Stránka 18 z 18

Cizí ostrov: 6. díl

Napsal: úte 23. pro 2014 18:59:57
od mv100
Díl šestý: Předvečer Vánoc

Když se Gary objevil na místě, jež mělo být Clubem Penguin, znejistil. Kolem dokola byla úplná tma a nikde žádný zvuk.
„Haló?“ zavolal.
Žádná odpověď.
Znejistil při pomyšlení, že i tato teleportace se mu nepovedla. Pokusil se jít dopředu. Nic mu nebránilo. Zamával ploutvemi. Do ničeho nenarazil. Nejprve si myslel, že se jen omylem octl v tmavé místnosti, ale pak zkusil sáhnout na podlahu. Žádná tam nebyla. Gary stál ve vzduchu a začal se velmi bát.
„SUBJEKT 2 OBJEVIL FYZIKÁLNÍ NEDOSTATKY,“ oznámil hlas, který vycházel jakoby odevšad. Gary si všiml, že padá. Každou chvílí očekával tvrdý náraz, ale ten stále nepřicházel. Netušil, že takhle tu může letět navždy.

„Co to je?“ zíral Pavel na filtr vnímání.
„Nevím,“ pokrčil rameny Mv100, „ale… je to obří!“
Stroj byl vysoký až úplně ke stropu a z jeho špičky vycházely desítky drátů, které vedly někam pryč. I když celý filtr nepříjemně fialově blikal a o nějakém skrývání tedy nemohla být řeč, byl úplně tichý.
Mv100 jej začal obcházet. Nikde nebyl žádný displej, ani ovládací tlačítko. Všude jen různobarevná světýlka, z nichž většina pravidelně blikala.
„Je možné, že tu to bylo celou dobu?“ ptal se Pavel. „Už dlouho jsem měl pocit, že je tady něco v nepořádku…“
„Jak by to tu mohlo být celou dobu?“ kroutil hlavou Mv100. „To bychom si toho všimli, ne?“
Pavel kývl hlavou a také vykročil vpřed. Na cestě od svého stolu zahlédl, že ve vedlejším sále je také takové fialové světlo.
„Támhle je další!“ ukázal a rozběhl se tím směrem. Agent jej okamžitě následoval.
V laboratoři dvě ovšem byla ona hyperprostorová brána. Vypadala jako obří železný prstenec, v jehož středu se nebezpečně otáčela fialová spirála. Mv100 si vzpomněl, že skoro stejně vypadal Garyho Odhrnovač času.
„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ zamračil se Mv100 a vrhl pohled zpátky na filtr vnímání. „Pavle, co přesně se ti tady zdálo divné?“
Než mohl vědec odpovědět, ozvala se ze středu brány hlasitá rána a celá budova se otřásla. Spirála se začala otáčet stále rychleji a za pár vteřin už tvořila jeden souvislý kruh. Fialová barva se stávala stále světlejší. Místnost zaplavilo zářivě bílé světlo. Z první laboratoře se ozvalo elektronické praskání. Filtr vnímání vybouchl. Z železného kruhu začalo něco vystupovat…

Kdysi dávno Gary vynalezl tři druhy robotů – Koloboty, Sněhoboty a Letoboty. Mnohokrát byli P. S. A. poraženi, ale stejně jako Protobot se mohli přes nahraný software stále sestavovat znovu. To už bylo minulostí. Zdálo se, že Protobot je navždy pryč a na jeho místo proto nastoupili jiní. Tisíce kilometrů od Clubu Penguin vypukla válka mezi Garyho třemi druhy robotů. Vzhledem k tomu, že mezi nimi nebyl moc velký konstrukční rozdíl, bitvy brzo uvízly na mrtvém bodě. Všechno se změnilo, když Koloboti narazili na počítač se zbytky Penguin Operating Systemu – programu, jemuž se podařilo ovládnout pomocí strojů celý Club Penguin. Koloboti využili zbytky jeho zdrojového kódu, aby se stali silnějšími. Penguin Operating Systém byl sice zničen, ale Koloboti díky němu zvítězili. Části jeho kódu ovšem upravily jejich chování a teď proto měli jen jeden úkol. Ovládnout svět.
Kolobot 11 se odpojil od hlavního systému a přepnul své komunikační obvody na soukromé.
„JEDNOTKY DVANÁCT AŽ DVACET! OPERACE PŘEVZETÍ BYLA ÚSPĚŠNĚ ZAHÁJENA. SUBJEKTY DVA AŽ PĚT BYLY UVĚZNĚNY V SIMULACI. MINIBOTI BUDOU NYNÍ VYPUŠTĚNI. NĚJAKÉ DOTAZY?“
Ve vedení to zapraskalo.
„ROBOTE JEDENÁCT! NA OSTROVĚ LIDÍ BRZY ZAČNE 24. PROSINEC. V SOULADU S TAMNÍMI ZVYKY NAVRHUJI ZMĚNU NÁZVU OPERACE.“
„JAKOU?“ vyslal robot 11 zpětný signál.
„KONEC VÁNOC.“

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ (31. PROSINCE)
Tedy, pokud to stihnu dopsat.

