Agentské příběhy (Herbert aneb příběh tučňáka Mv100)

[mv100]

Už som čítal alebo pozeral veľa príbehov ktoré boli aj v komiksovom aj vo videovom podaní ale takýto príbeh som nikdy nečítal je to proste vynikajúce vážne tvoja tvorba (a aj obrázky od darnightlili) si zaslúžia 1 s hviezdičkou sú proste dokonalé a som rád že som niečo také na fóre našiel proste je to dokonalé

Díky!!!

[Lilly49221]

Je to skvelé

[mv100]

Kapitola třetí: Karel

Vejce. Dinosauří vejce. Zelená, žlutá, černá. Vše, o co při této párty, byla vejce. A tučňáci se bavili dobře. Dokonce i moderátoři Penguin TV News si vyjeli na návštěvu do pravěku. Od té doby je nikdo neviděl a zprávy musel moderovat jeden technik, který tomu vůbec nerozuměl. Mv100 měl od Garyho informaci, že štáb nalezl jeskyni, ve které se nalézaly všechny vymoženosti moderní doby: lednička, počítač, topení a tak dále, jen televize ne. A „zcela náhodou“ byl vchod do této sluje zavalen obřím kamenem. Gary nicméně agenta M ujistil, že novinářům se nic nestane a včas – ještě před uzavřením stroje času – budou dopraveni do přítomnosti. Mv100 se při vzpomínce na Garyův pobavený škleb usmál. Kolem kráčelo několik dalších tučňáků, kteří stejně jako on, hledali naleziště dinosauřích vajec. Občas se zde mihnul i dinosaurus, což ale nebyl dinosaurus, nýbrž tučňák v dinosaura přeměněný. Myšlenkové pochody polovičního Directora se však upíraly hlavně jedním směrem: na severovýchod. Tam totiž Herbert věznil Aunt Arctic, pravého velitele agentských agentur Clubu Penguin. A Gary se rozhodl změnit priority, s čímž Mv100 nemohl než souhlasit. Bylo rozhodnuto, že co nejdříve převezme agendu P. S. A. a EPF pouze Gary a agent Mv100 bude uvolněn do mise, jejíž krycí název zněl… Karel. Bude se jednat o jednu z nejtajnějších misí, které kdy kdo vykonal. Ani ostatní agenti totiž nevědí, že Director je mimo ostrov. Mv100 se strašně těšil.

„A to znamená, že se vzdáváš po dobu trvání mise Karel veškerých nároků na funkci a výhody Directora, tedy mimo pufflů. V případě, že Directora nenajdeš, vrátíme se do stavu před podpisem, tedy my dva jsme Director. Pokud jej najdeš, tak žádná mise Karel neexistovala a ty jsi Directorem nikdy nebyl,“ dokončil monolog Gary a nabídnul agentu M propisku.
„Je to sice nevděčné, že se o tom nikdo nesmí dozvědět, ale co se dá dělat,“ poznamenal ještě.

Mv100 rychle podepsal, stoupl si a zasalutoval.
„Víš přece, že tohle nemusíš,“ zabručel Gary. Přesto ho to těšilo.
„Ano, pane!“ zakřičel Mv100. Pak ploutev spustil a rozesmál se.
„Víš, občas mi to chybí. Ty časy, kdy jsi mi říkal Agente a já tobě pane.“
„Proč?“ divil se G.
Mv100 pokrčil rameny. Místo odpovědi vyslovil otázku: „Mohu se vydat na misi, pane?“
„Samozřejmě, Agente,“ zareagoval Gary. A červený tučňák beze slova odešel. Gary se za ním podíval a povzdechl. Doufal, že se to trochu protáhne. To, že měl pro dnešek všechny body programy splněné, znamenalo, že má volno. A volno znamenalo – rozdávat autogramy.

