Ecce Eudyptes

Projev svou tvořivost
Odpovědět
mv100
Wood Rank 3
Wood Rank 3
Příspěvky: 195
Registrován: úte 01. čer 2010 15:10:33
Kontaktovat uživatele:

Ecce Eudyptes

Příspěvek od mv100 »

Ecce Eudyptes
Obrázek

http://www.agentskepribehy.cz/eudyptes

Capitulum primum: Ortus

23. dubna 2013, 9:45
Jmenuji se Emanuel K. Grand a toto jsou zápisky o mém životě. Vzhledem k mému stáří patřím na ostrově Klubu Tučňáků mezi váženě spoluobčany. Všichni mě uctívají jako velmi inteligentního a v pizzerii mám padesátiprocentní slevy. Dobře, přesně takhle to není. Jediné, co je pravda, je fakt, že jsem velmi starý a vážený. Dobrá, jsem jenom starý. Fajn, nejsem ani starý. Jsou mi čtyři roky, což je pro tučňáky asi tolik, jako třicet let pro jistý druh opic, zvaný Člověk. A právě vzhledem k mému mládí nejsem vůbec ničím výjimečný. I když si nalepím umělé vousy, tak se mi ostatní posmívají, že jsem mladík, co nic nedokázal. A pak je tu mé jméno. Když jsem byl malý, spolužáci se mi kvůli němu dost smáli. Vymysleli si takovou říkačku: „Emanuel se rozbulel!“.
Taková pitomost - vždyť to má jen jeden verš a ani se to pořádně nerýmuje, mohli byste si říct. Pro můj vývoj to ale mělo zásadní vliv. Začal jsem nenávidět své jméno a, jak říkal můj školní psycholog: „Máš touhu být něco víc než tví spolužáci, snažíš se být slavný, Emanuele Směšný!“. Jak vidíte, moc mi nepomohl, v tomhle měl ale pravdu. Dnes si nechávám říkat EKG a mým životním cílem je získat tu čepici z testovací oslavy. Bohužel jsem tehdy ještě nebyl na světě a nemohl jsem si ji vzít. Ale až ji dostanu…! Všichni se za mnou budou ohlížet a říkat: „Podívejte se, to je rarita, nosit něco takového! To bych taky chtěl.“. Možná mě uvidí i nějaký můj bývalý spolužák a zbledne závistí. Zrovna mi na dveře mého iglú někdo klepe. Půjdu otevřít.
No tohle! Myslel jsem, že si někdo jde pro autogram a místo toho to byl jen nějaký podomní prodavač. Zpět k deníku. Snažím se zapadnout do nejvyšší společenské třídy. Chodil jsem na jejich večírky, pochleboval jsem jim a tak. Dokonce jsem se kvůli tomu naučil latinsky. Nad dveře do iglú jsem si dal ceduli s nápisem Ecce Eudyptes, to znamená „Hleďte, tučňák“. Myslel jsem, že se sem nahrnou novináři, aby mě vyzpovídali, jak jsem přišel na tak krásný citát, ale nic. Ach jo.
Dnes přijíždí na ostrov Rockhopper. Jeho podpis sice už mám, ale když budu mít dva, můžu jeden vyměnit, třeba za Senseiův, ten mi chybí. Ale Migrator kotví až v šest večer a teď je deset dopoledne. Co budu mezitím dělat?