Cizí ostrov: 7. díl

Napsal: stř 31. pro 2014 11:00:00
od mv100
Díl sedmý: Tři úkoly

Na nenápadné ulici na okraji nenápadného města kdosi vyběhl z nenápadného domu. Už byla tma, takže si nikdo nevšiml, že jeden ze dvou lidí, kteří vyběhli, byl ve skutečnosti tučňák.
„Kudy?“ zeptal se zoufale Mv100.
„Prostě za mnou!“ odpověděl mu Pavel a oba dva se rozběhli soustavou křivolakých uliček. Po chvíli se ze stejné budovy, odkud vyšli oni, vyhrnula hromada malých robotů pohybujících se na jednom kole. Všechna rádia v okolí přestala fungovat, neboť roboti naprosto vytížili téměř všechny komunikační frekvence. Rozkazy od Kolobota 11 byly stručné.
„ZAJISTIT VŮDČÍ OSOBNOSTI OBLASTI, ZLIKVIDOVAT SVĚDKY PŘENOSU, ZVÍTĚZIT!“
Naneštěstí pro Mv100 a Pavla nezadal Kolobot 11 prioritu jednotlivých úkolů, takže se miniboti vrhli do toho nejjednoduššího – likvidace svědků.

O několik kilometrů a vyběhnutých pater později za sebou Pavel konečně zabouchl dveře svého bytu a zamkl je na dva západy.
„Tady nás snad zatím nenajdou,“ sdělil vyčerpanému tučňákovi.
Mv100 byl také rád, že útěk je u konce. Nemohl ovšem souhlasit s tvrzením, že jsou v bezpečí. Jak znal roboty, věděl, že je jen otázkou několika hodin, než je objeví.
Ale tak jako tak jim nějaký čas zbývá a teď jej musí co nejlépe využít. Mv100 zvedl oči a rozhlédl se kolem. Většinu bytu zaplňovaly vědecké nástroje. Ty se jim možná budou hodit.
Škoda, že tu není Gary, pomyslel si agent, ten by určitě věděl, co dělat.
„Ti roboti jsou od vás?“ zeptal se Pavel, když sebral trochu sil.
„Ne tak docela,“ odpověděl Mv100. „Je to nějaký jiný druh… Ale jsou velmi podobní těm, které jsem už viděl.“
„Skvěle,“ promnul si ruce vědec. „Jak jste je posledně porazili?“
„Potopil jsem ponorku,“ pokrčil rameny Mv100. „To nám teď asi nepomůže.“
„Ponorku?“ divil se Pavel.
„Je to komplikované.“
Pavel začal přemýšlet.
„Elektrické zkraty?“ navrhl.
„Ne, jsou odolní,“ zavrtěl hlavou Mv100.
„Přetížení procesorů?“
„To těžko, dostat se do systému je téměř nemožné.“
„Odříznutí komunikace? Oddělání baterek? Poprosit?“
„Ne.“
Pavel si zakryl obličej rukama a zanaříkal: „To je beznadějné.“
„Jo,“ souhlasil Mv100, „to tak bývá.“
„Stává se vám to často?“
„Bohužel ano. Nejhorší na tom je, že vždycky vymyslí něco nového. Taktika od posledně je vždy nepoužitelná.“
„Tak co nám zbývá?“ rozčílil se Petr.
„Poslouchej trochu,“ odvětil nervózně Mv100. „Plán musíme pokaždé vymyslet nový a stejně tomu tak bude i dnes. A jak jde zjistit plán? Tak, že se setkáš s nepřítelem. Roboti mají dost silné lokační přístroje, za chvíli budou u nás. Musíme zjistit, proč tady jsou a o co se snaží.“
„To nezní jako dobrý nápad. Nechat se chytit?“ mračil se vědec.
„Máš snad lepší?“
„No, ne… Ale já s nimi nemám zkušenosti!“
Mv100 už se nadechl k rázné odpovědi, ale přerušil ho rachot rozbíjeného okna.
„ZLIKVIDOVAT SVĚDKY, ZLIKVIDOVAT SVĚDKY, ZLIKVIDOVAT SVĚDKY…“ zněla mantra robotů.
„Přišli oknem,“ zasmál se Mv100, „takže dveře by měly být volné.“
Pavel na nic nečekal a vběhl na chodbu. Chyba! Po schodech už také stoupalo několik minibotů.
„Výtah!“ zvolal v okamžiku osvícení. Oba dva se rychle schovali do malé železné krabice. Výtah byl naštěstí v jejich patře.
„I tak budou v přízemí,“ upozorňoval tučňák.
„Ani bych neřekl. Všichni se budou snažit dostat nahoru, ne?“ myslel si Pavel.
Mv100 kývl: „Už začínáš myslet jako agent…“
Přízemí bylo ovšem čisté.
„Až teď mi to došlo! Umějí létat!“ plácl se do hlavy Mv100. „To je novinka.“
„Pomůže nám to?“ zajímalo vědce.
„Leda tak při útěku,“ zasmál se agent a svižným krokem vyšel z paneláku.