Mv100 zahájil misi Karel návštěvou majáku. Zde se nacházely mapy Clubu Penguin a přilehlého okolí. Litoval, že na ostrově právě nekotví Rockhopper. Ten by mu patrně s hledáním pomohl. Mv100 si vyžádal nejnovější mapu, kterou začal studovat. Pomáhala mu zpráva, vydaná ze satelitu EPF. Říkala, že Directorův telefon byl od centrály EPF vzdálený asi 13 045 metrů. V úvahu tedy nepřipadaly ostrovy jako Iceberg nebo souostroví Tři tajemné ostrovy. Hledat bylo nutno ještě dál, nejen v přilehlém okolí. Mv100 tedy potřeboval jinou mapu. Tu mu, po kratším protestu skladníka, který si užíval odpoledního odpočinku, vydali skoro hned.

Ta byla lepší. Nebyla sice tak podrobná, ale přesto tam všechny ostrůvky byly dobře patrné. Satelit EPF potvrdil domněnku Aunt Arctic: signál přišel ze severovýchodu. Zbývalo se tedy podívat, který ostrov je od centrály EPF vzdálen třináct kilometrů severovýchodním směrem. Mv100 si myslel, že nemůže být nic jednoduššího. Jenže ouha! Mapa v té oblasti neukazovala jeden, nebo dva ostrovy. Bylo tam celé souostroví, nazvané trefně „Jetamtolikostruvkužetoaninespočitaš“. Slovník agenta také zklamal. U tohoto hesla byla jediná poznámka: „Je tam tolik ostrůvků, že se to ani nedá spočítat.“. Lepší byl Ploutvenbergův slovník naučný z tohoto léta. V tomto souostroví se prý nachází třicet pět ostrovů. Někteří vědci spekulovali o tom, že na jednom z nich by mohl žít Rockhopper. Mnoho nadšenců se tam vypravilo, aby tyto dohady ověřili. Většina z nich potvrdila, že ani na jednom se žádné tučňactvo nevyskytuje. U této věty se vyskytovala hvězdička. Mv100 shlédl dolů a přečetl si: „Poslední výprava doktora Pizzatrona přinesla svědectví o tvoru, který žije na ostrově číslo 16 a je podobný velkému lednímu medvědovi, patrně to však medvěd není. Zvukově se tento projevoval vydáváním písmen E, P a F. Existence tvora však není vědecky prokázána. Více v publikaci dr. Pizzatrona Výprava za bezpočtem.“. Tohle vypadalo nadějně. Ten tvor s největší pravděpodobností nebyl jen podobný lednímu medvědovi, ale byl to medvěd sám. A který? Tady v okolí Clubu Penguin žil jen jeden… Ale aby mohl Mv100 rozptýlit své pochybnosti, musí ještě do knihovny a přečíst si tam knihu doktora Pizzatrona. Směšné jméno! Pokud se agentovy předpoklady vyplní, už jenom zbývá zjistit, který z ostrovů je označován číslem 16 a hurá na Jetamtolikostruvkužetoaninespočitaš!

Mv100 se rozhodl vyrazit okamžitě. Poděkoval za mapu a vypůjčil si podrobný atlas Souostroví Penguinského moře. Podíval se do rejstříku na písmeno J – bylo to tam, i když poznámka pod čarou říkala, že mapa může být velmi nepřesná. To mu nevadilo, stejně si ji prostuduje v iglú. Teď ale do knihovny. Mv100 se rozhodl, že si v přízemí v kavárně koupí i pár sušenek. Snad do té knihy nenadrobí.