13:30
Je to nádhera. Na ulici jsem narazil na nějakého tučňáka, který na sobě měl beta čepici. Z kapsy mu čouhal řetízek s pinem kousku pizzy! Prošel jsem blízko něj a pin mu vzal. Vzhledem k tomu, že v druhé kapse měl čtyřlístkový pin, mu to asi vadit nebude. Potom jsem si svůj úlovek chvíli prohlížel. Doteď tomu nemůžu uvěřit. Mám čtvrtý pin, který kdy vyšel! Teď už jen tu testovací čepici a čtyřlístkový pin. Chtěl bych tu ještě něco napsat o svých pufflech. Vlastně o mém pufflovi. Mohl bych si koupit dva, ale to neudělám, protože jsem spořivý. No, školní psycholog mi řekl, že jsem chamtivý hamoun, ale… víte, jak mi říkal. Takže ho neberu moc vážně. Můj puffle se jmenuje Herbert. Já vím, že to tady na ostrově není kvůli tomu lednímu medvědovi příliš oblíbené jméno, ale mně se líbí. Nejraději má, když ho drbám na břiše. Je to modrý druh, červení jsou na mě příliš akční. Já jsem spíš usedlý typ. Herbert je můj nejlepší přítel, vlastně ani jiného nemám. Je trochu obézní, ale to já taky. Prostě se k sobě hodíme. Nevím, jestli jste to pochopili, ale žiju sám. Polovinu mého iglú tvoří moje šatna a sbírka pinů, takže další tučňák by se sem nevešel. Já si naprosto vyhovuji. Teď asi zapnu televizi a budu se na ni tak hodinku, dvě dívat. Snad přitom neusnu, nechci prošvihnout Rockhoppera. Když vystupuje z lodě na pláž, je nejotevřenější a rozdává nejvíc autogramů. To mám rád. Navíc nemá kam utéct... Co asi dnes dávají na čtvrtém kanále?

17:15
Chrr, chrr. Přece jen jsem u té telky usnul. Naštěstí jsem se probudil právě včas, abych mohl vyrazit na pláž. Ode mě je to asi dvacet minut cesty, takže tam dojdu krátce po půl sedmé a v sedm by měl Rockhopper vystoupit z lodi. Doufám, že tam nebude přeplněno. To by hrozilo, že se na můj podpis nedostane! Snad se to podaří.
Příště: Saltus
Nové díly nebudou vycházet příliš často, asi tak jednou za 1 - 2 měsíce.
Naposledy upravil(a) mv100 dne úte 25. úno 2014 17:10:45, celkem upraveno 2 x.
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Valada06
Administrátor
Administrátor
Příspěvky: 545
Registrován: sob 04. pro 2010 11:41:23

Re: Ecce Eudyptes

Příspěvek od Valada06 »

Naprosto skvělý příběh. Těším se na další díl. :DD ;)

Edit: Aneb Club Penguin by opravdu potřeboval policii, dle tvého příběhu tam jsou zloději.
Obrázek
mv100
Wood Rank 3
Wood Rank 3
Příspěvky: 195
Registrován: úte 01. čer 2010 15:10:33
Kontaktovat uživatele:

Re: Ecce Eudyptes

Příspěvek od mv100 »

Valada06 píše:Naprosto skvělý příběh. Těším se na další díl. :DD ;)
Díky!

Jak jsem si všiml, téma Agentských příběhů (na tomto fóru) i Ecce Eudyptes bylo založeno v 15:58 (AP 15:58:21, EE 15:58:54). Zajímavá náhoda :D .
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
mv100
Wood Rank 3
Wood Rank 3
Příspěvky: 195
Registrován: úte 01. čer 2010 15:10:33
Kontaktovat uživatele:

2. kapitola

Příspěvek od mv100 »