Cizí ostrov: 8. díl

Napsal: stř 31. pro 2014 12:00:00
od mv100
Díl osmý: Vymyslet plán

Nočním tichem se nesl vzdálený křik minibotů: „ZLIKVIDOVAT SVĚDKY!“ Mv100 s Pavlem našlapovali tiše a pomalu, aby si jich přesné detektory všimly co nejpozději.
„Zapnuli reproduktory, takže mluví normálně, ne jenom binárkou,“ přemýšlel nahlas Mv100, „zajímalo by mě, proč…“
Náhle se roboti odmlčeli a začal mluvit jen jeden.
„NOVÉ ROZKAZY OD KOLOBOTA 11: URČENA PRIORITA PŘÍKAZŮ. NAHRÁVÁM,“ oznamoval. Pak už se vyjadřoval jen v krátkém a dlouhém pípání.
„A jsou zase v binárním kódu,“ zamračil se Mv100. „Kolobot 11 bude asi řídící jednotka.“
„Mohli bychom trochu zrychlit?“ naléhal šeptem Pavel.
„Hned za tím dalším domem,“ uklidnil jej tučňák.
Za pár kroků byli tam a mohli přidat do kroku. Minibotům stále nedošlo, že jejich cíle uprchly a nadále se je snažili najít v pozůstatcích Pavlova bytu.

„Tady to je,“ kývl Pavel hlavou před sebe.
„Vždyť tam žádný dům není,“ divil se Mv100. „Jen silnice a most…“
„No právě. Most,“ sklonil hlavu vědec.
„Ty se chceš schovat pod mostem?“
Pavel se zamračil: „Jestli máš lepší bydlení, řekni a můžeme jít.“
Mv100 nic neřekl a jen přidal do kroku. Spolupráce s tímhle člověkem je hrozná, myslel si. Už se těším, až budu zase doma.
Betonový most byl asi dvacet pět metrů široký. Proháněla se po něm auta ve čtyřech pruzích dálnice. Dole vedla jen cyklostezka, po které v tuto denní dobu už dávno nikdo nejezdil. Stěny průjezdu byly posprejovány mnoha obrázky, z nichž mnoho bylo jen bezduchými nápisy.
„Tady to ale vypadá,“ zhodnotil místo Mv100.
„Jezdívám na kole a někdy si tady odpočinu,“ vysvětlil Pavel, proč je zavedl právě sem.
Mv100 se opřel o jednu stěnu a sundal svou červenou helmu. Pak se dlouho zadíval do země.
„Vůbec nevím, co bychom měli dělat,“ svěřil se po chvíli.
„Snad něco vymyslíme,“ odpověděl mu Pavel nezvykle mírně. „Zopakujeme si, co víme?“
Mv100 se zhluboka nadechl: „Všichni roboti dostávají rozkazy od řídící jednotky, kterou označují Kolobot 11. Mají nějaké úkoly, jedním z nich je naše ‚likvidace‘. A konečně, zřejmě jsou to právě oni, kdo manipulovali s naším teleportem. Kdo ví, kde jsou ostatní teď.“
„Dá se z toho něco vyvodit?“
„Nemyslím. Snad jen to, že kdyby se nám podařilo vyřadit Kolobota 11, ztratili by roboti řídící jednotku. Pak by se ale také mohlo stát, že přejdou do módu samostatnosti a začnou si dělat, co budou chtít.“
„Pak je to to jediné, co můžeme zkusit, ne?“ otázal se vědec.
Mv100 na něj překvapeně pohlédl.
„To myslíš vážně? Vždyť ani nevíme, kde ten Kolobot je!“
„Jdi na to logicky. Kdyby byl tady, určitě by se spojil se svými poskoky vizuálně. Ale on je kontaktoval rádiem, takže musí být tam, odkud všichni přišli!“
„Vůbec neznáš logiku robotů,“ zavrtěl hlavou Mv100. „Nepřemýšlejí jako lidé.“
„Ale máme snad něco lepšího? Pochop to, že si často na něco stěžuješ, ale nemáš lepší alternativu! Ať už je to most nebo plán!“ rozohnil se Pavel. „Zkus taky vyjít s tím, co je!“
„Hm…“ zamyslel se Mv100, „je pravda, že je to naše jediná naděje… Možná bychom si ale měli ujasnit, koho a co zachraňujeme.
„Ti roboti sem určitě nepřišli prodávat zeleninu,“ ušklíbl se Pavel sarkasticky, „hodně bych se divil, jestli to nemá být invaze.“
„A když není?“
„Tak zachráníme alespoň tvé přátele.“
„No tak dobře,“ zavrčel Mv100, nasadil si opět přilbu a narovnal se.