Když do budovy dorazil, bylo tam boží dopuštění. Všichni tučňáci, kteří tam byli (asi stovka), se snažili dostat nahoru do redakce a knihovny.
„Co se tu děje?“ zeptal se Mv100 jednoho tučňáka poblíž.
„Ty to nevíš? Je tam Gary? Tys ho asi nikdy neviděl, že? No jo, takový mladík, ty asi ani nevíš, kdo to je!“ vysvětlil mu onen tučňák rozzlobeně.
Mv100 se pousmál.
„A jak jste starý vy?“ otázal se tónem, do kterého se pokusil vložit co nejvíce mládí.
„Já mám sedm set jedna dní! O tom se ti nikdy nesnilo, co?“ pokřikoval na něj oranžový tučňák.
„Já mám dva tisíce padesát osm dní,“ pokrčil rameny Mv100.
Oranžový tučňák zbledl.
„To jako… fakt?“
„Jo. Nevidíš tu helmu? Je červená!“
„Aha. Jé, hele Gary už jde!“ omluvil se oslovený a začal křičet.
„Gary, dáš mi podpis? Podepíšeš se mi na kartičku? Bude to můj první autogram! Gary, prosím!“ křičel dav.
Mv100 si ke Garymu proklestil cestu. Ten na něj překvapeně vzhlédl.
Mv100 koutkem zobáku zašeptal: „Jde to dobře. Budu dělat, že jsem tu pro autogram.“.
Gary kývl.
Velmi tajný agent začal křičet: „Jé, čau Gery! Heleď, že mi dáš podpísek?“. A Gary mu podpísek dal. Když osobnost odešla, téměř všichni tučňáci ji následovali. Mv100 věděl, že tu nejsou kvůli čtení. Vyšel o patro výš. Už téměř rok byla tato dříve klidná a útulná místnost rozdělena na dvě. V jedné se nacházela nová redakce Club Penguin Times a knihovna se vmáčkla na tu druhou. To, že se sem přestěhovala redakce ale znamenalo konec pověstného knihovního ticha. Právě teď jeden novinář docela nahlas vysvětloval jednomu návštěvníkovi, že s ním Aunt Arctic rozhodně mluvit nemůže. Mv100 ho poznával, byl to jeden z elitních agentů, kteří ještě zažili P. S. A. na ostrově. Když agenta M spatřil, zamával mu. Mv100 jeho pozdrav opětoval. Teď se ale, po všech těch útrapách jako kopání vajec, vzdání se funkce Directora, chybějící heslo ve slovníku nebo Garyův podpis, musel vrhnout na spis doktora přírodních věd Antonia Pizzatrona „Výprava za bezpočtem“.

Jan Ploutvotleskač se dneska trochu rozepsal. Snad se to dalo číst, řekl si, než usnul. Ale příští díl Agentských příběhů?
Obrázky nakreslila darknightlili

[mv100]

Dnes má svátek Herbert. Přejeme všechno nejlepší, ale mimo ostrov Club Penguin!
P. S. Další kapitola by zde mohla být už zítra.

[darknightlili]

Dnes má svátek Herbert. Přejeme všechno nejlepší, ale mimo ostrov Club Penguin!
P. S. Další kapitola by zde mohla být už zítra.

Přesně,takže všichni mu za to,jak zničil EPF,pomůžeme ke svátku do vězení

[mv100]

Předem chci upozornit, že tato kapitola byla napsána ještě v lednu, kdy nikdo neměl o duhových pufflech ani dalších změnách na CP ani ponětí.

