“ „Ne…Ale, ty…teda, Theirés by mohl spolu s Kalinerem něco zjistit.“ „Volal nás někdo?“ Do sklepa vběhl černo-bílý kocour spolu s černým holubem. Oba byli další posvátná zvířata, která patřila k životu bohů na Clubu Penguin. Kalimer zasyčel, jakmile spatřil Shadowa. Neměl rád normální tučňáky. Ale musel si na ně zvykat. Keinstrain potichu zamručel: „Kalimere, buď ticho. Musíš si prostě zvyknout, že žijeme mezi normálními tučňáky.“ „Jasně. Už aby tu byla Swallow! Bez ní je to tu k nevydržení.“ Saddess pohladila Theirése, který si mezitím sedl vedle ní, po hlavě: „Swallow a Darknight se vrátí. Teď ale máme pro vás dva úkol. Potřebujeme, abyste zaběhli za stanicí na jihu ostrova a donesli jí tohle.“ ukázala na předmět, který ležel na stole vedle Keinstraina: „Je to pro Erinaidu. Přineste jí to, ona už bude vědět.“ Kalimer protočil panenky: „Vždycky se nás potom ptají. Tak asi vědět nebude-“ „Už sklapni, Kalimere. Nemáš důvod být tak sarkastický. Je to naše práce, tak co? Pojď.“ Okřikl ho Theirés. Kalimer vyskočil na stůl. Keinstrain vzal ten svitek papíru do křídel a připnul ho Kalimerovi k obojku: „Dávejte na to pozor. Tohle je poslední. Potom se mi snad už podaří připojit na síť a spojíme se jak s Erinaidou, tak s Darknight.“ Theirés sedl Saddess na křídlo: „Mám nějak kontaktovat Swallow?“ „Ne…radši ne. Mohlo by to přivolat problémy. Tak běžte.“ „Ahoj.“ Kalimer udělal gesto packou, jakoby salutoval: „Zdar.“ A vyběhl za Theirésem. Keinstrain se podíval na Veina: „Tak co?“ Jeho bratr ani nezvedl oči od Lary: „Zatím nic špatnýho. Srdce je v pořádku, plíce jsou v pořádku, vlastně všechno důležitý je v pohodě. Jsou to naštěstí jen povrchová zranění. Shadowe, dobře, žes byl tak blízko ní.“ Shadow se pokusil usmát, ale nedařilo se mu to: „Jo…Ale blíží se. Za chvíli se sem Salierovci dostanou…A pak nás zachrání jen ti nejvyšší bohové…“

Druhý den Dary marně hledala Darknight. Prošla celý ostrov, ale nenašla ji. Už se chystala zavolat Garymu, aby vyhlásil pátrání, ale najednou jí začal zvonit mobil. Rychle ho vyndala z kapsy a přiložila si ho k ušnímu otvoru: „Haló?“ „Ahoj Dary, tady Darknight. Hele promiň, že jsem pak už nepřišla. Ale nutně potřebuju, abychom se někde sešli.“ „A kde jsi? Že bych tam za tebou přišla.“ Z telefonu se ozval Swallowin zpěv. Poté Darknight: „Jsem v Průsmyku u Talest Mountain. Našla jsem tu takovou malou jeskyni, tak jsem tu přespala. Tak přijdeš?“ „J-jasně. Za chvíli jsem tam.“ Zavěsila. Dary se při vyslovení ‚Průsmyk u Talest Mountain‘ zamrazilo v zádech. Protože se jí vždycky vybaví konec Operace: Blackout. Po chvíli zavrtěla hlavou a rozeběhla se směrem k průsmyku, kde málem přišla o život.
Jakmile doběhla do průsmyku, čekala na Dary Darknight. Stála na jedné ze sněhových dun, s křídly založenými na prsou. Na rameni jí seděla Swallow. Jakmile si jí všimla, seběhla z duny směrem k ní. Dary jí zamyšleně sledovala. Viděla kolem ní zlatavou záři, auru. „Dary! Jsem ráda, že jsi přišla hned.“ „Tak co jsi mi chtěla říct?“ Darknight na ni spiklenecky mrkla. Potom si sáhla do kapsy a vytáhla přívěsek. Dary vyvalila oči: „Jak…To je on!“ „Ne, není. Dary, je to dar od Athény. Náhradní komunikační přívěsek.“ vložila ho Dary do křídla: „Řekla mi, abych ti všechno vysvětlila. Dary, Athéna je tvojí patronkou, ty jsi její vyvolená. Na rozdíl od Dia ti důvěřuje a chce ti pomoct. Hele, ten pravý 13. přívěsek se podle všeho dostane k Hádovi až za měsíc, takže máme čas na to, abychom se připravili a spojili se s Keinstainem a ostatními.“ Dary se pousmála: „Super…ale…mohla bys mi popravdě říct, co se tam na tom druhém serveru děje?“ Darknight sklopila hlavu: „Dary…mohla. Ale to co se tam děje, se dá jen velmi těžko pochopit.“ „Tak jo, nemusíš mi to říkat. Nezajdem někam?“ Darknight se usmála: „Jasně…Pizzerka?“ Její kamarádka se zasmála: „Dobrá. Ale platíš ty! Pokud máš u sebe nějaký prachy.“ „Jo, mám. Tak pojď.“ A tak šli. Bok po boku, dvě dobré kamarádky. Nad hlavami jim poletovala posvátná vlaštovka. Pro Dary byl poslední měsíc jedním z nejhorších. Pro Darknight to bylo posledních pět let. Ale teď obě začínali znova spolu. Čekalo je další dobrodružství. Nikdo nevěděl, co přinese. Ale věděli, že budou spolu. A už je nic nerozdělí…