Cizí ostrov: 9. díl

Napsal: stř 31. pro 2014 12:59:29
od mv100
Díl devátý: Náhodná čísla

Laboratoř byla dvě hodiny po příchodu robotů téměř prázdná. Teleportační portál zůstával otevřený, takže jej strážili dva miniboti. Oba byli vybaveni těmi nejpřesnějšími senzory – už od výroby se měli stát hlídači důležitých věcí. Ve 23:34 místního času minibot 12500-A detekoval ve vedlejší místnosti pohyb a vydal se na průzkum. Jeho dvojče 12500-B zůstalo na místě a nadále střežilo bránu.
Robot obezřetně projížděl mezi stoly a hledal příčinu pohybu. Poblíž filtru vnímání, jenž teď pracoval už jen na polovinu, jej čekalo nepříjemné překvapení. Zpoza stroje se vynořila ruka a pomocí malého přístroje mu uštědřila obrovský elektrický šok. Robotovy obvody vmžiku zkratovaly a nastal jeho konec.
„Pěkná věcička,“ pochválil Mv100 Pavla.
„Jsem fyzik. A občasný vynálezce k tomu,“ pokrčil Pavel rameny a usmál se.
Mv100 si klekl k robotovi a začal jej rozebírat. Sice se v jeho vnitřnostech nevyznal do takové míry jako třeba Gary, ale věděl, co hledá. Maličkou krabičku, kterou se robot identifikuje ostatním. Konečně ji našel – byla hned vedle procesoru. Znalým pohybem ji vyjmul ze základní desky a připojil ke svému telefonu. Ode dveří se ozvalo bzučení.
„Už vyjel i ten druhý,“ sykl Pavel.
Mv100 rozklikl na mobilu aplikaci vysílače a pomalým krokem vykročil ukázat se druhému robotovi.
„12500-A, 12500-B, JAKÝ BYL ZDROJ NEKLIDU?“ objevilo se na displeji.
„12500-B, 12500-A, JEDNALO SE O UVOLNĚNOU SOUČÁSKU DOMORODÉHO PŮVODU. PROZKOUMÁM SITUACI BLÍŽE,“ naťukal Mv100 jako odpověď. Minibot už nic nepotvrzoval a vrátil se na své stanoviště. Věděl, že by se od něj neměl moc vzdalovat.
Tučňák se s úsměvem vrátil za svým novým kolegou. „Vyšlo to!“ oznámil mu.
„To vidím. Ale co vyšlo?“ ptal se Pavel.
„Díky identifikátoru z toho robota si druhý robot teď myslí, že JÁ jsem robot. Kamera mu sice dává jiný obraz, ale identifikátor je přednější.“
„Tak se kolem něj můžeme dostat?“ pochopil vědec.
„Ne, protože tebe stále rozpozná jako člověka. Nejdřív budu muset rozbít i jej a vzít si jeho identifikátor,“ vrtěl hlavou tučňák.
„Zařídím. Dej mi ten mobil.“
O jeden elektrický šok později byli oba nesourodí přátelé vybaveni mobily, které je maskovaly jako roboty. Mv100 ještě trochu poupravil kód, který je vysílán ostatním minibotům. Nechtějí přece, aby si mysleli, že 12500-A a 12500-B opustili svou hlídku.
„Koho jsi z nás udělal?“ zajímal se Pavel.
„Nevím, nějaká náhodná čísla. Snad to nebude nikdo nápadný,“ pokrčil rameny Mv100.
Potom oba prostoupili fialovým světlem.

Na druhé straně je čekala dokonale bílá místnost. Stěny byly futuristicky zakřivené tak, že nikde nevyčuhovaly rohy. Také vyzařovaly slabé bílé světlo, které iluzi ještě prohlubovalo. Vlevo měla místnost jedinou designovou vadu – černá díra ve zdi, která byla jediným východem pryč. Přímo nad ní byl červenou barvou vyveden nápis z teček a čárek. Mv100 na něj mlčky namířil foťák svého telefony, který jej za chvíli přeložil do srozumitelného jazyka. „VÝCHOD,“ bylo tam napsáno.
„Ještě štěstí, že v jistém smyslu stále používají naši řeč,“ podotkl Mv100, „kdyby přešli na čistý zdrojový kód, nemohli bychom jim rozumět.“
Dveře vedly do soustavy stejně zářivě bílých chodeb, ve kterých bylo takových průchodů asi sto. Každý byl označen čárkami a tečkami v červené barvě. Po chvíli putovaní konečně narazili na jeden označený „VELITELSTVÍ“.
Mv100 šel napřed, Pavel jej následoval. Vevnitř byl jenom jeden robot napojený kabelem na řídící panely ve zdi. Byl asi stejně vysoký jako Pavel a vzhledem se vůbec minibotům nepodobal. Tenhle stroj byl na pohled skoro stejný jako Garyho původní vynález. Dalo se tedy předpokládat, že bude moci mluvit a reagovat na mluvenou řeč. Mv100 přesto nehodlal riskovat a první zprávu vyslal telefonem.
„KB-02-01, ŽÁDÁM O SDĚLENÍ VOLACÍHO ZNAKU!“
Robot se neznatelně otočil, aby se v jeho zorném poli objevil odesílatel zprávy. Právě mu přišla zpráva, která vyžadovala důkladné ověření. Identifikátor naštěstí nezklamal a robot odeslal jako odpověď několik překvapených vykřičníků.
Po chvíli se konečně ozval: „KOLOBOTE 1?“