Kapitola čtvrtá: Výprava

Mv100 se usadil do jednoho z křesel. Kniha doktora Pizzatrona byla nesmírně zajímavá. V některých momentech by si čtenář mohl myslet, že je doktor, jak se říká, šílený vědec. Jiné stránky rukopisu byly však velmi seriózní. Výprava doktora Pizzatrona byla na počátku šestnáctičlenná. Doktor chtěl prověřit hlavně některé své domněnky ze své předchozí výpravy. Jako jeden z mála vědců se domníval, že jeden z těchto ostrůvků je Rockhopperův ostrov. Jak sám psal, bohužel se mu to nepotvrdilo prokázat. Členové expedice se nakonec tedy museli věnovat zkoumání rostlin. Jediným významným nálezem cesty bylo objevení duhového puffla. Nakonec se ale ukázalo, že to byl puffle jednoho ze členů, který trpěl nemocí Duhovkou. Doktor Pizzatron poznamenává, že je to velmi vzácná nemoc a on přece nemohl tušit, že by ji ten puffle mohl mít! Takže cesta byla vlastně zbytečná. Na zpáteční cestě ale expedici překvapil neznámý tvor, kterého doktor pojmenoval „Pseudomedvědem“ a zařadil jej do čeledi Yetiů. Tento tvor, jakmile je spatřil, se na ně vrhl a chtěl je zabít. Přitom vydával zvuky, které Pizzatron popisoval takto: „Při troše fantazie se v těchto skřecích dala vysledovat slova. První výkřik bych označil jako „Tučňáci!“. Poté se na nás vrhl (viz. výše) a vydával krátké zvuky, jakoby písmena E, P a F. Další zvolání připomínalo: „Našli mě!“. Poté se Pseudomedvěd zarazil a vydal se na útěk, při kterém zcela zřetelně vykřikoval: „Kluci! Kluci!““
Mv100 si byl už zcela jist. Herbertův krabí pomocník se přece jmenuje Klutzy, což se vyslovuje… Klucy. Další důkazy nepotřeboval. Knihu vrátil a vydal se do svého iglú.


Agent M věděl, že každé práci v terénu předchází dlouhá doba studia. Tu on ale neměl rád. Navíc ji za něj vždycky udělali jiní. Mise Karel byla ale tak tajná, že jediný, kdo by podklady mohl připravit, byl Gary. Ten ale pracoval na otevření jakési bedny se starožitnostmi, takže Mv100 na to zbyl sám. Atlas Souostroví Penguinského moře byl velmi tlustý. Sdružení ostrůvků Jetamtolikostruvkužetoaninespočitaš tam bylo rozebráno asi na čtyřech stránkách. Ostrov, označovaný číslem 16 se nacházel téměř uprostřed souostroví, které svým tvarem připomínalo trs hroznového vína. Tam se podle Pizzatrona nacházelo Herbertovo bydliště. Zazvonil mobil. Mv100 jej bezmyšlenkovitě přijmul.
„Tady Mv100! Kdo volá?”
Z telefonu se ozval bzučivý hlas.
„Agente M! Připrav se na zničení!”
„Kdo volá?”
„Ten, jehož jméno můžeme vyslovit!”
„KDO VOLÁ???”
Tiše: „Já.”
Poté neznámý volající hovor přerušil. Mv100 zakroutil hlavou. Takový hovor už jednou zažil. Bylo to ale v rámci přijímacích zkoušek do P. S. A. Úkolem bylo, odhalit identitu volajícího, což Mv100 málem nezvládl. Teď na to ani neměl čas. Pak se zarazil. Tučňák, který mu volal, jej oslovil… agente M! A to byla identita, které byla přísně tajná a momentálně ji znali jen Gary, Rookie, Jet Pack Guy, Dot, Lisured, Ccdn a Teri2. Pokud to tedy nebyl jeden z nich, hovor znamenal vážné narušení bezpečnosti. Mv100 se okamžitě rozhodl přeřadit tuto událost na nejvyšší prioritu. Nejdříve se podíval do seznamu přijatých hovorů. Volající použil skryté číslo. Potom zatelefonovat Rookiemu a Ccdnovi, kteří byli oba svými vtípky proslulí. Oba však všechno popřeli. To bylo špatné…

Teď už se ale musel Mv100 opět soustředit na misi Karel. Vzhledem k okolnostem se rozhodl zkrátit přípravu a vyrazit co nejdříve. Ten, jehož jméno můžeme vyslovit… Byla to jasná narážka na populární animovaný seriál Haryk Lotr a Doldelord, ale co může mít seriál společného se zničením agenta M? Gary byl už o všem informován a pověřil pátráním několik nových agentů. Ať se v branži otrkají, říkal. Ale to už teď nebyla starost Mv100. Bylo nutné vyrazit. Vyrazil do Beach, kam právě přijížděl pravidelný trajekt Club Penguin Island – Punto Fijo. Punto Fijo byl ostrov, který se nacházel dva kilometry od Jetamtolikostruvkužetoaninespočitaš. Byla tam rybářská kolonie a podle všeho byli tamější tučňáci důvěřiví – a hlavně půjčovali loďky. Tak se měl Mv100 v plánu dostat k cíli.