Uživatelský avatar
darknightlili
Wood Rank 0
Wood Rank 0
Příspěvky: 87
Registrován: čtv 03. kvě 2012 16:38:21
Kontaktovat uživatele:

Re: Operace:Osud

Příspěvek od darknightlili » ned 08. pro 2013 15:51:46

Tak je to tu znova :) Tentokrát má příběh název Operace: Druhý server. Snad se vám to bude líbit...

1. Kapitola: Salierovci
V baru u Fredieho panovala stejná nálada jako každý večer. Klavírista zuřivě tloukl křídly do kláves, ze kterých se linula rychlá, ale klasická melodie. Tučňáci u stolů i u baru pili kávu z malých, bílých hrnků. Jiní drželi v křídlech skleněné láhve s pivem, sklenice s vínem či nějakým dalším alkoholem. Barman a majitel baru Fredie Conostra se nad tím vším usmíval. Věděl, že peníze se budou sypat hlavně tehdy, až odbije devátá hodina večer. Najednou mu však úsměv zmrzl. Dveře od baru se otevřely. Klavírista v tu chvíli přestal hrát. Všichni se otočili směrem ke dveřím. Stál tam tučňák. Pomalu si svlékl kabát a pověsil ho na věšák, který byl připevněný na stěně. Poté vykročil směrem k baru. Až v plném světle ho všichni poznali. Přišel bílý tučňák s krátkými, hnědými vlasy, které mu částečně zakrývaly obličej. Měl na sobě značkové sako, kalhoty a boty. Červená kravata odrážela silné světlo lamp. Na obličeji se mu táhla dlouhá jizva. Všichni věděli, kdo to je. Bílý tučňák se rozhlédl. Poté vyšel ke stolu, kde seděli dva tučňáci. Přisedl si k nim a zadíval se jim do očí. Oba bez jediného slova nehybně seděli. Celý bar byl zticha. Bílý tučňák se otočil na klavíristu: „…Proč nehraješ?! Upadla ti snad křídla?!“ Klavírista se po chvíli vzpamatoval. Začal znovu bušit do kláves. Fredie vyšel od baru a naklonil se k jejich stolu: „Co si dáte, pane?“ Bílý tučňák se usmál: „Kávu. Jako vždy.“ „Ano, pane.“ Spolusedící tučňákovi poklepal na rameno: „Pane, myslíte si, že je dobrý nápad ho pozvat?“ „Věř mi, Luco. Je to ten nejlepší špión na tomto serveru. On se na ten ostrov určitě dostane.“ Luca přikývl: „Měl byste být opatrnější, pane Salieri. A také byste se měl více věnovat tomu, kam se poděla vaše dcera-“ „Pusťte mě!“ Do baru vešel další tučňák. Tentokrát černý, s černými vlasy. Před sebou vedl o hodně mladší tučňačku. Vzhledem a stylem oblékání se naprosto lišila od ostatních v baru. Měla světle modré peří, zeleno-žluté vlasy. Na sobě měla hnědou vestu, kratší, červené kalhoty a bílo-modré tenisky. Křídla jí tmavý tučňák držel za zády. Salieri vstal, ve tváři mu byl vidět vztek: „Nataly?! Co to má znamenat?!“ „Ngh! Ať mě pustí! Zlomí mi křídla!“ zasténala Nataly. Salieri se podíval tomu tučňákovi do očí: „Pusťte ji. A řekněte mi, kdo jste a co tu děláte.“ Tučňák odstrčil Nataly tak tvrdě, až spadla na zem: „Vy budete…Alberto Salieri, že? Těší mě.