Cizí ostrov: 10. díl

Napsal: stř 31. pro 2014 13:31:08
od mv100
Díl desátý: Z očí do kamer

„Ehm…“ vydal ze sebe Mv100. „Žádám o seznámení se situací.“
„KOLOBOTE 1, JSEM KOLOBOT 11, VÁŠ VĚRNÝ SLUŽEBNÍK. ŽÁDÁM O OBJASNĚNÍ VAŠEHO PROBUZENÍ Z HIBERNACE,“ hlásil robot.
„Otázky kladu já,“ odvětil rozhodně Mv100.
„PANE, BUDE NEJLEPŠÍ, KDYŽ SE OPĚT ODEBERETE K HIBERNACI,“ trval na svém Kolobot 11 a pomalu se přiblížil ke svému domnělému pánovi.
„Hibernace? Jaká hibernace? Omlouvám se, musel jsem omylem vymazat… nějaká data,“ hrál agent hloupého.
Kolobot přešel na tvrdší rétoriku: „VELITELSTVÍ ROZHODLO O VAŠÍ TRVALÉ HIBERNACI. ŽÁDÁM, ABYSTE SE URYCHLENĚ VYPNUL.“
„To zrovna,“ mávl ploutví Mv100. „Proč bych to asi dělal?“
„VELITELSTVÍ ROZHODLO O VAŠÍ TRVALÉ HIBERNACI,“ odpověděl robot, jako by to vše vysvětlovalo.
Mv100 se rozhodl svou odpověď tentokrát napsat místo toho, aby ji řekl: „PROČ?“
Změna způsobu komunikace měla účinek. Kolobot 11 se trochu narovnal a z jeho hlasu se vytratila neposlušnost. Teď, když byly požadavky „Kolobota 1“ vysílány přímo do jeho procesoru bez zpracování sluchovým aparátem, měly mnohem větší prioritu.
„KOLOBOT 1 OHROŽUJE PLÁNY VELITELSTVÍ TÍM, ŽE NABÁDÁ K MÍRU. NUTNOST ODSTRANĚNÍ KOLOBOTA 1: 97 %.“
„Tak to máme tříprocentní pravděpodobnost, že mi nezabijí mobil,“ obrátil se Mv100 na Pavla.
„Co by mobil, ale hned jak zmizí signál identifikátoru, zničí i tebe,“ šeptl Pavel. „Jak to, že se mnou vůbec nemluví?“
„Možná máš nějaký zneviditelňující signál,“ pokrčil rameny tučňák. Kolobot 11 stál nehybně před nimi. I když pro něj byl Kolobot 1 údajným nebezpečím, autorita nízkého čísla jej udržovala v pozoru.
„KOLOBOTE 11, ŽÁDÁM O PŘENOS BOJOVÝCH PLÁNŮ,“ rozkázal Mv100. Robot chvíli pracoval, a pak se na displeji telefonu objevilo několik nových souborů.
„Tak to se podívejme…“ četl si Mv100. „Ovládnout svět byste chtěli!“
„POZITIV,“ potvrdil to Kolobot 11.
Agent se usmál a napsal na mobil rozkaz nejvyšší priority: „UKONČIT BOJOVOU AKCI, NAŘÍDIT STÁHNUTÍ VŠECH JEDNOTEK!“
„NENÍ MOŽNO,“ prohlásil Kolobot 11 a ztichl.
„Jak ‚není možno‘? Já jsem jednička, Kolobot 1, mě musíš poslechnout, ne?“ zamračil se Mv100.
„NEGATIV. KOLOBOT 1 ZBAVEN VŠECH PRAVOMOCÍ.“
„Pavle, usmaž ho,“ kývl Mv100.
Kolobot 11 byl sice výborný stratég, ale mizerný pozorovatel. Ve výrobě ho přednastavili tak, aby automaticky přijímal signály pouze od další vůdčích robotů. Tak se stalo, že když Pavla jeho identifikátor ohlásil jako obyčejného bojového minibota, Kolobot jej prostě neviděl. A to byl jeho konec.
„Co teď?“ zeptal se Pavel.
„Když už jsem ta jednička, možná, že mě budou poslouchat i ostatní,“ uvažoval Mv100. „Ale jak to udělat abych jim vůbec mohl něco rozkázat?“
„Co takhle tahle mašinka?“ ukázal Pavel na řídící desku.
„Možná…“ zadíval se Mv100 také na panel. Zkusil svůj telefon připojit do jedné zdířky – a hle! Fungovalo to.
„TADY KOLOBOT 1,“ ohlásil se tučňák, „ROZKAZ VŠEM JEDNOTKÁM! UKONČETE AKCI. NAŘIZUJI RYCHLÝ ÚSTUP!“
„To by mohlo fungovat,“ usmál se Pavel. „Teď mě napadá… Zapomněli jsme se zeptat, kde máš ostatní tučňáky.“
Mv100 se plácl do čela. Snad mu odpověď na tuto otázku poskytne řídící místnost. Měl štěstí, jeden displej byl označen „Stav zajatců“. Nápisy „subjekt 2“ až „subjekt 5“ svítily zeleně, pouze „subjekt 1“ u sebe měl červenou poznámku „nezajištěn“.
Zdi, které až doteď svítily bíle, se náhle ponořily do jasného odstínu červené. Z reproduktoru vyšel poplašný signál.
„SIGNÁL KOLOBOTA 1 NEOVĚŘEN. ROZKAZ ZRUŠEN. KOLOBOT 12 PŘEBÍRÁ VELENÍ.“

