Když moje sestra v 9:55 řekla "deset hodin", byla to věta, která mě dnes probudila. "Deset," pomyslel jsem si, "myslel jsem, že vstanu tak v sedm." A chtěl jsem spát dál. Ale pak mi došlo, že... Agentské příběhy! A mám hodinové zpoždění. No nic, Šťastný nový rok 2014!
Díl desátý: Zmatek
Než Sandra před pěti lety navštívila Halloweenský ostrov, nevěřila, že něco takového vůbec může existovat. Když se Herbertovi nepodařilo ovládnout Club Penguin a obyčejní tučňáci se mohli vrátit na ostrov, rozhodla se stát soukromou detektivkou, aby odhalila všechna tajemství, která před ní život skrývá. *
Za dlouhou dobu praxe toho viděla mnohé: starobylá sídla šlechtických rodů, malé uličky mezi iglú chudiny, knihu, která byla živá a dokonce i několik upírů. Ještě před Vánocemi řekla jednomu svému příteli: „Já už jsem snad viděla všechno. Nic mě už nemůže překvapit.“. Mýlila se. Na Štědrý večer večeřela mulleta spolu s manželem a dětmi, když tu někdo silně zaklepal na dveře iglú. Sandra šla otevřít. Byla to jejich sousedka.
„Zapněte si televizi,“ naléhala, „nebo se vám ještě něco stane.“
„Co by se nám mělo stát?“ divila se Sandra, ale sousedka rychle odběhla do svého domu. Detektivka zakroutila hlavou a zapnula televizi. To, co viděla, ji vyděsilo. Dance Club vybouchl. Všichni slyšeli jakousi ránu, ale mysleli si, že jsou to rachejtle na oslavu Vánoc. Agenti, kteří měli zajišťovat bezpečnost, byli uneseni a veškerou moc převzal nějaký Atem. Televizní studia měla pobočku v horách a právě odtamtud běželo mimořádné vysílání.
„Co se děje, mami?“ zeptala se její dcera Houba.
„Nic, zlatíčko,“ lhala Sandra. „Běž si dojíst svůj kousek.“
„Jsou to ty stíny, že jo?“ řekla Houba.
„Možná ano. Je to zvláštní. A teď už běž jíst,“ rozkázala jí Sandra.
Další den byl děsivý. Atem objevil v centrále EPF přístroj na ovládání myšlenek, který jeden z agentů ukradl pandám v Den velké bitvy. Během několika hodin vytvořil takových strojů tisíce a vydal se na ostrov, aby s nimi ovládl tučňáky. Někteří blázni se mu prý nabídli dobrovolně. Sandra to nevěděla, ale byli to bývalí členové Jednotky Sultána Herberta. Těchto pár dobrovolných a spousta nedobrovolných tučňáků rozšiřovala stroje mezi ostatní. V Penguin TV News to označili jako „robo-zombie apokalypsu“. Kdo mohl, utekl do hor, kam ještě ovládaní tučňáci nedošli. Dojo bylo prázdné, protože Sensei byl unesen také. Mnoho uprchlíků se schovalo za sněhovou hradbu, ozbrojilo se ohnivými lahvemi a myšlenkové stroje zkratovali vodou. Sandra poslala celou rodinu pryč a sama čelila „nepříteli“. Musela je přemlouvat, zvláště její dceru, která se od ní nechtěla odloučit, ale nakonec odešli.
Bylo 1. ledna, svátek Nového roku. Normálně by všichni byli veselí a odpalovali rakety. Vyšlo by speciální číslo novin hodnotící uplynulý rok. Nic z toho se nestalo. Atem shromáždil své jednotky okolo majáku a započal vojenský výcvik. Sandra a hrstka jejich přátel, kteří unikli, nevěděli, co má Atem v úmyslu. Jednoho dne se jim podařilo sundat manipulovací stroj z hlavy jednoho tučňáka.
„A teď nám řekni, na co se chystáte,“ rozkázala mu Sandra.
„Atem chce dobýt Panfu,“ vysvětlil jim osvobozenec. „Potom bude pokračovat na další zvířecí ostrovy a nakonec dobude Svět lidí.“
„Aj, to je zlé,“ sykla Sandra. „Ale tučňáky už nechá na pokoji?“
„Obávám se, že ne. Za pár dní chce podniknout finální nájezd na ty, kterým se podařilo utéct. Bude to buď prvního, nebo druhého ledna. Nového roku se strašně bojí, ale neřekl nám proč.“
Sandra jej poslala pryč, ať si dělá, co chce. Osvobozený tučňák vyplul v Aqua Grabberu na moře a už jej nikdo neviděl.
Teď však, jak už jsem říkal, bylo prvního ledna. Sandra stála na pozorovatelně svého domu a hleděla směrem k majáku. Podle toho, co věděli, se Atem bojí dnešního dne. Sandřini přátelé rozhodli, že pokud chce dnes zaútočit Atem, zaútočí i oni. Pokusí se osvobodit agenty, Senseie a Rockhoppera, kteří jsou teď prý drženi v majáku. Ano, pomyslela si Sandra, toto bude určitě úspěšný den.
*Sandra byla původně hodně vedlejší postava první série.
Agentské příběhy (Herbert aneb příběh tučňáka Mv100)
Agent temna: 10. díl
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Agent temna: 11. díl
Díl jedenáctý: Třetí proroctví
„Vstávat a cvičit!“ řekl Atem a kopl do Rookieho. Ten ze sebe vydal zvuk, který by člověk mohl nazvat křikem potrefené husy. Tím samozřejmě vzbudil všechny ostatní zajatce majáku.
„Já ho nenávidím,“ řekl Sensei telepaticky svému učedníkovi Mv100.
„Kdo z nás ne?“ řekl Mv100 a podíval se na Senseie. „Dnes je osmý den Atemovy druhé vlády. Říkal jste, že Auk-jentova druhá vláda bude trvat jen osm dní, ne?“
Sensei si telepaticky povzdechl: „Ano, ale je tu ještě jedna věc, kterou jsem ti neřekl.“
Mv100 v duchu zpozorněl. „Jakou?“
„Tehdy na ostrově agentů jsem mluvil o dvou proroctvích. Ve skutečnosti jsou tři.“
Atem se mračil. Uměl číst myšlenky, ale právě teď, kdy to nejvíce potřeboval, pro něj bylo to, co si dva jeho vězňové vykládají, záhadou.
„Tak už si tam nic nemyslete a pojďte se proběhnout!“ vyzval své zajatce a znovu kopl Rookieho. Ke skupině agentů přistoupili dva tučňáci a přinesli brýle virtuální reality a jakousi klec. První do klece šel Rockhopper. Tučňáci mu zároveň nasadili brýle. Tohle byla Atemova oblíbená část dne. Zajatce vždy zavřel do klece, která mu omezovala pohyb. Na spodu zařízení byl běžící pás. Brýlemi pro virtuální realitu se oběti promítalo, že ji právě dobíhá to, čeho se nejvíce bojí. U každého to bylo různé. Třeba Directora, tedy vlastně Aunt Arctic, honila uzávěrka v podobě obří tiskárny. Zajatec musel běžet, ať chtěl nebo ne, protože strach byl prostě silnější. Za chvíli jej jeho hrozba stejně dohnala a ve virtuální realitě zemřel. Atem se tomu strašně smál.
Mezitím, co Rockhopper utíkal ledové kře, vyměňovali si Sensei a Mv100 další myšlenky.
„Jaký je obsah třetího proroctví?“ ptal se Mv100.
„Nechtěl jsem ti to říct, protože jsem se o tebe bál,“ přiznal se Sensei. „Třetí proroctví je o tom, že…“
V tu chvíli Rockhopper vysílením padl a do klece musel jít další vězeň. Naneštěstí si Atem vybral Senseie. Mv100 jej nemohl při virtuální realitě vyrušovat, protože dva odlišné vjemy by mohly způsobit šílenství. Proto musel počkat, až Sensei svůj běh skončí. Konečně to bylo tu. Sensei se doplazil na své místo, ale byl tak vyčerpaný, že požádal Mv100 o chvíli odpočinku. Když už konečně zrelaxoval do takové míry, že mohl sdělit svému učedníkovi tajemství, musel Atemovu morbidní zábavu uspokojit Mv100. Ten běžel ze všech nejrychleji, takže zůstával ve virtuální realitě nejdéle. Jeho nepřítelem, který mu byl v patách, byl jeho poloklon Atem. Bylo zvláštní, že všichni až na něj se báli něčeho ještě víc, než svého věznitele. Když skončila jeho směna, musel si odpočinout, takže dalších deset minut spolu nemohli mluvit.
„Tak,“ vyslal svou myšlenku Mv100 k Senseiovi, „co jste mi chtěl říct?“
„Proroctví číslo dvě mluví, jak víš, o tom, že Auk-jenta může navždy porazit jen ten, kdo mu původně daroval tělo. Trojka pojednává o tom, jak to musí udělat.“
„Nenapínejte mě.“
V tu chvíli se Atem rozhodl, že mu všichni musejí zazpívat „Veselé Vánoce a šťastný nový rok“.