“ „Ano, to jsem. Ale kdo jste vy?“ Tučňák si odhrnul své delší vlasy z tváře: „Jsem Daniel Portos. Nejlepší špión na tomto serveru. Sám jste si mě zavolal.“ Alberto se pousmál: „Ano. Jste tu rychleji, než jsem čekal. Posaďte se.“ Portos se posadil vedle Lucy, což všem přišlo krajně nepřípustné, neboť zasedl Albertovo místo. On to ale bral s klidem. Alberto se otočil na svou dceru, která se zvedala za země. Přišel k ní a popadl jí za vestu: „Co to má znamenat, Nataly?!“ „Co by?! Tak jsem se šla na pár chvil projít! Co je na tom špatného?!“ vyjekla jeho dcera. „Na pár chvil?! Hledali jsme tě týden!“ „Jasně, hledali!!“ Nataly se vymanila z jeho sevření a postavila se zpátky na zem: „Tomu tak věřím! Já tě nezajímám! Zajímá tě jen ten ostrov a tučňáci na něm, kteří ti vůbec nic neudělali!!“ Alberto se podíval po baru. Všichni zaraženě hleděli na něj a Nataly. Jen Portos si v klidu zapálil cigaretu a hádka mezi nimi ho asi vůbec nezajímala. „Sbohem, já odcházím.“ Alberto rychle chytil Nataly za křídlo: „Luca půjde s tebou. Abys neutekla.“ Luca si povzdechl: „Co se dá dělat…Pustil byste mě?“ obořil se na Portose. Ten se s cigaretou v puse zašklebil: „Ale jistě…“ vstal a nechal Lucu projít. Nataly vytrhla své křídlo z otcova sevření: „Fajn! Ale abys věděl, už je mi šestnáct! Dokážu se o sebe postarat!“ Alberto mlčel, když Luca vedl Nataly ven z baru. Vzdychl a sedl si naproti Portosovi: „Takže, co byste chtěl vědět?“ „Všechno. Potřebuju co nejvíc informací o těch, které mám vypátrat.“ Alberto přesunul šálek kávy k sobě. Trochu upil a pak se Portosovi podíval do očí: „Ti tučňáci nejsou normální. Někteří jsou nižší bohové. Jak chcete zabít bohy?“ Portos z pochvy vytáhl malou dýku. Vypadala normálně, ale každého zarazil velký rubín vytesaný do tvaru lebky, který byl na rukojeti: „Tuhle dýku jsem ukradl Áreovi. Řeckému bohu války. A prý platí, že bohy mohou zabít jen jejich vlastní zbraně.“ Alberto pozvedl jedno obočí: „Na co tím narážíte?“ „Když se mi jejich zbraně dostanou do křídel, můžu je zabít. Lehce.“
„Nataly, proč pořád utíkáš?…“ „Proč?! Protože já sem prostě nepatřím! Táta se o mě nezajímá od tý doby, co máma umřela! Proto…“ Luca znejistěl: „A…kam vlastně utíkáš?“ Nataly odvrátila hlavu: „To tě nemusí zajímat.“ „Ale ano! Pokud utíkáš za někým, co nám odporují, táta tě může nechat zmlátit. On je toho schopen!“ „A co?! Tak mě zmlátí! A pak znova, a znova! Ale já prostě nemůžu být jako vy!!“ Nataly se rozeběhla směrem k jejich domovu. Luca si povzdechl: „S ní bude ještě hodně práce…“

Uživatelský avatar
darknightlili
Wood Rank 0
Wood Rank 0
Příspěvky: 87
Registrován: čtv 03. kvě 2012 16:38:21
Kontaktovat uživatele:

Re: Operace:Osud

Příspěvek od darknightlili » ned 15. pro 2013 14:17:34

2. Kapitola: Sourozenci Angelovi
Dary ležela na pohovce. Očima těkala po písmenech, která byla napsána v dlouhých řádcích na velkých stranách knihy. Po dlouhé době měla čas a klid na čtení. Nikdo nebyl doma. Jen ona a Listi. Dary znenadání začala silně a hlasitě kašlat. Knihu zavřela a odložila ji na stůl. Kašel nepřestával. Dary už si myslela, že se udusí, ale po chvíli se konečně zhluboka nadechla. Spíše začala zrychleně oddechovat. Zvedla se z pohovky a odběhla do koupelny. Byla to menší místnost. Stěny pokrývaly dlaždice bílé a modré barvy, na podlaze bylo přidělané lino. Dary se opřela o umyvadlo a koukla se do zrcadla. Vytřeštila oči. Z pusy jí stékala krev až na krk. Rychle pustila studenou vodu a začala si omývat obličej. Voda jí lehce štípala na obličeji. Po chvíli vodu zastavila a popadla červený ručník. Lehce si osušila obličej. Tohle už se jí stalo několikrát…Od té doby, co četla tu knížku. Odložila ručník znovu na věšák a opustila koupelnu. Vystrašeně se koukla na tu knihu. Našla ji v jednom starožitnictví na kraji města. Ten prodavač ji tenkrát varoval, že ta kniha dokáže různé věci. Ale taky jí ten prodavač přišel trochu…bláznivý. Ale čím častěji vykašlávala krev, tím víc tomu začínala věřit. Došla ke stolu a tu knihu vzala do křídel. Obal byl starý, kožený. Byla na něm spousta skvrn. A zlatě napsaný nadpis hlásal: Minulost nepravých tučňáků. Napsal John Glee. Dary toho autora znala. Věděla, že ta kniha nemá ve starožitnictví co dělat, neboť Glee byl mladý, začínající autor. Ale všechno dokázal popsat tak barvitě, že se člověk cítil, jakoby byl součástí příběhu. Ale tohle nebyl vymyšlený příběh. Byl to pravdivý odkaz toho, jak žili nepraví tučňáci na Clubu Penguin od té doby, kdy se tu objevili. Dary se právě dočetla ke kapitole o Biance a Nicovi Angelových. Otevřela knihu na té stránce, kde jí před tím zavřela. Přemohla prvotní strach z toho, že by se ta událost mohla znova opakovat, znovu si lehla na pohovku a začetla se do příběhů těch, jejichž byla potomkem. Listi začala poskakovat kolem Dary. Ta se na ní usmála: „Chceš to slyšet?“ Listi vydala kňučivý zvuk, který znamenal souhlas. Dary se usmála: „Dobrá…“ Nadechla se a začala číst: „Bianca a Nico Angelovy byly jedny z prvních dětí, které patřily mezi ‚nepravé‘ tučňáky. Žily v 15. století, kdy byli nepraví tučňáci nežádoucí. Staly se také prvními dětmi, které popravili kvůli jejich původu. Každý zemřel jinak: Biancu probodli mečem, Nica nejdříve zastřelili a poté upálili,“ Dary se nadechla. Listi do ní strčila a tím ji přinutila číst dál: „Přesto tito sourozenci nezemřeli. Stali se z nich přízraky, které se dodnes zjevují nepravým tučňákům ve snech, aby je varovali před nebezpečím. Bianca má podobu vznášející se postavy, může mít i křídla, v černé kápi se zlatými lemy. Kápi drží po hromadě zlatá spona s čínským drakem, který má symbolizovat dlouhé trvání jejího utrpení. U pasu nosívá meč. Zjevuje se pouze osobám mužského pohlaví…Nico se nevznáší. Jeho kápě je čistě černá, místy potrhaná. Na pravé ruce má náramek ve tvaru svíjícího se hada. Zjevuje se jen dívkám, které mají podle něj čisté duše,“ Dary se zachvěla. Zničehonic, ani nevěděla, proč. Ale četla dál: „Zjevení se dělí na tři typy: Bianca a její zpěv, Nicovo rychlé zjevení a osudové zjevení…Bianca ve svých zjeveních většinou potichu a pomalu zpívá písně, na které člověk zrovna myslí. I přes její tichost je jí dobře rozumět. Nicovo rychlé je jen o tom, že se Nico zjeví, řekne vše důležité a zmizí. Je to nejčastější způsob Nicova zjevení. Osudové zjevení je nejhorší. V tomto typu zjevení Bianca a Nico odhalují své obličeje. Tímto gestem chtějí ukázat, že se blíží nebezpečí, které by ten dotyčný nemusel přežít. Bianca má broskvové peří. Má červeno-růžové oči, které představují lidi a věci, které máte rád a o které nechcete přijít. Naopak Nico má dvoubarevné oči: Jedno je ohnivě červené, druhé je ledově modré. V jeho očích je zase vidět to, co nechcete, aby se stalo. Všem, kterým se Bianca nebo Nico zjevili, se za pár dní stalo něco, kdy jim šlo o život…“ Dary okamžitě zaklapla knihu. Po čele jí stékal studený pot. Z pusy se jí vyřinula trocha rudé krve. Kniha jí vypadla s křídla. Listi netušila, co se s její majitelkou děje. Dary složila hlavu do křídel. Chvíli přemýšlela: „Před Operací: Blackout…Já ho viděla…Oni…fakt existují…“
Darknight si užívala výhled z Talest Mountain. Vítr jí čechral její dlouhé, černé vlasy. Její červené oči jasně zářily. Seděla na malém výstupku. Hleděla na Night Club, ze kterého svítily reflektory vysoko na oblohu posetou hvězdami. Najednou jí na rameno usedla červeno-černá vlaštovka: „Dark? Budeš tu sedět dlouho?“ Darknight se na Swallow usmála: „Dokud se mi Keinstrain neozve…Už je to dlouho…“ „Nemůžeš přece jen čekat, až se ti ozve. Nemusí se ozvat vůbec.“ Darknight sklopila zrak: „Já vím…Ale...musím alespoň vědět…Jestli má vůbec smysl tam jet…Abych tam nepřišla…A neviděla jen mrtvé přátele a příbuzné…A Salieriho, který na mě míří samopalem…“