Jan Plotvotleskač si asi zlomil ploutev. Na další díl Agentských příběhů si počkáme!
Obrázky nakreslila darknightlili

[mv100]

Kapitola pátá: Kečup

Aunt Arctic seděla. Byly tři hodiny a Herbertovo „Vtipné divadlo“ bylo právě v polovině. Loutka Herberta právě škrtila loutku Garyho.
„Říkal jsem ti, že máš nechat mou nevěstu na pokoji!“ křičel Herbert poněkud podivným hlasem.
Hlasem chrčivým, který měl představovat Garyho, si odpovídal: „Samozřejmě, Vaše lordstvo. Aunt Arctic je jen vaše.“
Byla to nuda. Director to trpěla jen proto, aby jí Herbert dal aspoň na chvíli pokoj od nabídek k sňatku. Do toho všeho rytmicky cvakal klepety Klutzy. Taková byla totiž Herbertova představa hudby, hudební kritici z Club Penguin Times by se ale patrně zbláznili. Náhle dostala Aunt Arctic nápad.
„Pane Herberte, musím říct, že to vaše divadlo je opravdu krásné,“ lichotila mu, „ale můj manžel musí umět víc než to. Dokázal byste mi přinést tu velkou lahev pálivé omáčky z Pizzerie na Clubu Penguin?“
„Samozřejmě, madam,“ kasal se Herbert.
„Dokažte to! Chci ji tu mít do tří dnů!“
„Ale samozřejmě. Vyrazíme hned, že, Klutzy?“ usmíval se lední medvěd od ucha k uchu. „Ale ne abyste někam utekla!“
„Samozřejmě,“ smála se v duchu Aunt Arctic. A bude klid!

Mv100 mezitím ve stejnou dobu absolvoval poněkud zdlouhavý rozhovor s rybářem z Punta Fija.
„Tak mohl byste mi tu loďku teda půjčit?“ ptal se už podesáté.
„Nóóóó,“ protáhl rybář, „kdýýž mě se zdááá dváácet mincííí trochu máálo. Nedááál bystééé třicéét?“
„Klidně dal, ale potřebuji tu loď hned.“
„Hmmmmm. A nedáál bystéé mi třebáá aji čtyřicéét mincííí?“ zvyšoval cenu ostrovan.
Mv100 obrátil oči v sloup. Původní cena byla pět mincí, ale jakmile majitel loďky zjistil, že ten tučňák zdaleka má víc, začal smlouvat. Byl čas na razantní krok.
„Čtyřicet mincí vám bohužel dát nemůžu. Asi si zajdu za nějakým vaším kolegou.“
Rybář se vyděsil a dokonce přestal prodlužovat slova.
„Momentíček, co byste řekl dvaceti pěti mincím?“
Konečně! „To by mi zcela vyhovovalo.“
„Tak jááá váám tu kocáábku tééda půůjčím,“ oddychl si rybář. „Nááá třííí hodinýýý, co řííkáááte?“
„No jo.“
O deset minut později už Mv100 plul na ostrov 16. Rozbaloval balíček, který mu těsně před vyplutím dal jeden agent se super Jet Packem. Přestože se ten agent nestihl představit, Mv100 ho poznal. Byl to Jet Pack Lisured, se kterým se znal z minulé mise. V balíčku byl nový telefon EPF a vzkaz od Garyho. Stálo tam: „I když vím, že nejraději máš P. S. A. cký telefon, tenhle model fasují všichni. Starý vrátíš, až se vrátíš. G.” Agent M se usmál. Náhle něco zapípalo. Byl to GPS3000, Garyho poziční systém. Signalizoval, že cíl je nedaleko. Mv100 vzhlédl k obzoru a uviděl něco, co by v žádném případě nečekal. Herbert má letadlo? A kam s ním letí, blesklo mu hlavou.