„Tvé požadavky jsou den ode dne divnější,“ ucedil Gary na Atemovu adresu.
„Nemel a zpívej,“ řekl Atem a zaklepal papučemi s králíčky o podlahu.
„Přejeme vám Veselé Vánoce…“ začal neochotně zpívat sbor.
„Tak už mi to konečně prozraďte,“ řekl Mv100, když dozpívali.
„Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ otázal se Sensei.
„Nač ta péče? Posledně jste mě prostě unesl.“
„Ale to byla výjimečná situace! Hrozil nám Tusk!“ bránil se Sensei.
„Copak teď není výjimečná situace?“ posmíval se mu Mv100.
„Samozřejmě, že ano. Promiň. Tak tedy. Třetí proroctví je veršované, ale tobě snad nebude vadit, když ti je upravím.“
„Jistě že ne. Mluvte. Totiž, myslete.“
„Ten, ze kterého bude Auk-jent podruhé stvořen, musí jej také zničit. To může provést jen tak, že se sám odebere do říše stínů a Auk-jenta vezme s sebou. Odejít do říše stínů znamená… zemřít. Je mi to moc líto, Mv100. Proto jsem ti to nechtěl říct. Auk-jentova druhá vláda může trvat nanejvýš osm dní a ty jej musíš zastavit tím, že zemřeš. Ty dnes musíš zemřít, Mv100!“
„Vstávat a cvičit!“ řekl Atem a kopl do Rookieho. Ten ze sebe vydal zvuk, který by člověk mohl nazvat křikem potrefené husy. Tím samozřejmě vzbudil všechny ostatní zajatce majáku.
„Já ho nenávidím,“ řekl Sensei telepaticky svému učedníkovi Mv100.
„Kdo z nás ne?“ řekl Mv100 a podíval se na Senseie. „Dnes je osmý den Atemovy druhé vlády. Říkal jste, že Auk-jentova druhá vláda bude trvat jen osm dní, ne?“
Sensei si telepaticky povzdechl: „Ano, ale je tu ještě jedna věc, kterou jsem ti neřekl.“
Mv100 v duchu zpozorněl. „Jakou?“
„Tehdy na ostrově agentů jsem mluvil o dvou proroctvích. Ve skutečnosti jsou tři.“
Atem se mračil. Uměl číst myšlenky, ale právě teď, kdy to nejvíce potřeboval, pro něj bylo to, co si dva jeho vězňové vykládají, záhadou.
„Tak už si tam nic nemyslete a pojďte se proběhnout!“ vyzval své zajatce a znovu kopl Rookieho. Ke skupině agentů přistoupili dva tučňáci a přinesli brýle virtuální reality a jakousi klec. První do klece šel Rockhopper. Tučňáci mu zároveň nasadili brýle. Tohle byla Atemova oblíbená část dne. Zajatce vždy zavřel do klece, která mu omezovala pohyb. Na spodu zařízení byl běžící pás. Brýlemi pro virtuální realitu se oběti promítalo, že ji právě dobíhá to, čeho se nejvíce bojí. U každého to bylo různé. Třeba Directora, tedy vlastně Aunt Arctic, honila uzávěrka v podobě obří tiskárny. Zajatec musel běžet, ať chtěl nebo ne, protože strach byl prostě silnější. Za chvíli jej jeho hrozba stejně dohnala a ve virtuální realitě zemřel. Atem se tomu strašně smál.
Mezitím, co Rockhopper utíkal ledové kře, vyměňovali si Sensei a Mv100 další myšlenky.
„Jaký je obsah třetího proroctví?“ ptal se Mv100.
„Nechtěl jsem ti to říct, protože jsem se o tebe bál,“ přiznal se Sensei. „Třetí proroctví je o tom, že…“
V tu chvíli Rockhopper vysílením padl a do klece musel jít další vězeň. Naneštěstí si Atem vybral Senseie. Mv100 jej nemohl při virtuální realitě vyrušovat, protože dva odlišné vjemy by mohly způsobit šílenství. Proto musel počkat, až Sensei svůj běh skončí. Konečně to bylo tu. Sensei se doplazil na své místo, ale byl tak vyčerpaný, že požádal Mv100 o chvíli odpočinku. Když už konečně zrelaxoval do takové míry, že mohl sdělit svému učedníkovi tajemství, musel Atemovu morbidní zábavu uspokojit Mv100. Ten běžel ze všech nejrychleji, takže zůstával ve virtuální realitě nejdéle. Jeho nepřítelem, který mu byl v patách, byl jeho poloklon Atem. Bylo zvláštní, že všichni až na něj se báli něčeho ještě víc, než svého věznitele. Když skončila jeho směna, musel si odpočinout, takže dalších deset minut spolu nemohli mluvit.
„Tak,“ vyslal svou myšlenku Mv100 k Senseiovi, „co jste mi chtěl říct?“
„Proroctví číslo dvě mluví, jak víš, o tom, že Auk-jenta může navždy porazit jen ten, kdo mu původně daroval tělo. Trojka pojednává o tom, jak to musí udělat.“
„Nenapínejte mě.“
V tu chvíli se Atem rozhodl, že mu všichni musejí zazpívat „Veselé Vánoce a šťastný nový rok“.
„Tvé požadavky jsou den ode dne divnější,“ ucedil Gary na Atemovu adresu.
„Nemel a zpívej,“ řekl Atem a zaklepal papučemi s králíčky o podlahu.
„Přejeme vám Veselé Vánoce…“ začal neochotně zpívat sbor.
„Tak už mi to konečně prozraďte,“ řekl Mv100, když dozpívali.
„Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ otázal se Sensei.
„Nač ta péče? Posledně jste mě prostě unesl.“
„Ale to byla výjimečná situace! Hrozil nám Tusk!“ bránil se Sensei.
„Copak teď není výjimečná situace?“ posmíval se mu Mv100.
„Samozřejmě, že ano. Promiň. Tak tedy. Třetí proroctví je veršované, ale tobě snad nebude vadit, když ti je upravím.“
„Jistě že ne. Mluvte. Totiž, myslete.“
„Ten, ze kterého bude Auk-jent podruhé stvořen, musí jej také zničit. To může provést jen tak, že se sám odebere do říše stínů a Auk-jenta vezme s sebou. Odejít do říše stínů znamená… zemřít. Je mi to moc líto, Mv100. Proto jsem ti to nechtěl říct. Auk-jentova druhá vláda může trvat nanejvýš osm dní a ty jej musíš zastavit tím, že zemřeš. Ty dnes musíš zemřít, Mv100!“
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Agent temna: 12. díl
Díl dvanáctý: Pod vodou
Poté, co se všichni zajatci vystřídali v kleci, měli jako obvykle volnou čtvrthodinku volna. V tuto denní dobu se mohli projít kolem majáku a trochu volně si popovídat. Vždy je ovšem hlídala skupina čtyř tučňáků s mozkovými krabicemi na hlavě.
Rockhopper se přitočil k Mv100: „Mv100, příteli. Řekni, kdy se budu moci vrátit na Migrator?“
Mv100 se rozpačitě usmál. „Určitě už dnes, Rockhoppere. Podle starých spisů se dnes osvobodíme.“
„Arr, to je dobře!“ řekl pirát a odešel se bavit se Senseiem.
Dva tučňáci-hlídači si náhle sundali stroje na ovládání mysli a vší silou jimi bouchli do ostatních dvou hlídačů. Ti se okamžitě svezli k zemi.
První tučňák přiběhl ke Garymu a řekl: „Byli jsme falešní. Vezměte si naše falešné stroje a utíkejte!“
„Kdo vás poslal?“ zajímalo Directora.
„Sandra. Poznáte ji, až bude čas,“ řekl tajemně druhý nepravý hlídač.
Ostatní se na nic ptát nepotřebovali a rychle vyrazili směrem k dolu.
„Schováme se v jeskyni zlatých pufflů,“ vysvětlil Jet Pack Guy na běhu. „Poblíž je podzemní vodopád, takže žízní nezemřeme. A pufflové nám určitě nějaké jídlo donesou.“
Sensei jako jediný nesouhlasil. „Vy si tam možná běžte,“ řekl, „ale já se musím postarat o své Dojo!“
„Dobře, Sensei. Můžeme být stále ve spojení díky projekci,“ přikývl Mv100. Sensei se naposledy na agenty podíval a změnil směr běhu. Na to, že byl hodně starý, běhal velmi dobře.
V lese se zastavili.
„Teď máme dvě možnosti,“ řekl Jet Pack Guy. „Buď slezeme tady po žebříku a jsme rovnou tam, nebo půjdeme až k dolu, ale po schodech.“
„Proč se vlastně neschováme ve škole?“ napadlo Rookieho.
„Tam by nás hned našel,“ zavrhl jeho myšlenku Director.
„Já a Jet Pack Guy půjdeme po žebříku, vy běžte k dolu,“ rozhodl Mv100.
„Dobře. Sejdeme se tam,“ řekl Gary a pobídl svou skupinu k běhu.