Uživatelský avatar
darknightlili
Wood Rank 0
Wood Rank 0
Příspěvky: 87
Registrován: čtv 03. kvě 2012 16:38:21
Kontaktovat uživatele:

Re: Operace:Osud

Příspěvek od darknightlili » ned 05. led 2014 14:39:56

3. Kapitola: Zpráva
Keinstrain vypálil pár šípů na Salierovce. Jeho instinkty mu napovídali, jak má napnout tětivu, kam přesně má nasadit šíp a kam má zamířit. A jeho instinkty byli o něco lepší, než jejich. Všechny šípy je totiž zasáhly a Salierovci se s výkřiky sesunuli k zemi. Keinstrain si přiložil křídlo na tvář a pohlédl na krev, která se mu otiskla od tváře. Chtěl se vydat zpátky do krytu, ale najednou ho někdo chytil za krk. Keinstrain se ho pokusil praštit lukem, ale neznámý mu stiskl křídlo tak, že luk s výkřikem upustil. Nad hlavami jim prolétl černý havran. Theirés: „Keinstraine!“ „Leť zpátky! Ať tě nevidí!! A spojte se s Dark-“ Větu nedořekl, jelikož ho únosce bouchl do hlavy tak silně, že Keinstrain spadl do sněhu v bezvědomí.
Vein mlčky seděl u počítačů. Na uších měl sluchátka, ale nic neposlouchal. Křídlem poklepával na stůl. Saddess seděla za ním na pohovce. V křídlech držela svou dýku a v ní si prohlížela svůj vlastní odraz. Už dlouho se nestarala o to, jak vypadá. Ale když se na sebe teď koukla, trochu se lekla svého vzhledu: rozcuchané vlasy, kruhy pod očima, fialové peří místy zbarveno zaschlou krví. Saddess po chvíli dýku vložila zpátky do koženého pouzdra, které měla připevněné na levém křídle. Vein se pousmál: „Řešíš, jak vypadáš?“ „Trochu…Ale kdo ti dovolil se mi hrabat v hlavě?“ obořila se na něj jeho sestřenice. „Tak promiň. Ale…víš, že tobě se do hlavy dostanu lehce…“ Saddess si založila křídla na prsou: „Jo, to jste vy. Diovi děti. Sice nechtěný…Ale Diovi. A já…jediná dcera Háda a Persefony…“ Vein stiskl Saddess křídlo: „No tak. I my jsme to neměli lehký…Je proti nám je víc bohů než proti tobě-“ „Jedu v tom s vámi,“ přerušila ho Saddess: „Bojuju proti svému otci. To vás snad už přesvědčilo.“ „Jasně, že jo. Už dávno…Teda…Darknight a Keinstraina to přesvědčilo. Když jste se potkali, já ještě běhal po světě jako rys…“ Saddess se trochu usmála: „Když…je řeč o Keinstrainovi…Neměl by být už zpátky?“ „Jo…“