Herbertovi blesklo hlavou něco úplně jiného, a to elektrický šok. Okamžitě se vymazaly všechny city k Aunt Arctic a naštěstí i to, že ji vězní. Jediné, co mu tam zůstalo, byla myšlenka krádeže lahve kečupu z Pizzerie. A napadlo ho, že by to byla skvělá bomba.

Mv100 rozsvítil baterku. Věděl, že tu Herbert není, takže nemusel být opatrný. Jestli bude úspěšný, nemusí se starat ani o kamerové záznamy.
„Pane! Aunt Arctic! Veliteli! Jste tam někde? Tady Agent, Agent M!”
Aunt Arctic jeho volání zaslechla.
„Tady, Mv100, v téhle kleci!” zakřičela z plných plic.
„Directore! Počkejte, odemknu to." vrhnul se ke kleci Mv100.
„Už jsem si myslela, že tu zůstanu navždy.” vydechla nejvyšší agentka.
Náhle zazvonil nový mobil.
„Hele, já říkala Garymu, aby vymyslel nový model. Tak tady je,” usmála se Director.
Mv100 jej zvednul.
„M? Máme tady nenadálou situaci. Někdo, patrně Herbert, ukradl tu velkou flašku pálivé omáčky z Pizzerie. Kamery ho zachytily, jak říkal cosi o bombě. Vím, že šéfa potřebujeme, ale tohle je akutní, tu bombu je třeba zneškodnit. Aunt Arctic počká!” vysvětloval Rookie.
„Dobře, přijedeme.”
„Přijedeme? Kdo my?”
„Já ji našel,” řekl Mv100 a ukončil hovor.


Jana Ploutvotleskače by strašně zajímalo, proč většina tučňáků říká kečupu pálivá omáčka. Návrat Directora na Club Penguin uvidíte v dalším díle Agentských příběhů!
Obrázky nakreslila darknightlili

[mv100]

Kapitola šestá: Rarach

Aunt Arctic se rozhlédla po zasedací místnosti. Dívalo se na ni osm rozzářených tváří. Byli to nejvyšší agenti EPF a P. S. A. – jen oni věděli, že Director byl ve skutečnosti unesen. Už na sobě měla černý maskovací oblek.
„Vedli jste si vskutku dobře, agenti. Stihli jste mě zachránit za měsíc a něco, takže jste si ani nemuseli přečíst mé další dopisy. Club Penguin i přesto, že jsem nebyla přítomna, vzkvétá. A to je dobře. Nyní formálně ukončuji takzvanou misi Karel.“
„Directore!“ zasalutovali Gary a Mv100, nyní již jako vynálezce a řadový agent. Žádné velící povinnosti, konečně.
„S radostí vám všem nyní uděluji nejvyšší agentské vyznamenání Clubu Penguin. Tučňačky a tučňáci, Řád zlatého puffla!“
Všichni přítomní propadli v jásot. (Jakby ne.) Director obešla celý kulatý stůl a každému agentovi vložila do rukou malou krabičku. Když jej otevřeli, uviděli malou sošku zlatého puffla. Byla to přesná, pouze zmenšená kopie té plastiky, jejíž napodobeninu chtěl kdysi ukrást Herbert.
„Bývaly časy, kdy nejvyšší cenou byla má identita, ale to už je poněkud bezcenná informace, že. No, Zlatého puffla dostane ještě agentka darknightlili. Nebudu vám teď říkat za co, je to dlouhý příběh, který zahrnuje uměleckou galerii, krádež mnoha šperků, a to, že ji Herbert věznil spolu se mnou. Odvážná darknightlili… Jak asi skončila?“ zahloubala se do svých myšlenek Aunt Arctic. Nemohla se stále zbavit pomyšlení, že by darknightlili mohli sníst ti strašní krabi.
„Mv100 získává navíc Řád duhového Mulleta. Nyní ale do práce, agenti. Herbertův pokus o vytvoření bomby z lahve pálivé omáčky byl sabotován našimi agenty. Naštěstí se zdá, že již zapomněl na city, které ke mně choval. Myslíme si ale, že můžeme čekat další velký útok. Některé zdroje dokonce hovoří o tom, že Herbert má mezi občany své tučňáky. Takže jestli spatříte něco podezřelého… Však víte. A pak je tu ten telefonát, který obdržel Mv100. Tyto dvě věci by spolu mohly silně souviset. Velmi zvláštní je, že onen tučňák znal označení M. Neobviňuji nikoho z vás, že vynáší tajné informace, spíše si myslím, že se někdo naboural do naší databáze. Gary ji dostal za úkol více zabezpečit. Momentálně je na ostrově klid. Počet krádeží také klesl. Proto dám všem agentům na pět dní placenou dovolenou, ale dávám si právo ji kdykoli přerušit. Rozhlásí to Rookie. Agenti, rozchod!“