Jet Pack Guy a Mv100 společně odvalili kámen, který schovával provazový žebřík. První slezl dolů Mv100 a následoval jej silnější Jet Pack Guy, který zespod pomocí dvou držátek kámen vrátil na své místo. Seskočili z žebříku a přistáli mezi hromadami mincí.
„Někdy, když jsem chtěl být sám, šel jsem sem. Skoro nikdo tu nechodí,“ zavzpomínal Mv100.
Za deset minut s funěním dorazili i zbylí agenti. Kolem nich pobíhali dva zlatí pufflové. Gary zaskučel při pohledu na rozbitý Aqua Grabber, který zde před nedávnem uvízl.
„Můžete dýchat pod vodou?“ zeptal se Mv100 puffla jeho řečí.
„Sice asi jen deset minut, ale vydržíme to,“ odpověděl Zlaťák, tak se jmenoval.
„Dobře. Vidíte támhle ty dveře, jak od nich nikdo nemá klíč a neví, k čemu jsou?“ řekl Mv100. „Já ten klíč mám.“
Ponořil se do vody a odemkl masivní dveře černým klíčem. Užaslým agentům se zjevil podmořský svět.
„Kdybyste několik minut plavali přímo nahoru, narazíte do ledovce,“ vysvětlil jim Mv100.
„Támhle v té jeskyňce je vzduchová kapsa, ale tučňáci naštěstí pod vodou vydrží dlouho. Běžte se tam nadechnout jen tehdy, když už opravdu nebudete moct.“
Rockhoppera zaujalo ulomené kormidlo. Za chvíli zjistil, že tam leží i několik truhel se zlatem a sud sody. Našel i kotvu, na které se skvěl nápis MIGRATOR. Byl šťastný. Konečně zjistil, kde před těmi lety ztroskotala jeho loď.
„Pozor na medúzy,“ varoval je ještě agent M. „Pufflové nám donesou jídlo, už jsem to zajistil.“
„Jak dlouho tu můžeme vydržet?“ ptala se Aunt Arctic.
„Nekonečně dlouho. Předpokládám, že tu zůstaneme pár hodin až dní.“
Rookie byl jediný, komu se nový domov nelíbil. Měl totiž fobii z vody.
Poté, co se všichni zajatci vystřídali v kleci, měli jako obvykle volnou čtvrthodinku volna. V tuto denní dobu se mohli projít kolem majáku a trochu volně si popovídat. Vždy je ovšem hlídala skupina čtyř tučňáků s mozkovými krabicemi na hlavě.
Rockhopper se přitočil k Mv100: „Mv100, příteli. Řekni, kdy se budu moci vrátit na Migrator?“
Mv100 se rozpačitě usmál. „Určitě už dnes, Rockhoppere. Podle starých spisů se dnes osvobodíme.“
„Arr, to je dobře!“ řekl pirát a odešel se bavit se Senseiem.
Dva tučňáci-hlídači si náhle sundali stroje na ovládání mysli a vší silou jimi bouchli do ostatních dvou hlídačů. Ti se okamžitě svezli k zemi.
První tučňák přiběhl ke Garymu a řekl: „Byli jsme falešní. Vezměte si naše falešné stroje a utíkejte!“
„Kdo vás poslal?“ zajímalo Directora.
„Sandra. Poznáte ji, až bude čas,“ řekl tajemně druhý nepravý hlídač.
Ostatní se na nic ptát nepotřebovali a rychle vyrazili směrem k dolu.
„Schováme se v jeskyni zlatých pufflů,“ vysvětlil Jet Pack Guy na běhu. „Poblíž je podzemní vodopád, takže žízní nezemřeme. A pufflové nám určitě nějaké jídlo donesou.“
Sensei jako jediný nesouhlasil. „Vy si tam možná běžte,“ řekl, „ale já se musím postarat o své Dojo!“
„Dobře, Sensei. Můžeme být stále ve spojení díky projekci,“ přikývl Mv100. Sensei se naposledy na agenty podíval a změnil směr běhu. Na to, že byl hodně starý, běhal velmi dobře.
V lese se zastavili.
„Teď máme dvě možnosti,“ řekl Jet Pack Guy. „Buď slezeme tady po žebříku a jsme rovnou tam, nebo půjdeme až k dolu, ale po schodech.“
„Proč se vlastně neschováme ve škole?“ napadlo Rookieho.
„Tam by nás hned našel,“ zavrhl jeho myšlenku Director.
„Já a Jet Pack Guy půjdeme po žebříku, vy běžte k dolu,“ rozhodl Mv100.
„Dobře. Sejdeme se tam,“ řekl Gary a pobídl svou skupinu k běhu.
Jet Pack Guy a Mv100 společně odvalili kámen, který schovával provazový žebřík. První slezl dolů Mv100 a následoval jej silnější Jet Pack Guy, který zespod pomocí dvou držátek kámen vrátil na své místo. Seskočili z žebříku a přistáli mezi hromadami mincí.
„Někdy, když jsem chtěl být sám, šel jsem sem. Skoro nikdo tu nechodí,“ zavzpomínal Mv100.
Za deset minut s funěním dorazili i zbylí agenti. Kolem nich pobíhali dva zlatí pufflové. Gary zaskučel při pohledu na rozbitý Aqua Grabber, který zde před nedávnem uvízl.
„Můžete dýchat pod vodou?“ zeptal se Mv100 puffla jeho řečí.
„Sice asi jen deset minut, ale vydržíme to,“ odpověděl Zlaťák, tak se jmenoval.
„Dobře. Vidíte támhle ty dveře, jak od nich nikdo nemá klíč a neví, k čemu jsou?“ řekl Mv100. „Já ten klíč mám.“
Ponořil se do vody a odemkl masivní dveře černým klíčem. Užaslým agentům se zjevil podmořský svět.
„Kdybyste několik minut plavali přímo nahoru, narazíte do ledovce,“ vysvětlil jim Mv100.
„Támhle v té jeskyňce je vzduchová kapsa, ale tučňáci naštěstí pod vodou vydrží dlouho. Běžte se tam nadechnout jen tehdy, když už opravdu nebudete moct.“
Rockhoppera zaujalo ulomené kormidlo. Za chvíli zjistil, že tam leží i několik truhel se zlatem a sud sody. Našel i kotvu, na které se skvěl nápis MIGRATOR. Byl šťastný. Konečně zjistil, kde před těmi lety ztroskotala jeho loď.
„Pozor na medúzy,“ varoval je ještě agent M. „Pufflové nám donesou jídlo, už jsem to zajistil.“
„Jak dlouho tu můžeme vydržet?“ ptala se Aunt Arctic.
„Nekonečně dlouho. Předpokládám, že tu zůstaneme pár hodin až dní.“
Rookie byl jediný, komu se nový domov nelíbil. Měl totiž fobii z vody.
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Agent temna: 13. díl
Díl třináctý: Zachránkyně
Na ostrově Club Penguin bylo poledne. Na Icebergu v tu dobu stála jedna růžová tučňáčka a dva žlutí tučňáci. Připravovali se na sestup do hlubin.
„Sandro, buď opatrná,“ vyzýval tučňáčku jeden z jejich přátel. „Říká se, že tu žije velká medúza a já tomu zlatému pufflovi stejně nevěřím.“
„Jakým jiným způsobem by nám mohli poslat zprávu?“ odporovala mu Sandra.
„Atem už ví, že uprchli. Možná se i dozvěděl, kdo jim pomohl. Já myslím, že je to past.“
„Nesmysl,“ řekla Sandra a skočila do vody.
Cesta byla dlouhá. Po chvíli ji přestala gravitace snižovat a musela zapojit ploutve. Vždycky ráda plavala, ale nikdy tak hluboko. Mv100 ji v dopise ujistil, že tlak se tam dá vydržet, ale jí se to moc nezdálo. O několik minut později konečně zahlédla odlesky Directorových brýlí. Všichni ji už vyhlíželi.
Mv100 nejdřív nevěděl, jak má tajemnou Sandru kontaktovat. Potom jej napadlo zeptat se na ni puffla – a ejhle! Znal ji. Sepsání dopisu bylo jen otázkou několika minut.
„Tak jste tady,“ řekla Director, když se Sandra postavila. „Já jsem Aunt Arctic a s vámi chce mluvit tady můj červený přítel.“
Sandra doplavala k Mv100. „Těší mě, že vás poznávám.“
„Kdybyste nás nenechala vysvobodit, neměla byste to potěšení,“ usmál se Mv100.
„To nechme stranou. Jak vám mohu pomoci?“
„Nejdříve nám řekněte, co všechno má Atem v plánu. Zdá se, že toho víte více než my.“
„Se svou armádou chce obsadit nejdříve ostrov pand Panfu, poté ostrov lišek a nakonec chce dobýt Ostrov lidí.“
„Tak proto nechtěl mrtvé. Obří armáda… Ale Foxtic? Lišky se mu budou bránit,“ nevěřil tomu Mv100.