Capitulum secundum: Saltus
Když EKG dorazil na pláž, bylo tam už hodně tučňáků. Posmutněl. Čekal, že tu bude první. No co, řekl si, zas jich tu tolik není. Večer si to zapíšu do deníku. Prodral se mezi přítomnými až skoro na začátek zástupu.
„Hele, mladíku, tady je fronta. Co se cpeš dopředu?“ vykřikl na něj nějaký tučňák.
„Já ti dám „mladíku“, ty staříku. Já jsem slovutný EKG, rozumíš?“ odvětil Emanuel Grand a cpal se dál.
„EKG? To jsem nikdy neslyšel. Asi nějaký namyšlený novinář,“ zamyslel se tučňák.
Konečně nastala sedmá hodina a z Migratoru se vysunul můstek. Přítomní začali jásat a mávat na piráta, který právě vystupoval z lodi.
„Ahoj! Já být velmi rád, že já moci být s vy opět. Tady být podpisy pro vy!“ vykřikl Rockhopper a začal podepisovat kartičky. EKG se k němu rychle procpal.
„Pane, tady pane, děkuji pane, ano pane,“ drmolil. Rozhlédl se kolem sebe, jestli se na něj někdo nedívá a vzal jednomu tučňákovi fotku s Rookieho podpisem.
„Neměl si ji sem brát,“ ušklíbl se a odběhl směrem ke srubu. Bylo úterý, takže se tam jako obvykle konal sraz sběratelů. Tučňáci si tam vyměňovali piny, kartičky s podpisy známých osobností a podobně. EKG prudce rozrazil dveře. Všichni se na něj podívali.
„Nejnovější model Rockhopperova podpisu. Limitovaná edice. Za kolik ji chcete?“ řekl. Chvíli bylo ticho, ale potom se na něj vrhla horda tučňáků, která toužila mít nejnovější model Rockhopperova podpisu, limitovanou edici.
„Já dám tisíc mincí!“
„Já ji vyměním za dva nejnovější piny!“
„Nechcete mi tu kartu darovat?“
Všichni se překřikovali, kdo dá lepší nabídku.
„Za Senseiův podpis! Chcete Senseiův podpis?“ EKG zpozorněl. Přesně tohle chtěl. Zvolal mocným hlasem: „Dáte mi Senseiův podpis?“
„Ano, ano! Já mám dva! Tady, prosím,“ křičel jeden modrý tučňák. EKG mu vytrhl ty dvě karty z ploutve, vložil mu tam Rockhoppera a utekl. Z dálky se za ním ozývalo: „Podívejte! Já mám limitovanou edici! Hurá!“
Kdyby jen onen modrý tučňák tušil, že jeho nový majetek je asi tak vzácný, jako sníh na Clubu Penguin…

EKG si doma sedl na křeslo a zapnul televizi. Jeho puffle Herbert mu vyskočil na klín.
„No, ťuťánku, pojď k tátovi,“ hladil jej Emanuel.
Co kdyby mě někdo slyšel, napadlo jej. To bych hned pozbyl i té trochy vážnosti, kterou mám!
A opravdu. Někdo silně zabouchal na dveře. EKG opatrně otevřel dveře. Stál za nimi žlutý tučňák.
„Co chcete?“ zeptal se a v ruce třímal dřevěnou tyč.
„To vám můžu říct, až položíte tu tyčku,“ řekl neznámý. EKG ji s krátkým zavrčením zahodil.
„Nabízím práci,“ vysvětlil žlutý tučňák.
„Nepotřebuji práci. Ledažeby… Budu pracovat pro krále?“ zajímalo Emanuela.
„Krále? Zbláznil jste se? Nemáme žádného krále. Kdepak. Hledám kandidáty na podnik pro celé muže. Budete slavný, člověče.“
„Cože, slavný?“ zajiskřilo EKG v očích. „Pojďte dál, to mě zajímá!“
Příště: Expeditione
Nový díl vyšel po osmi měsících. Asi jsem se podcenil.
Naposledy upravil(a) mv100 dne sob 28. pro 2013 14:49:04, celkem upraveno 1 x.
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Lisured
Administrátor
Administrátor
Příspěvky: 668
Registrován: pát 28. kvě 2010 19:12:02

Re: 2. kapitola

Příspěvek od Lisured »

mv100 píše:Nový díl vyšel po osmi měsících. Asi jsem se podcenil.
Ale opět byl skvělý. Už se těším na další.
Lisured podle vzoru pán
mv100
Wood Rank 3
Wood Rank 3
Příspěvky: 195
Registrován: úte 01. čer 2010 15:10:33
Kontaktovat uživatele:

3. kapitola

Příspěvek od mv100 »