Byla neděle, poslední den volna. Mv100 seděl v knihovně a četl nejnovější knihu doktora Pizzatrona. Byla celá o takzvaném Pseudomedvědovi. Doktor Pizzatron jej nově přiřadil do čeledi jednorožců a přisoudil mu vlastnost létat. Kdyby jen věděl… Vedle Mv100 si někdo přisedl, ale ten se o nově příchozího příliš nezajímal. Pak jej ale neznámý oslovil.
„Co to čtete?“
Mv100 se zarazil. Ten hlas mu byl povědomý. Otočil se a spatřil oranžového tučňáka, kterého nedávno potkal o patro níže.
„Dobrý den. Je to Pizzatronův „Pseudovedvěd“,“ vysvětlil mu.
„Aha. Víte, my už jsme se jednou potkali, dole v kavárně,“ řekl pokorně oranžový tučňák.
„Ano, já vím.“
„No a, choval jsem se tam trochu… hrubě. Tak jsem si řekl, že se tu na vás zeptám. Kavárník vás zná, říkal, že chodíte každou neděli do knihovny. Vlastně jsem se přišel omluvit.“
„Ale to jste nemusel. To nestálo za řeč,“ chlácholil jej Mv100.
Oranžový tučňák se usmál: „Takže všechno dobrý?“
„Samozřejmě.“
„Nebudem si tykat? Já jsem Jirka, Jirka Rarach,“ řekl společensky a podal tučňákovi Mv100 ploutev.
Mv100 chtěl říct, že je Mv100, ale v okamžiku, kdy se jejich ruce dotkly, prošla jeho tělem ohromná bolest a skoro omdlel. Ten Jirka musel mít v ploutvi nějakou injekci s uspávadlem!
Rarach vyskočil a zakřičel: „Tady pán omdlel! Zavolejte rychle pomoc!“
Mv100 vydal zvenku jako mrtvý, ale všechno viděl a slyšel. Když byli všichni zaneprázdněni voláním pomoci, Rarach se k němu sklonil a pošeptal mu: „Nejsi zase tak chytrý, agente M. Já jsem Ten, jehož jméno můžeme vyslovit.“
Přiběhli záchranáři a položili Mv100 na nosítka. Oba byli oranžoví a Jirky Raracha se oba polohlasem zeptali: „Pozná medvěda?“
A on jim také polohlasem odpověděl: „Pozná.“ A pak Mv100 omdlel doopravdy.