„Bude mít armádu z Clubu Penguin a z Panfu. Obyvatelé dvou ostrovů proti jednomu. Početní přesila, nic víc.“
„Nehledali jste v knihovně, jak byste jej mohli zastavit?“
„Z Doja nám náš člověk odeslal svitek, obsahující tři proroctví.“
„Ta znám.“
„Ano? Chudák ten, kdo to musí udělat.“
„Co musí udělat?“ nechápal Gary.
„To je jedno. Pokračujte,“ vybídl Sandru Mv100.
„V knihovně jsme ještě našli knihu, která obsahovala čtvrté proroctví.“
„Cože? Čtvrté? Sensei mluvil pouze o třech.“
„Však říkám, že v Doju jsme našli jen tři. Jeho archiv je sice ohromný, ale nemůže tam mít vše.“
„Jaké bylo to čtvrté proroctví?“
Sandra pokrčila rameny. „To zatím netuším. Bylo zašifrované.“
„Musíte mi to ukázat, rozumíte? Znám hodně šifer, můžu to rozluštit.“
„Pak se mnou ale musíte jít teď hned. Atem už určitě ví, kde mám hlavní stan a brzy tam vyšle své tučňáky.“
„Samozřejmě. Půjdeme tam hned, ale jinou cestou.“
„Už jsem se lekla, že budu muset plavat zase nahoru.“
Mv100 se se všemi rozloučil. Garymu dal klíč od tajných dveří.
„Kdybych se nevrátil do dvou hodin,“ kladl všem na srdce, „vyjděte ven a spojte se se Sandrou.“
„Ano, pane!“ řekla Director a zasalutovala.
„Tohle si nechte,“ řekl Mv100. Salutování v tento okamžik považoval za více než zbytečné.
„Půjdeme?“ ptala se netrpělivě Sandra.
„Ano,“ řekl Mv100 a rozloučil se se svými přáteli. Asi už je nikdy neuvidím, pomyslel si a píchlo ho v žaludku.
Na ostrově Club Penguin bylo poledne. Na Icebergu v tu dobu stála jedna růžová tučňáčka a dva žlutí tučňáci. Připravovali se na sestup do hlubin.
„Sandro, buď opatrná,“ vyzýval tučňáčku jeden z jejich přátel. „Říká se, že tu žije velká medúza a já tomu zlatému pufflovi stejně nevěřím.“
„Jakým jiným způsobem by nám mohli poslat zprávu?“ odporovala mu Sandra.
„Atem už ví, že uprchli. Možná se i dozvěděl, kdo jim pomohl. Já myslím, že je to past.“
„Nesmysl,“ řekla Sandra a skočila do vody.
Cesta byla dlouhá. Po chvíli ji přestala gravitace snižovat a musela zapojit ploutve. Vždycky ráda plavala, ale nikdy tak hluboko. Mv100 ji v dopise ujistil, že tlak se tam dá vydržet, ale jí se to moc nezdálo. O několik minut později konečně zahlédla odlesky Directorových brýlí. Všichni ji už vyhlíželi.
Mv100 nejdřív nevěděl, jak má tajemnou Sandru kontaktovat. Potom jej napadlo zeptat se na ni puffla – a ejhle! Znal ji. Sepsání dopisu bylo jen otázkou několika minut.
„Tak jste tady,“ řekla Director, když se Sandra postavila. „Já jsem Aunt Arctic a s vámi chce mluvit tady můj červený přítel.“
Sandra doplavala k Mv100. „Těší mě, že vás poznávám.“
„Kdybyste nás nenechala vysvobodit, neměla byste to potěšení,“ usmál se Mv100.
„To nechme stranou. Jak vám mohu pomoci?“
„Nejdříve nám řekněte, co všechno má Atem v plánu. Zdá se, že toho víte více než my.“
„Se svou armádou chce obsadit nejdříve ostrov pand Panfu, poté ostrov lišek a nakonec chce dobýt Ostrov lidí.“
„Tak proto nechtěl mrtvé. Obří armáda… Ale Foxtic? Lišky se mu budou bránit,“ nevěřil tomu Mv100.
„Bude mít armádu z Clubu Penguin a z Panfu. Obyvatelé dvou ostrovů proti jednomu. Početní přesila, nic víc.“
„Nehledali jste v knihovně, jak byste jej mohli zastavit?“
„Z Doja nám náš člověk odeslal svitek, obsahující tři proroctví.“
„Ta znám.“
„Ano? Chudák ten, kdo to musí udělat.“
„Co musí udělat?“ nechápal Gary.
„To je jedno. Pokračujte,“ vybídl Sandru Mv100.
„V knihovně jsme ještě našli knihu, která obsahovala čtvrté proroctví.“
„Cože? Čtvrté? Sensei mluvil pouze o třech.“
„Však říkám, že v Doju jsme našli jen tři. Jeho archiv je sice ohromný, ale nemůže tam mít vše.“
„Jaké bylo to čtvrté proroctví?“
Sandra pokrčila rameny. „To zatím netuším. Bylo zašifrované.“
„Musíte mi to ukázat, rozumíte? Znám hodně šifer, můžu to rozluštit.“
„Pak se mnou ale musíte jít teď hned. Atem už určitě ví, kde mám hlavní stan a brzy tam vyšle své tučňáky.“
„Samozřejmě. Půjdeme tam hned, ale jinou cestou.“
„Už jsem se lekla, že budu muset plavat zase nahoru.“
Mv100 se se všemi rozloučil. Garymu dal klíč od tajných dveří.
„Kdybych se nevrátil do dvou hodin,“ kladl všem na srdce, „vyjděte ven a spojte se se Sandrou.“
„Ano, pane!“ řekla Director a zasalutovala.
„Tohle si nechte,“ řekl Mv100. Salutování v tento okamžik považoval za více než zbytečné.
„Půjdeme?“ ptala se netrpělivě Sandra.
„Ano,“ řekl Mv100 a rozloučil se se svými přáteli. Asi už je nikdy neuvidím, pomyslel si a píchlo ho v žaludku.
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Agent temna: 14. díl
Díl čtrnáctý: Číslo čtyři
Na ostrově vládlo ticho. Mv100 a Sandra zjistili, že není důvod utíkat. Místo toho se pomalu procházeli směrem k zátoce, kde byl hlavní stan Sandřiných přátel.
„Takže vy jste se stala detektivkou?“
„Ano.“
„Po Halloweenském ostrově?“
„Přesně tak. Nemohli bychom si už tykat?“
„Proč ne. Co tě tam tak zaujalo?“
„Bylo to místo mimo realitu. Obloha tam byla červená a žily tam bytosti, o kterých by si jeden myslel, že neexistují. A plno záhad, když ses podíval pořádně.“
„Co třeba?“
„Třeba to, že P. S. A. kdysi ostrov okupovala.“
„To vím. Právě proto tam žijí tučňáci a je součástí celého našeho státu.“
„Ani nevím, kolik ostrovů vlastně ke Clubu Penguin patří.“
„Je jich hodně. Samozřejmě je to Club Penguin Island a Iceberg. Potom je tu Halloweenský ostrov, Jetamtolikostruvkužetoaninespočitaš a Tři tajemné ostrovy.“
„Proč jsou tajemné?“
„Nechtěj to vědět. Rockhopperův ostrov uzavírá výčet. Myslím, že je jich ještě víc, ale z hlavy si nevzpomenu.“
„Tak jsme tady,“ řekla Sandra a vydala pronikavý hvizd. Z houští vykoukl modrý tučňák s brýlemi pro noční vidění.
„Percy,“ řekla Sandra otráveně, „ve dne nemusíš nosit tyhle brýle.“
„No jo pořád,“ řekl Percy a sundal si je.
„Proč jsi pískla?“
„Budou vědět, že jsem to já a nebudou střílet.“
„Ale takové písknutí se dá napodobit.“
„Nedá. Každý máme speciální výšku písknutí.“
„A tak se poznáte?“
„Přesně tak!“
Mv100 se Sandrou došli až do stánku, kde se obvykle pronajímaly surfy. Ty teď byly odstrčené stranou.
„Ukaž tady Mv100 tu knihu,“ vybídla Sandra tučňáka, který tam seděl.
„Ano, paní!“ řekl a vytáhl knihu v tlustých oranžových deskách.
„To je agentský kód,“ usmál se Mv100 při pohledu na soustavu znaků, připomínající piškvorky.
„To jsme si taky mysleli, ale je tam čtyřicet osm písmen. Jsou tam i trojúhelníky a já vím, že ty by v agentském kódu být neměly.“
„Ach tak. Pak by to mohla být stará verze.“
„Stará verze?“
„Ano, kód, který kdysi používali šamani. Agenti jej při vzniku první agentury T.U.C.N.A.K. převzali a upravili.“
„Nikdy jsem neslyšela o nějakém T.U.C.N.A.K.-ovi,“ řekla Sandra.