Capitulum tercium: Expeditione
„Co jste vlastně myslel tím králem?“ divil se návštěvník.
„No… Král potřebuje hrdinu, aby něco vyřešil, ten se vydá na výpravu a stane se slavným… Logické, ne?“ odpověděl mu Emanuel.
„Ani ne. Pokud se nepletu, jsme republika. Můžu si sednout?“
„Samozřejmě. Moment, vypnu televizi.“
„Tak,“ řekl EKG, když se usadil, „jak slavný? Co po mně chcete?“
„Promiňte, nejdřív se musím ujistit, že jsem tu dobře,“ řekl neznámý a odkašlal si. „Jste Emanuel K. Grand?“
„Jistěže ano. A teď už povídejte.“
„Asi dvě sta kilometrů od našeho ostrova se nachází výzkumná loď ctihodného pana Entrea. Je to vědec a do té oblasti se vydal zkoumat podmořské proudy. Jenže co se nestalo. Právě ty mořské proudy, které chtěl zkoumat, se jaksi zastavily. Takže ctihodný pan Entre teď stojí na jednom místě a nemůže se ani hnout.“
„Copak nemají záchranné jetpacky?“
„Mají, ale Entre je strašný lakomec. Šetří, kde se dá, takže nekoupil palivo. Já pro něj pracuji, takže musím vědět, jak to je.“
„Jak jste říkal, že se jmenujete?“ prohodil EKG.
„Neříkal. Takže, my bychom od vás potřebovali, abyste se zúčastnil výpravy, která zachrání Entreovu loď. Nejenže odměna bude královská, ale určitě se o vás budou zajímat i noviny.“
„To je velmi zajímavé, pane Neříkale. Co to obnáší?“
„Když jsem říkal ‚neříkal‘, tak jsem neříkal, že se jmenuju Neříkal. Říkal jsem, že jsem neříkal, jak se jmenuji. Proč to vlastně říkám?“ rozzlobil se návštěvník.
EKG se zmohl jen na: „Cože?“
„To je jedno. Vy byste měl za úkol doletět na jetpacku až na výzkumnou loď a tam předat benzín do záchranných jetpacků. Pokud se počasí neumoudří, všichni potom odletíte na ostrov.“
„Aha.“ EKG se podíval na svého puffla Herberta, který mezitím usnul. Ukázal na něj. „Asi bych si ho nemohl vzít s sebou, že?“
„Jak bych vám to jen taktně sdělil,“ zamyslel se žlutý tučňák, „asi takhle – ne. Už jen proto, že se zdá, že váží víc, než vy.“
„To měl být kompliment, nebo urážka?“ zamrkal zmatený EKG.
„Obojí, záleží na úhlu pohledu.“
„Hmph! Ale zaujal jste mě, to musím uznat.“
„Já vím,“ zamumlal cizinec a popřemýšlel o tom, že by vypnul stroj na ovládání myšlenek, který měl schovaný v kapse. Nakonec se rozhodl, že to neudělá.
„Mohl byste mě nechat popřemýšlet?“ zeptal se po chvíli Emanuel.
„Jistě,“ řekl cizinec a vyšel ven, aby ponechal EKG jeho myšlenkám.
„Hm, hm,“ řekl si Emanuel, když neznámý tučňák odešel. „Sice neznám jeho jméno, ani si nemyslím, že by mě něco takového bavilo, ale…“ Roztančil se.
„Slavný, já budu slavný!“ radoval se.
„Poslední otázka,“ vykoukl na žlutého tučňáka ze dveří. „Mají na té lodi nůžky?“
„K čemu nůžky, proboha?“ divil se cizinec.
„Copak nevíte, jaké faux pas by bylo, kdybych se na té lodi objevil s hlavovým peřím delším než 3,14 centimetrů?“
Žlutý tučňák vzdychl, ale jen tak, aby to nebylo slyšet. Už pochopil, proč se o EKG ve firmě mluvilo jako o „dostatečně šíleném, aby tu práci mohl vzít“.
Příště: Predeparture
Naposledy upravil(a) mv100 dne stř 05. úno 2014 18:40:59, celkem upraveno 1 x.
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
mv100
Wood Rank 3
Wood Rank 3
Příspěvky: 195
Registrován: úte 01. čer 2010 15:10:33
Kontaktovat uživatele:

4. kapitola

Příspěvek od mv100 »