„Za ten měsíc se toho celkem hodně změnilo…“ „To ale nic nemění na tom, že my musíme na druhý server.“ Director se na Darknight podívala s menším opovržením: „Darknight, víte, o co nás žádáte? Žádáte nás o to, abychom vydali jedny z nejlepších agentů! Nikdo neví, jestli se vrátíte!“ Darknight mlčela. „Já nemůžu jen tak…jim říct, aby se sebrali a odešli s vámi na Salieriho server. Tohle prostě nepřipadá v úvahu!“ Director bouchla pěstí do stolu tak silně, že z něj spadlo pár papírů. Chtěla je sebrat, ale Darknight jen natáhla křídlo a papíry jí do něj sami vlétly. Pak je srovnala a položila zpátky na stůl: „Directore, chápu vaše obavy. Ale tady nejde jen o mě a o mé přátele a příbuzné. Tady jde i o lidi z Dary a spol. Hádes má Dariin komunikační přívěsek. A ona…ho potřebuje.“
„Bacha!“ Dary těsně uhnula před sněhovou koulí, která jí prolétla před obličejem. Otočila se směrem, kterým koule přiletěla. Stála tam malá holka s hnědo-oranžovými vlasy, které měla stažené do dvou culíků. Její pronikavě světlé peří oranžové barvy Dary bilo do očí, takže je trochu přivřela. Jakmile je zase otevřela, holčička tam nebyla. Asi běžela pryč, pomyslela si Dary, nebo si myslela, že jí něco udělám. Pak jen vykročila směrem k Doju.
Dafné řidší vzduch snášela dobře. Na to, že čekala dítě. Přemýšlela o věcech, které se staly za poslední měsíc a půl. Jak je opustil Patrik a přešel k Drakům, jak se zamilovala do Nicka…Jak se odstěhovali sem. Jak se k nim přidala Rose…A jak potkala Minoo. Svou nevlastní sestru. Po dlouhé době také viděla rodiče…a ti se k nim po pár dnech přidali. Dafné si vzpomněla na tu chvíli, kdy po dlouhé době spatřila svého otce. Vypadal normálně…Ale chybělo mu křídlo. CP Trackers mu ho uřízli za to, že nezabil Fénixe. Ještě před táborem. Z myšlenek jí vytáhl hlas, který moc dobře znala: „Dadz?“ Otočila se na svou dobrou kamarádku, Dary: „Jej, Ahoj.“ „Chtěla jsi se mnou mluvit?“ Dary nevypadala moc nadšeně. „Jo, chcela. Vieš…Dary…Je toho na mňa moc…Nechápem, ako to môžete zvládat…“ „No tak. O tomhle jsme mluvili alespoň stokrát…Nemáš se čeho bát.“ Dafné se nervózně usmála: „Jo…Dobre…Len…Darknight mi hovorila, že…budeme muset ísť…Na ten druhý server…“ Dary se zarazila: „Jakože...teď?...“ „No, neskôr...“

Theirés letěl, jak nejrychleji mohl. Silný severní vítr ho bičoval do tváří a do křídel. Asi po deseti minutách letu konečně spatřil dvoupatrový dům uprostřed rozlehlého údolí. Stěny byly silné, světle modrá omítka místy opadávala. Theirés vlétl pootevřeným oknem v druhém patře dovnitř. Okamžitě sletěl po schodech dolů. Těsně minul Shadowa, který šel nahoru. Jakmile vletěl do sklepa, všimla si ho Saddess: „Theirési! Stalo se něco?“ Theirés jí přistál na rameni. Chvíli se vydýchával, ale pak jim řekl všechno. Vein chvíli potom ještě mlčky seděl, po chvíli se však zvedl ze židle: „Určitě za to můžou Salierovci. Vždyť jsme slyšeli, že si na nás někoho najmou…“ „To ano, ale,“ Theirés znova musel popadnout dech: „ten chlap nevypadal jako Salierovec…Neměl ani sako, ani kravatu…prostě to nebyl mafián.“ Saddess znervózněla: „Tak…kdo teda?“ „To nevím. Ale musíme zavolat Dark.“ Vein začal něco naťukávat do klávesnice u jeho notebooku: „Zkusím se připojit na její mobil. Snad se na ostrově připojí někde na Wi-Fi.“ Saddess ho celou dobu nervózně pozorovala: „Veine, jsi si jistý, že to bude fungovat? Po tolika neúspěších?“ „Musíme to zkusit. Dark a tučňáci z ostrova jsou teď naše jediná naděje. Sami to nezvládnem…“