„Existoval jen pár týdnů. Za chvíli jej nahradila P. S. A.,“ řekl Mv100 a pustil se do luštění. „Jak jste poznali, že je to čtvrté proroctví?“
„Části textu nejsou zašifrované.“
„To mě mohlo napadnout.“
Další půl hodiny bylo v zátoce ticho. Mv100 přepisoval starobylé znaky na papír a překládal je. V polovině zjistil, že si spletl několik písmen a musel začít znovu. Konečně bylo hotovo. Mv100 neměl při zapisování překladu čas vnímat obsah textu. Teď, když si jej konečně přečetl, vyvalil oči. Potom se začal bláznivě smát a všechny objal.
„To je ten nejlepší dárek, který jste mi mohli dát k Novému roku!“ jásal.
„Proč? Co to je?“ ptala se Sandra.
Mv100 ji chytil za ramena, podíval se jí do očí a něco zašeptal do ucha.
Na ostrově vládlo ticho. Mv100 a Sandra zjistili, že není důvod utíkat. Místo toho se pomalu procházeli směrem k zátoce, kde byl hlavní stan Sandřiných přátel.
„Takže vy jste se stala detektivkou?“
„Ano.“
„Po Halloweenském ostrově?“
„Přesně tak. Nemohli bychom si už tykat?“
„Proč ne. Co tě tam tak zaujalo?“
„Bylo to místo mimo realitu. Obloha tam byla červená a žily tam bytosti, o kterých by si jeden myslel, že neexistují. A plno záhad, když ses podíval pořádně.“
„Co třeba?“
„Třeba to, že P. S. A. kdysi ostrov okupovala.“
„To vím. Právě proto tam žijí tučňáci a je součástí celého našeho státu.“
„Ani nevím, kolik ostrovů vlastně ke Clubu Penguin patří.“
„Je jich hodně. Samozřejmě je to Club Penguin Island a Iceberg. Potom je tu Halloweenský ostrov, Jetamtolikostruvkužetoaninespočitaš a Tři tajemné ostrovy.“
„Proč jsou tajemné?“
„Nechtěj to vědět. Rockhopperův ostrov uzavírá výčet. Myslím, že je jich ještě víc, ale z hlavy si nevzpomenu.“
„Tak jsme tady,“ řekla Sandra a vydala pronikavý hvizd. Z houští vykoukl modrý tučňák s brýlemi pro noční vidění.
„Percy,“ řekla Sandra otráveně, „ve dne nemusíš nosit tyhle brýle.“
„No jo pořád,“ řekl Percy a sundal si je.
„Proč jsi pískla?“
„Budou vědět, že jsem to já a nebudou střílet.“
„Ale takové písknutí se dá napodobit.“
„Nedá. Každý máme speciální výšku písknutí.“
„A tak se poznáte?“
„Přesně tak!“
Mv100 se Sandrou došli až do stánku, kde se obvykle pronajímaly surfy. Ty teď byly odstrčené stranou.
„Ukaž tady Mv100 tu knihu,“ vybídla Sandra tučňáka, který tam seděl.
„Ano, paní!“ řekl a vytáhl knihu v tlustých oranžových deskách.
„To je agentský kód,“ usmál se Mv100 při pohledu na soustavu znaků, připomínající piškvorky.
„To jsme si taky mysleli, ale je tam čtyřicet osm písmen. Jsou tam i trojúhelníky a já vím, že ty by v agentském kódu být neměly.“
„Ach tak. Pak by to mohla být stará verze.“
„Stará verze?“
„Ano, kód, který kdysi používali šamani. Agenti jej při vzniku první agentury T.U.C.N.A.K. převzali a upravili.“
„Nikdy jsem neslyšela o nějakém T.U.C.N.A.K.-ovi,“ řekla Sandra.
„Existoval jen pár týdnů. Za chvíli jej nahradila P. S. A.,“ řekl Mv100 a pustil se do luštění. „Jak jste poznali, že je to čtvrté proroctví?“
„Části textu nejsou zašifrované.“
„To mě mohlo napadnout.“
Další půl hodiny bylo v zátoce ticho. Mv100 přepisoval starobylé znaky na papír a překládal je. V polovině zjistil, že si spletl několik písmen a musel začít znovu. Konečně bylo hotovo. Mv100 neměl při zapisování překladu čas vnímat obsah textu. Teď, když si jej konečně přečetl, vyvalil oči. Potom se začal bláznivě smát a všechny objal.
„To je ten nejlepší dárek, který jste mi mohli dát k Novému roku!“ jásal.
„Proč? Co to je?“ ptala se Sandra.
Mv100 ji chytil za ramena, podíval se jí do očí a něco zašeptal do ucha.
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Agent temna: 15. díl
Díl patnáctý: Neviditelný
„To není možné,“ řekla Sandra.
„Proč si myslíš, že jsem tak dováděl?“ ptal se jí poťouchle Mv100.
„Neřekl jsi, že to máš být ty.“
„Stejně to budu muset udělat. Stejně se budu muset zabít.“
„Proč?“ divila se Sandra.
„To ti nemůžu říct,“ řekl Mv100 a nasadil si batoh.
„Vy všichni tady zůstanete, dokud vám puffle nedá pokyn. Máte ho tady ještě?“
„Ano, tady spí.“
„Dobře,“ řekl Mv100 a vzbudil Zlaťáka.
„Pošli zprávu tučňákům v jeskyni, aby přišli sem. Potom půjdeš za mnou. Je ti to jasné?“ sdělil Mv100 pufflovi.
„Samozřejmě. Ale to jsi mě nemohl ještě nechat chvíli prospat?“ řekl Zlaťák a odhopsal směrem ke schovanému jezeru.
„Já vyrazím,“ oznámil suše Mv100.
„Dávej na sebe pozor,“ strachovala se Sandra.
„Neboj. Všechno ve zdraví přežiju. Nebo spíš přeumřu,“ zasmál se nervózně Mv100 a odešel.
Atem stále nemohl uvěřit tomu, že se zajatcům podařilo uprchnout. Také už se vzdal naděje na ovládnutí Ostrova lidí.
„Když má moje vláda trvat jen osm dní, vezmu všechny tyhle zatracené tučňáky s sebou,“ vrčel a přemýšlel, jak nejlépe potopit ostrov.
„Už to mám!“ zasmál se po hodině přemýšlení.
„Kolik tady máme vrtaček?“ zeptal se tučňáka, který mu stál po boku.
„Tady v majáku je jich pouze dvacet, ó vznešený,“ řekl tučňák s myšlenkovou krabicí na hlavě.
„To je málo. Kde je jich víc?“ ptal se Atem.
„Nejvíce vrtaček je v dole, ó vznešený,“ informoval jej tučňák.
„Pošli padesát jednotek k dolu, aby získali vrtačky. Ostatní odešli na přesný střed ostrova. Kde to je?“
„Tuším, že na hokejovém stadionu, ó vznešený.“
„Skvěle. Řekni jim tedy, ať jdou tam. Ti, kteří si vezmou vrtačky, se k nim potom připojí.“
„Ano, ó vznešený,“ uklonil se tučňák a odešel.
Atem se rozhlédl po majáku. Bylo to tu malé, ale nebylo tam moc světla, takže se mu maják docela zamlouval. Vyšel ven. Několik tučňáků tam ještě stavělo loď, kterou se měli všichni dopravit k Panfu.
„Cityelefante!“ zakřičel na jednoho z nich, který byl patrně mistrem.
„Ano, ó vznešený?“ zeptal se Cityelefant.
„Skončete výstavbu a jděte s ostatními do dolu pro vrtačky,“ rozkázal mu Atem.
Dveře od majáku vrzly. Atem se otočil na tu stranu, ale nikdo tam nebyl. Bylo mu to divné. Že by šel jeden z jeho vojáků dovnitř bez dovolení? Raději se tam vydal. Když vešel dovnitř, maják byl prázdný.
„Haló?“ zavolal. „Je tady někdo?“ Vykřikl. Jeho stín zmizel!
„Kdo jsi? Co jsi udělal mému stínu?“
„Jenom jsem zhasl světlo,“ řekl neviditelný tučňák. Atemovi ten hlas přišel povědomý, ale nemohl si ho spojit s žádnou postavou. Reflektor se opět rozsvítil a Atemův stín se vrátil.
„Myslím, že vím, kdo jsi!“ zvolal Atem.
„Ano? Tak mi to pověz!“ zasmál se zvonivý neznámý hlas.
Atem si sundal králičí pantofli a začal ji cumlat. To v posledních dnech často dělal, když potřeboval na něco rychle přijít.
Mv100 se zjevil.
„My senseiové dokážeme ovládnout neviditelnost, víš? A nech tu nebohou botu na pokoji!“
„Ty!“ zakřičel Atem. „Ty už mě dlouho otravovat nebudeš!“
„Tak si pro mě pojď!“ ušklíbl se Mv100 a vyběhl nahoru.
Atem chvíli váhal, ale potom se rozhodl jít za ním.
„To není možné,“ řekla Sandra.
„Proč si myslíš, že jsem tak dováděl?“ ptal se jí poťouchle Mv100.
„Neřekl jsi, že to máš být ty.“
„Stejně to budu muset udělat. Stejně se budu muset zabít.“
„Proč?“ divila se Sandra.
„To ti nemůžu říct,“ řekl Mv100 a nasadil si batoh.