Capitulum quartum: Predeparture
V přístavu stálo několik tučňáků, zabraných do živého hovoru. Opodál stála loďka, na které byly naložené čtyři jetpacky.
„To jako fakt? Emanuel-se-rozbulel, hrdina, který poletí na Entreovu loď?“ smál se jeden z nich.
„Já ho neznám,“ říkal potichu jiný, „kdo je to?“
„Blázen. Je posedlý touhou stát se slavným,“ vysvětlil mu žlutý tučňák, který o den dříve navštívil EKG v jeho iglú.
„A odkud ho znáš ty, Theo?“ ptal se ten tichý.
Theo odsekl: „Ze školy. Ale i kdybych ho neznal odtamtud, tak bych si ho všiml i teď. Chodí po ulicích s umělými vousy a myslí si, jak je důležitý. Prý i krade staré věci, ale to už by byla asi pomluva. Tys ho vážně nikdy neviděl, Mumlo?“
„Mumla neví, co mumlá,“ zasmál se žlutý tučňák, „určitě jsi ho viděl, jen jsi nevěděl, že je to on.“
Mumla jen pokrčil rameny.
„Kdy naložíme palivo do batohů?“ zeptal se po chvíli Theo.
„Necháme to tomu Emanuelovi. Mimochodem, chce, abyste mu říkali EKG.“
„EKG? Copak neví, že EKG je přístroj na měření srdce?“
„Asi ne. Podívejte, támhle jde!“
Opravdu, EKG důstojně přicházel na dvě sta kilometrů dlouhou cestu jetpackem… v obleku a cylindru.
„Co to má na sobě?“ vydechl Mumla.
„Asi si spletl jetpack a divadlo,“ zasmál se Theo.
„Nechte toho, vy dva,“ okřikl je žlutý.
„Dobrý den,“ řekl EKG, když k nim došel. „Kdy odlétáme?“
„Až si sundáte tohle a nasadíte si leteckou kombinézu,“ nasadil Theo profesionální tón.
EKG se zatvářil zděšeně: „Kombinézu? Ale to se mi pocuchá peří!“
„To asi ano. Podívejte, támhle jdou novináři!“ obrátil žlutý tučňák Emanuelovu pozornost jiným směrem.
„No, to je skvělé,“ zabručel Mumla a utekl. Nerad mluvil s neznámými tučňáky.
„Kdo je vedoucí této výpravy?“ ptal se první novinář ještě za běhu.
„Kolik to bude stát?“ zajímalo druhého.
EKG vystrčil bradu. „Já jsem vedoucím této výpravy! Cena je tajná.“
Žlutý tučňák do něj strčil: „Hej, nech si to!“ a předstoupil před Emanuela.
„Ve skutečnosti jsem to já. Ale tady pan… Emanuel K. Grand-“
„EKG!“ opravil jej Emanuel.
„Tady pan EKG měl pravdu, když říkal, že cena je tajná. Prosím, abyste se zdrželi jakýchkoli dalších otázek.“
Novináři zklamaně odešli.
„To jste dělat nemusel,“ zamračil se EKG.
„Ale ano. Nepotřebujeme, aby nám někdo šťoural do účetnictví. Mimochodem, tohle je Theo a támhleto vzadu, co se schovává za člunem je Mumla. Se mnou se už znáte.“
„Ano, to ano, ale jak se vlastně jmenu…“ chtěl se zeptat EKG, ale Mumla náhle zakřičel: „Už jsou pryč?“
„Ano, můžeš vylézt!“ odpověděli mu oba jeho kamarádi.
„No, Emanueli,“ obrátil se Theo na nebohého EKG, „zítra odlétáme, ale musíme ještě nastrkat benzín do těch velkých batohů. To bude tvoje práce. Umíš vůbec létat na jetpacku?“
„Já? Jestli umím? Samozřejmě, že ano!“ kasal se EKG. „Do kdy to musím udělat?“
„Jak jsem řekl, zítra ráno odlétáme, takže by bylo dobré, kdybys to stihl už dnes.“
„Takže jsem sem šel přes půlku ostrova jen proto, abych se dozvěděl, že odlet je zítra?
„I tak se to dá říct,“ pokrčil rameny ten, který včera Emanuela navštívil v jeho iglú. „Rozchod!“
Theo, Mumla a třetí tučňák odešli směrem ke srubu a vykládali si vtipy. Emanuel na ně vyplázl jazyk a podíval se na velké batohy, které vypadaly spíše jako kanystry.
„To počká,“ rozhodl a odešel zpět do svého iglú.
Příště: Departure
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
mv100
Wood Rank 3
Wood Rank 3
Příspěvky: 195
Registrován: úte 01. čer 2010 15:10:33
Kontaktovat uživatele:

5. kapitola

Příspěvek od mv100 »

Capitulum quintum: Departure
Čtyři tučňáci stáli na střeše majáku. Tři z nich stáli na startovací rampě a jeden se díval dalekohledem do dálky. Na zádech měli připevněné jetpacky a na břiše měl každý z nich kanystr benzínu.
„To jsem si nemyslel, že to palivo je tak lehké,“ pochvaloval si situaci Theo.
„Však se to pronese, neboj,“ usmíval se Mumla.
„EKG, pojď už startovat!“
„No jo pořád,“ zavrčel tučňák, který se díval do dalekohledu a přišel k ostatním.
Žlutý velitel se ujal slova. „První budu startovat já, potom Mumla, po něm EKG a poslední půjde Theo. Všichni budete mít nasazené brýle a nebudete se za letu vzdalovat od ostatních, je vám to jasné?“
„Ano, pane!“ zakřičeli ostatní.
„Fajn,“ řekl tučňák a skočil z majáku. V polovině pádu zapnul trysky a vznesl se zpět na letovou hladinu.
„To je jeho styl,“ vysvětloval Mumla Emanuelovi, „správně by to dělat neměl, ale baví ho to.“
„Jak se vlastně jmenuje?“ ptal se EKG. Mumla mu chtěl odpovědět, ale v tom na něj první tučňák zavolal, aby už odstartoval.
„No jo, už letím,“ řekl Mumla a zasmál se svému vtipu.
„Hej,“ zavolal na EKG Mumla, když už byl ve vzduchu, „jsi na řadě!“
EKG zabručel a odstartoval. Poslední se k nim připojil Theo.
„Seřaďte se,“ rozkázal jim velitel. Mumlovi a Theovi to šlo, ale EKG pořád ne a ne zastavit. Buď byl moc nahoře, nebo moc dole. Po dvou minutách se mu to konečně povedlo.
„Směr Entre!“ zvolal žlutý tučňák a vyletěl na západ. Ostatní jej následovali.
Za několik minut se vytvořily dvě skupinky. První byla vepředu a prorážela vzduch. Byli v ní Theo a žlutý tučňák. Za nimi letěli Mumla a EKG. Emanuel pořád Mumlovi něco povídal, ale ten neodpovídal.
„To mě neposloucháš, nebo co?“ strčil EKG do Mumly ploutví. Nebohý letec na to nebyl připraven a zřítil se o několik metrů hlouběji.
„Co to děláš?“ zakřičel na Emanuela Theo a doletěl pro svého kamaráda. „Dobrý?“
„Jo, dobrý,“ mumlal Mumla, „ale on pořád mluví. Zbytečně se vysílí!“
„Má pravdu,“ kývl velitel, „nikdo od teď nebude mluvit.“
„To jsou pořád starosti,“ zamračil se Emanuel.
„Za pár kilometrů narazíme na malý ostrůvek. Tam si odpočineme – a povykládáme,“ řekl důrazně žlutý tučňák.
„Máš vůbec mapu?“ strachoval se Theo.
„Ale jistě, i GPS.“
„Co je GPS?“ divil se EKG.
„Garyho Poziční Systém. Určuje tvoji polohu podle vzdálenosti a úhlu od pizzerie.“
„O tom jsem nikdy neslyšel!“
„Je to zatím jen testovací model. Veřejnosti zatím nebyl představen.“
„Ale já jsem EKG!“
„No a?“
Příště: Requies
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
mv100
Wood Rank 3
Wood Rank 3
Příspěvky: 195
Registrován: úte 01. čer 2010 15:10:33
Kontaktovat uživatele:

6. kapitola

Příspěvek od mv100 »