Cizí ostrov: 11. díl

Napsal: stř 31. pro 2014 15:41:18
od mv100
Díl jedenáctý: Jediná šance

„Ajaj,“ procedil mezi zuby Pavel.
„Rozhodně,“ kývl hlavou Mv100. „Ten Kolobot 12 určitě půjde sem.“
„Co můžeme dělat?“ zeptal se vědec a nervózně proplétal prsty.
„Jediné. Probudit pravého Kolobota 1,“ usoudil agent.
„Kde ho chceš najít?“ pochyboval Pavel.
Mv100 se vrhl k počítači: „Někde tu musí být plány…“
Plány tam byly, ale jak najít místnost určenou k hibernaci? Jak bude vůbec pojmenovaná? Je někde tady? Kdo ví, třeba toho nebohého robota prostě zahrabali do zmrzlé země… Mysl Kolobotů naštěstí nebyla tak zákeřná. O dvě patra níže než místo, kde právě byli, stála na plánku „Hibernační místnost“. No prosím, ani to nebylo složitě pojmenované, pomyslel si Mv100.
„Jdeme,“ řekl a vydal se ke dveřím.
„To nebude fungovat,“ odmítal Pavel. Mv100 se na něj prudce otočil.
„Hele… zkus taky někdy vyjít s tím, co je, jo?“ S těmi slovy vyšel na chodbu.
Uvítal ho tam Kolobot 12.
„VETŘELECKÁ JEDNOTKA VE VELITELSTVÍ. ZNIČIT, ZNIČIT,“ hlásil nový generál robotů. V patách mu bylo asi dvacet minibotů, kteří se okamžitě vrhli na Mv100 a Pavla.
„Tudy!“ vykřikl Mv100 a chytil Pavla za ruku. Tomu se to moc nelíbilo. Tučňačí ploutev přeci jen není něco, čeho byste se chtěli držet. Nic jiného mu ale nezbývalo, takže se nechal vést. Za oběma vetřelci neúnavně jela dvacítka robotů připravená nepřátele kdykoli zajmout.
„Zahoď ten mobil!“ zvolal Pavel, když se miniboti začali nepříjemně přibližovat.
„Cože?“ nechápal Mv100. „Proč?“
„Vysílá signál Kolobota 1. Když ho zahodíš, půjdou za ním!“
„Možná chvíli, ale pak mě uvidí jako tučňáka a stejně půjdou zase po nás,“ nesouhlasil Mv100. „Zkusím raději změnit můj kód!“
Chvíli to fungovalo. Miniboti se zmateně zastavili, ale potom opět vyrazili. Druhá změna identifikace už byla úspěšná.