„Vy všichni tady zůstanete, dokud vám puffle nedá pokyn. Máte ho tady ještě?“
„Ano, tady spí.“
„Dobře,“ řekl Mv100 a vzbudil Zlaťáka.
„Pošli zprávu tučňákům v jeskyni, aby přišli sem. Potom půjdeš za mnou. Je ti to jasné?“ sdělil Mv100 pufflovi.
„Samozřejmě. Ale to jsi mě nemohl ještě nechat chvíli prospat?“ řekl Zlaťák a odhopsal směrem ke schovanému jezeru.
„Já vyrazím,“ oznámil suše Mv100.
„Dávej na sebe pozor,“ strachovala se Sandra.
„Neboj. Všechno ve zdraví přežiju. Nebo spíš přeumřu,“ zasmál se nervózně Mv100 a odešel.
Atem stále nemohl uvěřit tomu, že se zajatcům podařilo uprchnout. Také už se vzdal naděje na ovládnutí Ostrova lidí.
„Když má moje vláda trvat jen osm dní, vezmu všechny tyhle zatracené tučňáky s sebou,“ vrčel a přemýšlel, jak nejlépe potopit ostrov.
„Už to mám!“ zasmál se po hodině přemýšlení.
„Kolik tady máme vrtaček?“ zeptal se tučňáka, který mu stál po boku.
„Tady v majáku je jich pouze dvacet, ó vznešený,“ řekl tučňák s myšlenkovou krabicí na hlavě.
„To je málo. Kde je jich víc?“ ptal se Atem.
„Nejvíce vrtaček je v dole, ó vznešený,“ informoval jej tučňák.
„Pošli padesát jednotek k dolu, aby získali vrtačky. Ostatní odešli na přesný střed ostrova. Kde to je?“
„Tuším, že na hokejovém stadionu, ó vznešený.“
„Skvěle. Řekni jim tedy, ať jdou tam. Ti, kteří si vezmou vrtačky, se k nim potom připojí.“
„Ano, ó vznešený,“ uklonil se tučňák a odešel.
Atem se rozhlédl po majáku. Bylo to tu malé, ale nebylo tam moc světla, takže se mu maják docela zamlouval. Vyšel ven. Několik tučňáků tam ještě stavělo loď, kterou se měli všichni dopravit k Panfu.
„Cityelefante!“ zakřičel na jednoho z nich, který byl patrně mistrem.
„Ano, ó vznešený?“ zeptal se Cityelefant.
„Skončete výstavbu a jděte s ostatními do dolu pro vrtačky,“ rozkázal mu Atem.
Dveře od majáku vrzly. Atem se otočil na tu stranu, ale nikdo tam nebyl. Bylo mu to divné. Že by šel jeden z jeho vojáků dovnitř bez dovolení? Raději se tam vydal. Když vešel dovnitř, maják byl prázdný.
„Haló?“ zavolal. „Je tady někdo?“ Vykřikl. Jeho stín zmizel!
„Kdo jsi? Co jsi udělal mému stínu?“
„Jenom jsem zhasl světlo,“ řekl neviditelný tučňák. Atemovi ten hlas přišel povědomý, ale nemohl si ho spojit s žádnou postavou. Reflektor se opět rozsvítil a Atemův stín se vrátil.
„Myslím, že vím, kdo jsi!“ zvolal Atem.
„Ano? Tak mi to pověz!“ zasmál se zvonivý neznámý hlas.
Atem si sundal králičí pantofli a začal ji cumlat. To v posledních dnech často dělal, když potřeboval na něco rychle přijít.
Mv100 se zjevil.
„My senseiové dokážeme ovládnout neviditelnost, víš? A nech tu nebohou botu na pokoji!“
„Ty!“ zakřičel Atem. „Ty už mě dlouho otravovat nebudeš!“
„Tak si pro mě pojď!“ ušklíbl se Mv100 a vyběhl nahoru.
Atem chvíli váhal, ale potom se rozhodl jít za ním.
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Agent temna: 16. díl
Díl šestnáctý: Hromy, blesky
Na střeše majáku foukal silný vítr. Mv100 balancoval uprostřed dalekohledu, když za ním Atem přišel.
„Spadneš,“ upozornil jej Atem.
„A co když ano?“ řekl Mv100 a seskočil zpátky na podlahu.
„Tak se zabiješ a mě už nikdo nezabrání ovládnout ostrov,“ zasmál se Atem.
„Opravdu si myslíš, že by ti má smrt pomohla?“ zeptal se Mv100 a pomalu k Atemovi přišel. Byli naprosto stejně velicí, takže mu mohl hledět do očí.
„Samozřejmě. Proč se ptáš? Copak to není logické?“ divil se Atem.
Mv100 sebou trhl.
„První chyba,“ začal přednášet, „kterou jsi udělal, bylo to, že ses rozhodl ignorovat svou historii.“
„Jak?“
„Ale no tak, jsi vážně tolik hloupý? To rozhodně nemáš po mně. Pohádka tvrdí, že tě Garn začaroval do prstenu. Legenda v Doju tvrdí, že jsi byl uspán a vložen do všech stínů světa. Proč ten rozdíl?“
Atem chtěl něco říct, ale Mv100 jej zarazil.
„Druhá chyba byla a stále je, že nemáš ponětí o čase.“
„Co je to za chybu?“
Mv100 začal obcházet světlo majáku. „Osm dní nebo osm let? Myslíš si, jak jsi dobrý, ale listina mluvila pravdu. Dnes je poslední den, kdy máš tělo.“
„Ne,“ vydechl Atem.
„Třetí chyba úzce souvisí s druhou. Bylo ti jedno, co tvrdí všechna proroctví dohromady. Určitě jsi nikdy neslyšel o druhém, třetím a čtvrtém? Znáš obsah jen toho prvního, což je délka tvého pobytu zde. Druhé proroctví říká, že jediný, kdo tě může porazit, jsem já.“
„A co ta zbylá dvě?“ zajímal se Atem.
„Neříkej, že tě to tak najednou zajímá. Konečně čtvrtá chyba je, že ses nepodíval do dalekohledu na všechny ty lodě Panfu, které na nás právě teď míří.“
„Cože?“ vyjekl Atem a hnal se k teleskopu. Když se do něj podíval, poznal, že se nechal nachytat.
„Lhal jsem,“ pokrčil rameny Mv100, „ale to my agenti děláme.“
Atema začala bolet hlava. Pochopil, co se děje.
„Umírám,“ zašeptal.
„Já taky,“ odvětil Mv100.
„Nemusel bys,“ řekl Atem a chytil se za břicho.
„Ale ano. Vidíš to velké světlo uprostřed? Nedělá se ti z něj zle?“
„Pocházím ze stínů. Jasně, že jo, ale je tu něco horšího.“
„Tyče, které drží sklo oddělující žárovku od nás, vrhají samozřejmě stín. Stín, do kterého budeš zanedlouho uvržen.“
„Uteču!“ řekl Atem a hnal se ke dveřím.
„Ne tak rychle,“ řekl Mv100 a poručil větru, aby dveře přibouchl. Atem se na něj bázlivě podíval.
„Jsem starý několik tisíc let a ty jen pár roků. Jak můžeš mít větší moc než já?“
„Některé mé vlastnosti se přenesly na tebe. Proč sis myslel, že se tak nemohlo stát i obráceně?“
„To nemyslíš vážně!“
„Ale ano. Ale ty vlastnosti ve mně jsou jen dokud se nevrátíš do stínu. Zatím však pořád můžu udělat pěknou atmosféru pro to, co se stane.“
Mv100 zatleskal a na celém ostrově nastala bouřka. Světlo majáku teď svítilo strašidelně.
„Docela tma, to se ti líbí, ne?“ řekl Mv100.
„Až na ten maják docela dobrý,“ ucedil mezi zobákem Atem.
„Teď to přijde,“ řekl Mv100. Přímo za ním se zablesklo. Opět vylezl na dalekohled.
„Třetí proroctví tvrdí, že Auk-jent se může navrátit do stínů pouze tak, že zemře osoba, díky které získal své druhé tělo.“
„Takže ty…“ Atem tomu nemohl uvěřit.
„Ach ano,“ usmál se Mv100 a skočil dolů.
Atem se zvolna propadl do stínu. Bouřka skončila tak rychle, jako začala.
Na střeše majáku foukal silný vítr. Mv100 balancoval uprostřed dalekohledu, když za ním Atem přišel.
„Spadneš,“ upozornil jej Atem.
„A co když ano?“ řekl Mv100 a seskočil zpátky na podlahu.
„Tak se zabiješ a mě už nikdo nezabrání ovládnout ostrov,“ zasmál se Atem.
„Opravdu si myslíš, že by ti má smrt pomohla?“ zeptal se Mv100 a pomalu k Atemovi přišel. Byli naprosto stejně velicí, takže mu mohl hledět do očí.
„Samozřejmě. Proč se ptáš? Copak to není logické?“ divil se Atem.
Mv100 sebou trhl.