Uživatelský avatar
darknightlili
Wood Rank 0
Wood Rank 0
Příspěvky: 87
Registrován: čtv 03. kvě 2012 16:38:21
Kontaktovat uživatele:

Re: Operace:Osud

Příspěvek od darknightlili » stř 26. úno 2014 15:57:22

4. Kapitola: Zpráva
Darknight seděla na pohovce v Garyho iglú. V křídlech držela malou sklenici vody.
Naproti ní seděla Dary. Svojí sklenici měla postavenou na nízkém stolku. Upřeně se dívala do Darknightiných očí: „Dark…budeme teda…muset jít?“ „Ano. Nejde to jinak. Musíme tam jít co nejdřív…pokud máme nějakou šanci…že vše dopadne dobře.“
Dary si z krku pomalu sundala přívěsek a začala si ho prohlížet. Byl to fialový kus krystalu. Pečlivě vyřezaný, hladký a průsvitný. Slabě zářil fialovou barvou. Dary v něm viděla svůj odraz. Darknight ji potichu pozorovala.
Dary se po chvíli vzpamatovala: „Je to jen kopie…Můj pravý přívěsek…“ „Má Hádes,“ dokončila za ní větu Darknight: „nebo se to tak říká.“ Dary se napila vody: „Dark…a co když ho nemá on? Co když ho má někdo jiný?“ „Jmenuj mi, kdo jiný by ho mohl mít.“ Dary se zarazila: „No…já…nevím.“ Darknight se rozvalila na pohovku: „Dary, jediný další bůh, který by ho mohl mít, je Áres. A…je to nepravděpodobný. Áres netouží po tom přívěsku.“ „A po čem teda touží?“ Darknight polkla. V červených očích se jí zablesklo: „Po mně. Po mojí smrti.“

Keinstrain se probral za neustálého hučení. Připomínalo mu to požární poplach, který se testoval každou první středu v měsíci na jeho škole. Ale ve škole ho přitom tolik nebolela hlava.
Po chvíli otevřel oči. Nejdříve viděl rozmazaně, ale poté se mu zrak zaostřil. Zjistil, že je připevněný řetězy ke stěně. Řetězy mu obepínaly křídla a kotníky. Byly utažené tak pevně, že Keinstrain zatínal zuby bolestí. Rozhlédl se po místnosti, kde byl. Byla to místnost bez oken, lampa na stropě vydávala tlumené světlo. Dveře byly titanové, otevíraly se pomocí karty.
Keinstrain si odhrnul vlasy z tváře a sáhl po meči. Jenže pak mu to došlo: meč u sebe neměl. Neměl ani luk a toulec s šípy. To ho trochu vyděsilo. Protože věděl pár věcí o svých zbraních. Jednou z nich bylo i to, že ho můžou zabít. Doufal, že Theirés stihl uletět.
Dveře se otevřely. Dovnitř vstoupil černý tučňák: „Pán už se ráčil probudit?“ zašklebil se tučňák. Keinstrain zaťal pěsti: „Kdo jste? A co chcete?“ „Jedno po druhém, kluku. Zaprvé, jsem Daniel Portos. A zadruhé, dělám jen svou práci. Pro Alberta Salieriho.“ Keinstrain polkl: „Vy…vy pracujete pro Salieriho? Panebože…“ „Jo. Hele, nic proti vám nemám. Ale Salieri docela dobře platí. Takže když vás dostanu všechny, budu mít dost peněz na zbytek života.“
Keinstrain polkl. Pomyslel na ty peníze, které Salieri dá Portosovi, když je pochytá všechny. Nedokázal si představit, že by za jeho život dali někomu peníze. Nebyl věc, kterou by někdo vyměnil za peníze. Ale pro Salierovce očividně byl.
Portos se zašklebil. Měl rovné, čistě bílé zuby. Úplně se odlišovaly od zbytku jeho těla. Od černého peří se lehce odráželo světlo lampy. Černé vlasy měl ulíznuté na stranu. Asi se pokoušel vypadat alespoň trošku jako mafián. Nedařilo se mu to. Bledě modrá kostkovaná košile byla napůl schována pod tmavou džínovou bundou. Džíny měl místy roztržené, kapsy byly prázdné. Na ploutvích měl černo-zelené tenisky s okopanými špičkami.
Keinstrain si ho pozorně prohlížel. Považoval to za nutnost. V dětství hodněkrát doplatil na to, že jsi ostatní pořádně neprohlédl. Proto se měl raději na pozoru. Portos mu věnoval poslední pohled a třískl dveřmi.