Hibernační místnost byla jednou z mála neosvětlených prostor v robotí ústředně. Po jejím obvodu stálo deset hibernačních komor. Tady ovšem nebyla hibernace myšlena ve smyslu zmražení, ale jako vypnutí systému robota. Dokud byl robot připojen ke komoře, nemohl se zapnout sám ani zvenčí.
Všech deset komor bylo obsazeno koloboty. Na jejich hlavách byla napsána čísla od 1 do 10.
„Zajímavé. Že by tohle bylo původní vedení?“ zamyslel se Pavel.
„Možné to je. Teď asi velí jedenáctka až do dvacítky. No, jedenáctka vlastně už ne, že…“ zasmál se Mv100. Přešel k robotovi, jenž byl popsán velkou jedničkou.
„Jsou tu nějaké kabely, pomoz mi ho odpojit,“ zavolal na svého kolegu.
Mlčky se dali do díla. Konektorů bylo plno a ani jeden přesně nevěděl, k čemu slouží. Instinkt napovídal, že spojení s komorou způsobuje hibernaci, ale co pak? Museli jen doufat, že se operační systém Kolobota spustí sám – a také, že nebude nepřátelský.
O deset minut později na chodbě proběhla hlídka několika minibotů hledajících vetřelce. Nepravý Kolobot 1 jim podle senzorů zmizel přímo před nosem, což si nemohli moc dobře vysvětlit. Naštěstí nezkontrolovali vnitřek hibernační místnosti.
„Tak, a je to!“ vítězoslavně oznámil Mv100, když odpojil poslední kabel.
„Možná bychom ho měli nabít,“ napadlo Pavla. Začal hledat něco, co by připomínalo elektrickou zástrčku. Než však zásuvku objevil, robot sám ožil.
„OBJASNIT SITUACI!“ přikázal do vzduchu Kolobot 1.
Mv100 začal psát na mobilu: „KOLOBOT 12 ZAHÁJIL ROZSÁHLOU INVAZI CIZÍCH SVĚTŮ. VYŽADUJEME ZRUŠENÍ OPERACE!“
Kolobot 1 už nebyl nejnovější, a tak mu zpracování přece jen trvalo trochu déle. Pak oznámil: „K OZBROJENÉMU STŘETU NESMÍ DOJÍT. VYŘADIT JEDNOTKY 11 AŽ 20.“
„To se lehko řekne,“ vložil se do psaného hovoru Pavel, „ale ostatní Koloboti naprosto odmítají mír!“
„PAK JE TŘEBA ZNIČIT JE JEJICH VLASTNÍMI ZBRANĚMI,“ prohlásil robot. Všechny tři obklopilo na okamžik modrého světlo – teleportovali se přímo do Velitelství.

Cizí ostrov: 12. díl

Napsal: stř 31. pro 2014 16:00:15
od mv100
Díl dvanáctý: Silvestr o Vánocích

Okolo nehybného těla Kolobota 11 stálo v kruhu devět dalších robotů. Jejich mozky byly propojeny a teď všichni – jako jeden – přemýšleli, co dál. Z navenek klidného rozjímání je náhle vyrušil oslepující záblesk světla a identifikační kód, kterého se všichni obávali – Kolobot 1.
„CO TO MÁ ZNAME…“ Kolobot 12 už nikdy svou otázku nedokončil. Z kovového zobáku jeho nepřítele se vysunula malá tyčinka. Ačkoli vypadala nenápadně, byl to vysokoenergetický paprsek, kterým Kolobot 1 precizně vypařil hlavy devíti robotů. Zůstala po nich jen jejich robotická těla.
Tyčinka se zasunula a Kolobot 1 sklopil hlavu. „MÁ ÚROVEŇ SOUCITU BYLA VELMI NÍZKÁ. NEBYLA JINÁ MOŽNOST.“
Pavel nevěřícně pískl: „Nechtěl bych být jeho nepřítelem.“
Kolobot otočil kameru na Mv100 a Pavla. „ZAZNAMENÁVÁM IDENTIFIKAČNÍ KÓDY DVOU ROBOTŮ. ALE VY ROBOTI NEJSTE,“ prohlásil se zvědavostí v hlase.
„Roboti napadli náš svět. V sebeobraně jsme zničili dva z nich a vzali si jejich identifikátory,“ přiznal se Mv100.
„PAK JSTE UDĚLALI DOBŘE. NEBÝT VÁS, JSEM STÁLE V HIBERNACI A NASTALA BY ZNIČUJÍCÍ VÁLKA.“
Tím zřejmě Kolobot považoval záležitost za uzavřenou, protože se otočil k řídícímu panelu a začal stahovat robotické jednotky.
„VIDÍM, ŽE VE VIRTUÁLNÍ REALITĚ JSOU UVĚZNĚNY ČTYŘI SUBJEKTY,“ podotkl, „VÍTE O NICH NĚCO?“
„Dost možná jsou to mí známí,“ kývl Mv100.
Kolobot zadal několik příkazů a před dvěma cestovateli se zjevili užaslí agenti spolu s Herbertem.
„Já… nepadám…“ všiml si Gary po počátečním překvapení.
„Už nejsem na severním pólu,“ jásal Herbert.
Jet Pack Guy s Aunt Arctic se na sebe jenom podívali a nic neřekli.
„VŠEM JEDNOTKÁM. NAŘIZUJI OKAMŽITÝ ÚSTUP. NIKOMU NEBUDE UBLÍŽENO,“ objevilo se na obrazovce mobilu Mv100. Agent pochopil, že to je rozkaz právě poslaný všem robotům.
„PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE CHCETE TELEPORTOVAT PRYČ,“ zeptal se robot.
„Samozřejmě, ale ještě otázečku,“ přerušil Mv100 nadechující se Aunt Arctic. „Proč… nechcete válku?“
Kolobot chvíli mlčel a pak podal vysvětlení: „PROPOČÍTAL JSEM, ŽE PRAVDĚPODOBNOST ÚSPĚCHU JE POUHÝCH 5,128 %. VÁLKA JE PLÝTVÁNÍ ENERGIÍ.“
„A kdyby byla větší pravděpodobnost?“ zajímalo Pavla.
„PAK BYCH NEPOCHYBNĚ VELEL ÚTOKU,“ konstatoval robot.
„Tak to máme štěstí, že roboti umějí dobře počítat,“ usmál se Gary.
„PROBÍHÁ ODESLÁNÍ SUBJEKTŮ NA URČENÉ STANOVIŠTĚ,“ řekl ještě Kolobot 1. Pak byli všichni teleportováni zpátky do Pavlovy laboratoře.