„První chyba,“ začal přednášet, „kterou jsi udělal, bylo to, že ses rozhodl ignorovat svou historii.“
„Jak?“
„Ale no tak, jsi vážně tolik hloupý? To rozhodně nemáš po mně. Pohádka tvrdí, že tě Garn začaroval do prstenu. Legenda v Doju tvrdí, že jsi byl uspán a vložen do všech stínů světa. Proč ten rozdíl?“
Atem chtěl něco říct, ale Mv100 jej zarazil.
„Druhá chyba byla a stále je, že nemáš ponětí o čase.“
„Co je to za chybu?“
Mv100 začal obcházet světlo majáku. „Osm dní nebo osm let? Myslíš si, jak jsi dobrý, ale listina mluvila pravdu. Dnes je poslední den, kdy máš tělo.“
„Ne,“ vydechl Atem.
„Třetí chyba úzce souvisí s druhou. Bylo ti jedno, co tvrdí všechna proroctví dohromady. Určitě jsi nikdy neslyšel o druhém, třetím a čtvrtém? Znáš obsah jen toho prvního, což je délka tvého pobytu zde. Druhé proroctví říká, že jediný, kdo tě může porazit, jsem já.“
„A co ta zbylá dvě?“ zajímal se Atem.
„Neříkej, že tě to tak najednou zajímá. Konečně čtvrtá chyba je, že ses nepodíval do dalekohledu na všechny ty lodě Panfu, které na nás právě teď míří.“
„Cože?“ vyjekl Atem a hnal se k teleskopu. Když se do něj podíval, poznal, že se nechal nachytat.
„Lhal jsem,“ pokrčil rameny Mv100, „ale to my agenti děláme.“
Atema začala bolet hlava. Pochopil, co se děje.
„Umírám,“ zašeptal.
„Já taky,“ odvětil Mv100.
„Nemusel bys,“ řekl Atem a chytil se za břicho.
„Ale ano. Vidíš to velké světlo uprostřed? Nedělá se ti z něj zle?“
„Pocházím ze stínů. Jasně, že jo, ale je tu něco horšího.“
„Tyče, které drží sklo oddělující žárovku od nás, vrhají samozřejmě stín. Stín, do kterého budeš zanedlouho uvržen.“
„Uteču!“ řekl Atem a hnal se ke dveřím.
„Ne tak rychle,“ řekl Mv100 a poručil větru, aby dveře přibouchl. Atem se na něj bázlivě podíval.
„Jsem starý několik tisíc let a ty jen pár roků. Jak můžeš mít větší moc než já?“
„Některé mé vlastnosti se přenesly na tebe. Proč sis myslel, že se tak nemohlo stát i obráceně?“
„To nemyslíš vážně!“
„Ale ano. Ale ty vlastnosti ve mně jsou jen dokud se nevrátíš do stínu. Zatím však pořád můžu udělat pěknou atmosféru pro to, co se stane.“
Mv100 zatleskal a na celém ostrově nastala bouřka. Světlo majáku teď svítilo strašidelně.
„Docela tma, to se ti líbí, ne?“ řekl Mv100.
„Až na ten maják docela dobrý,“ ucedil mezi zobákem Atem.
„Teď to přijde,“ řekl Mv100. Přímo za ním se zablesklo. Opět vylezl na dalekohled.
„Třetí proroctví tvrdí, že Auk-jent se může navrátit do stínů pouze tak, že zemře osoba, díky které získal své druhé tělo.“
„Takže ty…“ Atem tomu nemohl uvěřit.
„Ach ano,“ usmál se Mv100 a skočil dolů.
Atem se zvolna propadl do stínu. Bouřka skončila tak rychle, jako začala.
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Agent temna: 17. díl
Díl sedmnáctý: Začátek
Třetího dne se konal pohřeb agenta Mv100. Všichni tučňáci se vrátili do svých domovů. Stroje, které ovládaly mysli některých tučňáků, přestaly fungovat, když se Atem opět stal Auk-jentem, pohádkou, která bude už navždy pouze strašit malé děti.
V čele smutečního průvodu šli Aunt Arctic, Gary a Sensei.
„A opravdu to nemohl přežít?“ ptala se zničená Aunt Arctic Garyho.
„Bohužel. Při takové rychlosti se voda chová jako beton,“ řekl Gary.
Sensei mlčel. Už dávno chtěl učit své ninjy umění Card-Jitsu Shadow. Kdyby to udělal, možná by Mv100 nemusel provést svou oběť. Sandra si o několik řad povídala s Dot.
„Je pravda, že nenašli tělo?“ zajímalo jí.
Dot se rozhlédla kolem, jestli je nikdo neposlouchá a potom přikývla.
„Ano, rakev je prázdná.“
Průvod právě procházel kolem iglú, kde Mv100 bydlel.
„Nezničíme jej, ani neprodáme,“ řekl Director o den dříve v televizním projevu. „Zůstane majetkem EPF a budeme jeho iglú ukazovat dalším generacím. Plánujeme, že tam vznikne muzeum agentů.“
Těsně za dřevěnou schránkou pochodovali Ccdn, Jet Pack Lisured a Teri2, přátelé Mv100 z dob, kdy Herbert unášel tučňáky pomocí pufflů. Dokonce i ten lední medvěd poslal dopis. Sice byl jako vždy nenávistný, o tom, jak teď bude mnohem lehčí zničit Club Penguin, když tu Mv100 není, ale jeho urážky jako by postrádaly úder. Director stále netušil, jak se k němu mohla ta zpráva donést.
Prázdná truhla měla být pohřbena v divočině, mezi sopkou, kde bylo ohňové Dojo a vodopádem, kde se nacházelo vodní Dojo.
Po dlouhých dvou hodinách konečně průvod došel do cíle. Většina veřejnosti už odešla. Na místě ale pořád byly televizní kamery. Všechny střežila Vojenská jednotka Clubu Penguin, MUCP.
Hlavní projev měl Jet Pack Guy.
„Sešli jsme se tu dnes, abychom uctili památku agenta, který své práci zasvětil celý život a smrt. Svou obětí zachránil tisíce nevinných občanů našeho ostrova. Sešli jsme se tu, abychom si tu připomněli Mv100.“
Řečnil ještě dlouho. O tom, jak Mv100 dokázal bez boje přimět Herberta k odchodu tím, že vyhrál soutěž ve Sled Race. Vyzdvihl jeho vytrvalost, když musel na Jet Packu sám najít Rockhopperovu loď.
„Řečičky,“ ušklíbl se jeden reportér. „Stejně nikdy nic pořádného neudělal. Možná, že si to všechno vymysleli.“
Všichni pufflové, které Mv100 vlastnil, byli přítomní. Director se s nimi prostřednictvím Senseie, který uměl mluvit pufflí řečí domluvil, že budou iglú udržovat uklizené, čisté, v tom stavu, jako když jej agent naposledy opustil. Iglú včera také zažilo neobvyklou návštěvu. Rookie donesl do skříně Mv100 sluneční brýle, agentský oblek, dlouhou zelenou šálu a pantofle s králíčky. Agenti je našli na střeše majáku, když hledali stopy po Mv100. Puffle Zlaťák jim ale všechno řekl, a tak se svět dozvěděl o úmrtí červeného tučňáka.
Zlatí pufflové souhlasili s tím, že vykopou hrob. Když byla díra v zemi dostatečně hluboká, na provazech tam spustili truhlu. Jen pár vyvolených vědělo, že je ve skutečnosti prázdná. Hnědí pufflové sestrojili stroj, který na rakev naházel dostatečné množství hlíny. Žlutý puffle vytvořil náhrobek, kterému vévodila velká kamenná přilba. Dokonce ji i omalovali na červeno.
„A je po všem,“ řekla Aunt Arctic, když byla dřevěná schránka v zemi. Gary ji objal.
„Jeho příběh skončil, ale agentské příběhy neskončí nikdy.“
„To jsi řekl hezky,“ uznale pokýval hlavou Rookie.
„Agentské příběhy… Napadlo mě, že bych o něm napsala knihu,“ řekla Aunt Arctic, když odcházeli.
„To by šlo. Jak se bude jmenovat?“ ptal se Sensei.
„Zatím váhám. Původně jsem to chtěla pojmenovat Herbert aneb příběh tučňáka Mv100, ale Agentské příběhy je asi lepší název.“
„Mohl by to sepsat Jan Ploutvotleskač,“ navrhla Dot.
„Ten nadějný mladý spisovatel? To by možná šlo,“ řekla Aunt Arctic a zamyslela se.
Kdyby pořádně poslouchala, uslyšela by, jak za nimi prasklo pár větviček.
Mv100 se zamračil. Že by o něm měl něco napsat Jan Ploutvotleskač? Jen přes jeho mrtvolu!
Třetího dne se konal pohřeb agenta Mv100. Všichni tučňáci se vrátili do svých domovů. Stroje, které ovládaly mysli některých tučňáků, přestaly fungovat, když se Atem opět stal Auk-jentem, pohádkou, která bude už navždy pouze strašit malé děti.
V čele smutečního průvodu šli Aunt Arctic, Gary a Sensei.