Darknight seděla u zadního stolu v kavárně. Byla tu spousta tučňáků, takže musela zamávat na obsluhu, aby si jí vůbec všimli.
Teď čekala na hrnek kávy. Kavárnou se linula vůně kávy a ovoce. Darknight ji ale moc nevnímala. Hrála si s malou, stříbrnou mincí. Na jedné straně měla vytlačenou sovu. Byla to stará řecká drachma.
Dark ji měla už od 5 let, kdy zjistila, že její rodiče jsou bohové. Dala jí ji její matka, Artemis. Kdykoliv se podívala na tu sovu, připomnělo jí to Athénu. Byla její nevlastní sestra.
Nevlastních sourozenců měla ještě několik: Dionýsa, Héfaista, Herma a…Área. Kdykoli na něj pomyslela, přejel jí po zádech mráz a znaménko na tváři ve tvaru půlměsíce ji začalo pálit. Byl to on, kdo se ji, Veina a Keinstraina pokusil zabít už den po tom, co se narodili. Nikdy spolu nevycházeli. Áres se pořád snažil najít způsob, jak ji zabít. Ale na druhou stranu mu měla být vděčná, že vůbec žije. Nebyla. I kdyby udělal spousty dobrých věcí, nikdy by nesmazal to, co udělal její rodině.
A pak tu ještě byla Héra. Diova sestra a manželka. Ta nenáviděla ji, Keinstraina a Veina nejspíše ještě víc, než Áres. To ona proměnila Veina v rysa a zabránila tak, aby byli všichni tři spolu. Na dvanáct let.
Z myšlenek ji vyprostil číšník, který jí přinesl menší šálek kávy: „Tady máte svoji kávu, madam.“ Darknight přikývla: „Díky. A, dal byste mi heslo na Wi-Fi?“ Číšník se zatvářil trochu zaraženě, ale vytáhl blok a tužku. Za chvíli si Dark vychutnávala výbornou kávu a připojovala se na Wi-Fi. Málem kávu vyprskla, když zjistila, že jí přišel e-mail.
Darknight nedostávala často e-maily. Ale tenhle…
Byl od Veina. Darknight ho rychle začala číst.

Ahoj, Dark.
Nebudu to protahovat. Musíte nám okamžitě jít na pomoc. Salierovci mají Keinstraina. Neboj, všichni ostatní jsou v pořádku. Prosím, přijďte. Rychle.
Vein.

Dark si četla e-mail s vytřeštěnýma očima. Salierovci měli jejího bratra. Vytáhla z kapsy peněženku a vytáhla tolik, kolik stála káva. Pak jedním lokem vyprázdnila šálek a vyběhla z kavárny.

Shadow seděl na pohovce v obývacím pokoji. Před ním si na koberci hrála jeho mladší sestra, Dice. Tiskla k sobě malého plyšového králíčka. Shadow se pousmál.
Dice měla kratší, bílo-černé vlasy, které jí padaly na ramena. Peří měla bílé. Její oči byly ledově modré, plné lásky a dětskosti.
Ale i když jí byly jen tři roky, plně chápala, co se kolem ní děje. Viděla to každý den: Zranění příbuzní, stres, obavy z toho, co se stane. Dice byla o hodně chytřejší než ostatní děti v jejím věku.
Shadow se otočil směrem ke kuchyni. U stolu seděli jeho rodiče. Sapphire a Kase. V jejich tvářích viděl strach.
Do obývacího pokoje vešla Lara. Měla na sobě pořád spousty obvazů a náplastí, levé křídlo měla v ortéze. Nejistě se usmála: „Ahoj. Vein říkal…Že Dark si přečetla tu zprávu.“
Dice si najednou přestala hrát: „Dark…Je v pořádku?“
„Snad ano. A snad nám přijde na pomoc.“ Sehnula se k ní Lara. Pokřivila tvář bolestí do neforemného úsměvu. Pravou nohu měla pořád zraněnou.
Shadow vstal z pohovky. Jeho rodiče Laru slyšeli a teď se drželi za křídla a o něčem mluvili.
Shadow byl rád. Darknight neviděl sice jen dva měsíce, ale přišlo mu to jako věčnost. Už mu moc chyběla. A teď ji konečně mohl vidět. Mohl ji obejmout a mít ji u sebe. Už nikdy nechtěl, aby ji ztratil.

Odpovědět