„Loučení?“ zeptal se Pavel.
„Ano,“ kývla Aunt Arctic. „Pár robotů se asi dostalo i na Club Penguin. Nejsou nebezpeční, ale bude nám chvíli trvat, než se jich zbavíme.“
Vědec se usmál: „Tak tedy sbohem.“
„Třeba se ještě uvidíme,“ pokrčil rameny Mv100.
Gary aktivoval Teleportér.
„Možná…“ chtěl ještě doříct Mv100, ale bylo příliš pozdě. Stroj je přenesl na jejich ostrov a pak se v laboratoři zničil. Pavlovi zbyla jen hromádka šrotu. Povzdechl a vyhlédl z okna. Byl Štědrý den. Možná, že měl Jirka tehdy pravdu, vzpomínal na včerejší scénu, kdy mu spolupracovník tvrdil, že tu nemusí být. Možná, že pro jednou by mohl oslavit Vánoce… Laboratorní plášť nakonec vyměnil za zimní bundu. Vyšel ven a zamkl za sebou. Konečně nasněžilo.

Na Clubu Penguin bylo rušno. Kolem se míhala barevná světla a doprovázely je hlasité rány.
„Zdá se, že Teleportér správně nefungoval ani teď,“ podivil se Gary. „Přenesl nás na správné místo, ale na špatný čas. Tady už je Silvestr…“
„Přišli jsme o skoro celé svátky?“ zhrozila se Aunt Arctic.
„Hlavně, že jsme tady,“ poplácal ji Gary po rameni.
„Máš pravdu. My čtyři a Herbert… Počkat,“ zarazila se Director a otočila na místě. Lední medvěd rychle vyťukával příkazy na Teleportér.
„Chyťte ho!“ zakřičela. Pozdě. Herbert v jednom záblesku modrého světla zmizel, ani nestihl na místě vymyslet urážející výklad zkratky EPF.
„Nevím jak vy,“ prohlásil Mv100, „ale já jdu domů.“ Chvíli počkal, než se ostatní teleportovali do svých iglú, a pak vykročil. Tentokrát se chtěl trochu projít. Na nějakou dobu měl teleportace až až.

KONEC

Re: Agentské příběhy (Herbert aneb příběh tučňáka Mv100)

Napsal: pon 05. led 2015 0:33:05
od Valada06
Celá šestá řada i Cizí ostrov byli výborné! Vidím, že jsi se trochu inspiroval DW. :)

Jen bych možná trochu více rozvinul fázi prozkoumávání „Ostrova lidí“, jinak to bylo perfektní!

Agentské příběhy 2015

Napsal: stř 15. dub 2015 19:42:02
od mv100
Milí čtenáři,
do tohoto tématu už nikdo nepřispíval tak dlouho, že se mi při psaní této odpovědi ukazuje nápis, že už je "dosti staré". Obávám se, že tak ještě nějakou dobu zůstane.
V poslední době nemám chuť ani nápady k psaní Agentských příběhů, proto vám musím oznámit, že v letošním roce nejspíš žádné díly nevyjdou, nanejvýš vánoční speciál.
Příběh pro sedmou řadu mám nachystaný, dokonce jsem už i napsal první kapitolu prvního příběhu, dočkáte se jí však spíše příští rok.

Doufám, že se tu za tu dobu setkáme!
mv100

Sedmá řada

Napsal: úte 28. bře 2017 20:09:05
od mv100
Kapitola první
„To je… příšerné,“ vydechl Mv100 hrůzou.
„Ano,“ zamračil se Gary. „A obávám se, že už to nejde vrátit zpět.“
„Ale… proč? Proč by někdo dělal něco takového?“
„Těžko říct. Ale je jasné, že Club Penguin už nikdy nebude stejný,“ kýval hlavou smutně Gary.
„Neměli bychom to… nahlásit?“ zajímalo Mv100.
„Co tě nemá. Vždyť je to oficiální…“
„VÍTEJTE NA SLAVNOSTNÍM OTEVŘENÍ OBCHODNÍHO DOMU PUFFLE!“ ozval se hlas z amplionu. „UŽ ZA NĚKOLIK CHVIL NA NAŠEM PÓDIU VYSTOUPÍ VÁŠ OBLÍBENÝ HEREC HERBERT ZOBÁK! DĚTI, POJĎTE SI PRO BALÓNKY!“

Zbytek příběhu si můžete dočíst na stránce http://www.agentskepribehy.cz/7rada/1kapitola.

Agentské příběhy sedmou řadou po devíti letech končí. Děkuji Vám všem za to, že jste je četli.
mv100