„A opravdu to nemohl přežít?“ ptala se zničená Aunt Arctic Garyho.
„Bohužel. Při takové rychlosti se voda chová jako beton,“ řekl Gary.
Sensei mlčel. Už dávno chtěl učit své ninjy umění Card-Jitsu Shadow. Kdyby to udělal, možná by Mv100 nemusel provést svou oběť. Sandra si o několik řad povídala s Dot.
„Je pravda, že nenašli tělo?“ zajímalo jí.
Dot se rozhlédla kolem, jestli je nikdo neposlouchá a potom přikývla.
„Ano, rakev je prázdná.“
Průvod právě procházel kolem iglú, kde Mv100 bydlel.
„Nezničíme jej, ani neprodáme,“ řekl Director o den dříve v televizním projevu. „Zůstane majetkem EPF a budeme jeho iglú ukazovat dalším generacím. Plánujeme, že tam vznikne muzeum agentů.“
Těsně za dřevěnou schránkou pochodovali Ccdn, Jet Pack Lisured a Teri2, přátelé Mv100 z dob, kdy Herbert unášel tučňáky pomocí pufflů. Dokonce i ten lední medvěd poslal dopis. Sice byl jako vždy nenávistný, o tom, jak teď bude mnohem lehčí zničit Club Penguin, když tu Mv100 není, ale jeho urážky jako by postrádaly úder. Director stále netušil, jak se k němu mohla ta zpráva donést.
Prázdná truhla měla být pohřbena v divočině, mezi sopkou, kde bylo ohňové Dojo a vodopádem, kde se nacházelo vodní Dojo.
Po dlouhých dvou hodinách konečně průvod došel do cíle. Většina veřejnosti už odešla. Na místě ale pořád byly televizní kamery. Všechny střežila Vojenská jednotka Clubu Penguin, MUCP.
Hlavní projev měl Jet Pack Guy.
„Sešli jsme se tu dnes, abychom uctili památku agenta, který své práci zasvětil celý život a smrt. Svou obětí zachránil tisíce nevinných občanů našeho ostrova. Sešli jsme se tu, abychom si tu připomněli Mv100.“
Řečnil ještě dlouho. O tom, jak Mv100 dokázal bez boje přimět Herberta k odchodu tím, že vyhrál soutěž ve Sled Race. Vyzdvihl jeho vytrvalost, když musel na Jet Packu sám najít Rockhopperovu loď.
„Řečičky,“ ušklíbl se jeden reportér. „Stejně nikdy nic pořádného neudělal. Možná, že si to všechno vymysleli.“
Všichni pufflové, které Mv100 vlastnil, byli přítomní. Director se s nimi prostřednictvím Senseie, který uměl mluvit pufflí řečí domluvil, že budou iglú udržovat uklizené, čisté, v tom stavu, jako když jej agent naposledy opustil. Iglú včera také zažilo neobvyklou návštěvu. Rookie donesl do skříně Mv100 sluneční brýle, agentský oblek, dlouhou zelenou šálu a pantofle s králíčky. Agenti je našli na střeše majáku, když hledali stopy po Mv100. Puffle Zlaťák jim ale všechno řekl, a tak se svět dozvěděl o úmrtí červeného tučňáka.
Zlatí pufflové souhlasili s tím, že vykopou hrob. Když byla díra v zemi dostatečně hluboká, na provazech tam spustili truhlu. Jen pár vyvolených vědělo, že je ve skutečnosti prázdná. Hnědí pufflové sestrojili stroj, který na rakev naházel dostatečné množství hlíny. Žlutý puffle vytvořil náhrobek, kterému vévodila velká kamenná přilba. Dokonce ji i omalovali na červeno.
„A je po všem,“ řekla Aunt Arctic, když byla dřevěná schránka v zemi. Gary ji objal.
„Jeho příběh skončil, ale agentské příběhy neskončí nikdy.“
„To jsi řekl hezky,“ uznale pokýval hlavou Rookie.
„Agentské příběhy… Napadlo mě, že bych o něm napsala knihu,“ řekla Aunt Arctic, když odcházeli.
„To by šlo. Jak se bude jmenovat?“ ptal se Sensei.
„Zatím váhám. Původně jsem to chtěla pojmenovat Herbert aneb příběh tučňáka Mv100, ale Agentské příběhy je asi lepší název.“
„Mohl by to sepsat Jan Ploutvotleskač,“ navrhla Dot.
„Ten nadějný mladý spisovatel? To by možná šlo,“ řekla Aunt Arctic a zamyslela se.
Kdyby pořádně poslouchala, uslyšela by, jak za nimi prasklo pár větviček.
Mv100 se zamračil. Že by o něm měl něco napsat Jan Ploutvotleskač? Jen přes jeho mrtvolu!
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Šestá řada
Mili čtenáři,
samozřejmě, že Agentem temna Agentské příběhy neskončily, bude tu další řada, tentokrát už šestá. Šestá řada pro šestý rok života tohoto příběhu. Ale něco se změní - autorem AP už nebudu jen já, mv100, ale i dalších pět lidí z našeho fóra - darknightlili, Dafnia, Ccdn, kryserka a Womenka. Každý z nich napíše jeden "podpříběh", bude to podobné jako u televizních seriálů, kdy má každý díl jiného autora. Každý z těchto příběhů bude rozdělen na čtyři až devět částí a tento rok se budete moci těšit na Agentské příběhy pravidelně každý čtvrtek.
První čtyřdílný příběh bude vycházet od 6. do 27. února. Napsal jsem ho já a jmenuje se Oživení.
Mv100 se vrací do města. Zdá se, že je z něj populární osobnost. Avšak je na to čas? Protože co když Atem ještě není poražen?
Příjemné čtení vám přeje
Mv100 (ten, co píše; ne ten, o se kom píše)
P. S. Agentské příběhy si můžete přečíst i na http://www.agentskepribehy.cz/.
samozřejmě, že Agentem temna Agentské příběhy neskončily, bude tu další řada, tentokrát už šestá. Šestá řada pro šestý rok života tohoto příběhu. Ale něco se změní - autorem AP už nebudu jen já, mv100, ale i dalších pět lidí z našeho fóra - darknightlili, Dafnia, Ccdn, kryserka a Womenka. Každý z nich napíše jeden "podpříběh", bude to podobné jako u televizních seriálů, kdy má každý díl jiného autora. Každý z těchto příběhů bude rozdělen na čtyři až devět částí a tento rok se budete moci těšit na Agentské příběhy pravidelně každý čtvrtek.
První čtyřdílný příběh bude vycházet od 6. do 27. února. Napsal jsem ho já a jmenuje se Oživení.
Mv100 se vrací do města. Zdá se, že je z něj populární osobnost. Avšak je na to čas? Protože co když Atem ještě není poražen?
Příjemné čtení vám přeje
Mv100 (ten, co píše; ne ten, o se kom píše)
P. S. Agentské příběhy si můžete přečíst i na http://www.agentskepribehy.cz/.
Naposledy upravil(a) mv100 dne čtv 08. led 2015 19:08:56, celkem upraveno 1 x.
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Oživení - ukázka
Když přemítal o minulých dnech, strčil do něj další puffle, tentokrát zlatý.
„Zlaťáku,“ pozdravil jej agent, „buď vítán.“
„I ty buď vítán, červený tučňáku. Káď s barvou je připravena.“
„Skutečně? Kolik toho je?“
„Myslíme, že dost. Ale museli jsme zkombinovat různé odstíny,“ řekl Zlaťák trochu omluvně.
„Když se smíchají všechny barvy, tak vznikne bílá, ne?“ usmál se Mv100.
„No, ony to nebyly všechny barvy,“ namítl Zlaťák a poskočil na místě, „ale jen červená a trochu bílé.“
Mv100 se zamračil: „Ale to znamená, že…“
„Ano. Růžová.“
Zdá se, že agent M bude potřebovat dokonalé přestrojení... První část prvního příběhu šesté řady, nazvaný Oživení, najdete tady na fóru ve čtvrtek 6. 2. a na webu http://agentskepribehy.cz už ve středu večer.
„Zlaťáku,“ pozdravil jej agent, „buď vítán.“
„I ty buď vítán, červený tučňáku. Káď s barvou je připravena.“
„Skutečně? Kolik toho je?“
„Myslíme, že dost. Ale museli jsme zkombinovat různé odstíny,“ řekl Zlaťák trochu omluvně.
„Když se smíchají všechny barvy, tak vznikne bílá, ne?“ usmál se Mv100.
„No, ony to nebyly všechny barvy,“ namítl Zlaťák a poskočil na místě, „ale jen červená a trochu bílé.“
Mv100 se zamračil: „Ale to znamená, že…“
„Ano. Růžová.“
Zdá se, že agent M bude potřebovat dokonalé přestrojení... První část prvního příběhu šesté řady, nazvaný Oživení, najdete tady na fóru ve čtvrtek 6. 2. a na webu http://agentskepribehy.cz už ve středu večer.
Naposledy upravil(a) mv100 dne čtv 08. led 2015 19:09:15, celkem upraveno 1 x.
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.