Když se probudil, zjistil, že se nalézá v nějaké jeskyni. Byl přivázaný k židli a nemohl se hýbat. Ještěže sebou neměl svůj agentský telefon. Herbert by ho určitě využil. A kde vlastně je? Dává si dost na čas. Náhle se všude rozsvítilo. Nebyl v jeskyni, ale v opuštěném skladišti na severu Clubu Penguin. Támhle byly kulisy pro film Návrat vesmírné chobotnice. Zprava přicházel Jirka Rarach a nějací další oranžoví tučňáci.
„Agente M,“ řekl, „ty už máš s únosy a vězněním nějaké zkušenosti. Ten trik s Aunt Arctic byl skvělý, uznávám. Ale ty nemáš žádnou možnost k úniku. Tady tě nikdy EPF nenajde.“

„To si jenom myslíš, Rarachu,“ odvětil Mv100 a myslel při tom na čip, který mu Gary před týdnem voperoval. Gary tehdy řekl: „Kdyby se při misi Karel něco stalo, třeba by tě unesli, s tímhle čipem tě vždycky najdu.“
„Bohužel pro tebe,“ přerušil tok jeho myšlenek oranžový únosce, „tenhle sklad je tak mimo podezření, jakože ty máš přes dva tisíce dní. Musím se pochválit, svou roli jsem sehrál výborně. Hrubost, omluva, únos. Tři body mého brilantního plánu. A za několik dní si tě převezme náš milovaný vůdce, sultán Herbert.“
Tak sultán, pomyslel si Mv100.
„Náš milovaný vůdce, sultán Herbert před rokem založil tajnou organizaci Jednotka Sultána Herberta, neboli JSH. Od počátku si dal za cíl zničit nehodné tučňáky a nastolit vládu tučňáků spravedlivých a jemu oddaných. Byl jsem jeden z prvních, kteří mu uvěřili. Jsem chemik a vyvinul jsem mnoho jedů a jiných látek. Jednu z nich jsi už měl tu čest vyzkoušet.“
„Pochybnou čest,“ procedil mezi zuby Mv100.
„Nyní poznáš účinky mého dalšího vynálezu. Lalo, podej mi sérum ovládnutí mysli.“
„Ovládnutí mysli? To snad ne!“ zašeptal Mv100.
„Ale ano. Vrátíš se do EPF a budeš nám donášet tajné informace. S radostí položíš život za sultána Herberta. S tvou pomocí bude EPF zničena tak, jako byla navždy zničena P. S. A.“
Aspoň, že neví o nynější existenci Penguin Secret Agency, oddechl si Mv100. Ale co když mu to pod vlivem té látky řeknu?
„Zakládám si na efektu,“ řekl Rarach, „Sérum ti vstříknu za 10…“
Musí tu být nějaká („9…“) možnost úniku!
„8… 7…“
Doufám, že ten čip zaznamenává nebezpečí.
„6… 5… Hodně štěstí, agente M, 4…“
Maminko, pomoc!
„3… 2… 1…“
Bum!

Jaké bum? Kdo udělal bum? Snad ne ta injekce? Ale injekce přece nedělají bum, spíš pích. Pochybuji, že nám to Jan Ploutvotleskač řekne dřív, než v příštím díle Agentských příběhů!
Obrázky nakreslila darknightlili

[Šaman]

MV100, tři roky už tu vedeš ten román a musím říct, že je to skvělá práce. Bravo
Zasloužilo by to nějaké extra ocenění
Škoda jen, že čtenářů dost ubývá...
Čekni SZ, poslal jsem ti jako poděkování za krásný příběh malé překvapení, které snad využiješ v CP

[mv100]

"Otevřená SZ "
Ahoj Šamane,
nejdřívě ti samozřejmě děkuji za dárek. O tom, že čtenářů ubývá, nic nevím, žádné statistky si totiž vést nemůžu. Podle "likeů" vím, že pravidelným čtenářem je Lisured, ale jinak... (A samozřejmě i darknightlili, která je ilustrátorkou AP)
Nechci se chlubit (dobře, chci se chlubit, jinak bych to nepsal), ale příběh je už z roku 2008 (důkaz tady http://web.archive.org/web/200812160122 ... m.php?f=13).
S pozdravem,
Mv100