Capitulum sextum: Requies
Skupina tučňáků po několika hodinách letu přistála na maličkém ostrově.
„To už jsme určitě za půlkou, ne?“ funěl EKG.
„Co tě nemá,“ smál se mu Theo, „nejsme ani v pětině!“
„Cože?“ řekl EKG a svalil se na zem.
„Na lodi budeme až za dva, tři dny,“ vysvětloval velitel.
„Cože?“ zopakoval Emanuel, ale tentokrát ne tak nahlas. Mumla si k němu přisedl.
„To ještě nic není. Jednou jsme s Theem zachraňovali podobnou loď, ale tamta byla ještě o padesát kilometrů dál. Navíc byl strašný protivítr. Cesta nám trvala týden a ke konci už jsme neměli žádné jídlo.“
„Tak to vám nezávidím.“
„Jak dlouho létáš s jetpacky?“ zajímalo Mumlu.
„No… Asi dva roky…“ vymýšlel si EKG.
„Kam jsi nejdál doletěl?“
„Ále, moc daleko ne, jen na severní pól a zpátky,“ pokračoval Emanuel ve lžích. Mumla věděl, že si to vymýšlí, ale zajímalo ho, jak dlouho to EKG vydrží.
„A viděl jsi žirafy?“ pokoušel jej Mumla dále.
„Žirafy?“ zamyslel se EKG, „ano, těch tam bylo plno.“
„Mají dlouhé zobáky, že?“
EKG netušil, co to vlastně ta žirafa je, takže jen němě pokýval hlavou. Mumla už ho nechal. Přesvědčil se o tom, že se dal do spolku s naprostým hlupákem.
„Můžem?“ zeptal se za pár minut kapitán.
„Ano,“ řekli Theo a Mumla.
„Ne,“ řekl Emanuel.
Kapitán se na něj dlouze zadíval a po chvíli řekl: „Většina je pro. Odlétáme.“
„Ale mě už bolí ploutvičky,“ stěžoval si EKG.
„Tvoje ploutve, tvůj problém. Chceš tu snad zůstat?“ zeptal se jej pochybovačně žlutý tučňák.
„Ne, to ne. Když o tom tak přemýšlím, jsem svěží jako rybička. Jdeme na to?“
Mumla, EKG i žlutý tučňák už byli ve vzduchu, zbýval už jen Theo.
„Copak tebe taky bolí ploutvičky?“ dobíral si ho Mumla.
„Ale kdepak. Jen mi to nechce nastartovat,“ stěžoval si Theo.
„Ukaž,“ řekl vedoucí a sletěl zpět na povrch.
„Jako bych měl něco v trysce.“
„Zvláštní. Podívám se, třeba to bude opravdu tím…“
EKG se podíval na moře a zeptal se Mumly: „Támhle ten tmavý stín, co je to?“
„Co myslíš?“ odpověděl Mumla a přiblížil se hladině.
„Ale ne…“ vydechl, „To…“ Celý se roztřásl.
„Děje se něco?“ znejistěl Emanuel.
„Chobotnice!“ vypískl Mumla a celý se roztřásl. Tučňáci na ostrůvku se ohlédli – a opravdu, z vody už trčelo jedno chapadlo a švihalo všude kolem.
„Pořád to nejede!“ zvolal zoufale Theo.
„Zkusím tě vynést!“ zakřičel vedoucí. Jenže tučňák byl s jetpackem příliš těžký.
„Pozor, Mumlo!“ odstrčil EKG kamaráda, který se třepal a nebyl schopen pohybu.
Přiletěl k povrchu, popadl Theovy nohy a kývl na žlutého tučňáka. Ten porozuměl a uchopil hlavu. Z vody se vymrštilo další chapadlo a začalo kolem trojice svírat oblouk.
„Na tři! Raz, dva, tři!“ S touto větou se všichni zvedli do vzduchu. Tam už na ně byl mořský netvor marný. Z Theova jetpacku vyletělo trochu písku a trysky se okamžitě zažehly.
„To bylo o fous,“ oddechl si Theo, když byli o pár kilometrů dál. „Díky, EKG. Bez tebe bychom se tam asi utopili.“
„Maličkost,“ mávl ploutví Emanuel. „Ale kdyby se Mumla tak nevylekal, nechal by ho to udělat.“
„Já bych Thea neunesl. Utopili bychom se všichni,“ ozval se Mumla.
„Váš problém. Každopádně jsem to udělal, ne? A to se počítá.“
„Chceš tím jinými slovy říct, že jsi nás zachránil jen kvůli tomu, aby ses tím mohl vychloubat?“
„Ne, to jsem rozhodně nemys…“
„Ty jsi opravdu nemožný, víš to?“ zakroutil hlavou Theo a popoletěl dopředu, protože musel rozrážet vzduch.
Příště: Vacuum
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
mv100
Wood Rank 3
Wood Rank 3
Příspěvky: 195
Registrován: úte 01. čer 2010 15:10:33
Kontaktovat uživatele:

7. kapitola

Příspěvek od mv100 »

Capitulum septimum: Vacuum
„Kdy už tam budeem?“ protáhl EKG a znuděně se porozhlédl po okolí. Letěli už tři dny a přestávky dělali jen kvůli jídlu. Nebylo divu, že Emanuela bolely ploutve.
„Podle GPS jsme už velmi blízko. V řádu hodin,“ řekl velitel a zase zmlkl. V poslední době byl zádumčivý. Nechtěl to nikomu přiznat, ale cesta už ho také unavovala. Theo už také asi šest hodin nemluvil. Šetřil síly. Jediný, komu zůstávala alespoň nějaká chuť k letu, byl Mumla.
„To kdybych věděl, že to bude takové… To kdybych věděl!“ zasténal Emanuel a zahleděl se pod sebe. Všude jen prázdná modř. Jak vždycky říkával, „nuda buda“.
„Ááááchjóóóó,“ zkusil na sebe ještě jednou strhnout pozornost. Jedinou odpovědí mu bylo Theovo znuděné zavrčení.

O tři hodiny později konečně spatřili na obzoru malý černý flíček.
„Hurá!“ jásal Mumla.
„Ještě se neraduj, hlavně musíme předat ten benzín,“ upozornil ho mírně žlutý tučňák.
„Když už mluvíme o benzínu, dochází nám,“ všiml si Theo. „Doletíme sotva na loď.“
„Pánové,“ otočil se velitel v letu, „bylo to lepší, než jsem čekal. Palivo se nám neproneslo, jsme tu za nějakých pět dnů – famózní rychlost! A docela mě překvapil EKG.“
„Pozitivně?“ otázal se dychtivě Emanuel.
„To… už bych si nechal pro sebe,“ zaváhal žlutý tučňák.
„Kdy zahájíme závěrečný sestup?“ zeptal se Theo.
„Už teď snížíme výšku. Za zhruba patnáct minut zpomalíme a pak se uvidí.“

Na palubě lodi stál s dalekohledem starý tučňák, oblečený v námořnickém. Pozoroval čtyři Jet Packy, které byly od lodi vzdálené snad už jen půl kilometru. Budou tu co nevidět, pomyslel si a vzdychl. Byl to kapitán lodi. Přestože se zásoby jídla i pitné vody zkracovaly, chtěl tu zůstat co nejdéle. Moře miloval a tohle měla být jeho poslední plavba. Potom se vrátí na ostrov a Entre už ho nikdy nikam nepošle…
Někdo mu zaklepal na rameno. Otočil se. Byl to jeho šéf, ctihodný pan Entre.
„Už jsou tady?“ zeptal se Entre.
„Ano, pane. Mají nějaké palivo, snad to bude stačit,“ odpověděl kapitán.
Entre maličko pokývl a ploutví naznačil kapitánovi, že může odejít. Ten to raději udělal. Podle jeho názoru byl Entre snob, který se hodil leda tak na výplaty. Velmi malé výplaty.
„Hoja hoja hej!“ ozvalo se ze vzduchu. Vznášeli se tam čtyři letci.
„Ahoj!“ křičeli námořníci.
„Máme tu nějaký prvotřídní benzín, přímo pro vaše Jet Packy!“ volal Mumla.
„Já jsem EKG, určitě mě znáte! Ano, vím, že je to pocta!“ překřikoval jej Emanuel.
„Buď ticho,“ zarazil ho žlutý tučňák.
„Vypínáme motory,“ oznamoval Theo. Plameny pod Jet Packem se zeslabily a několik metrů nad palubou zmizely úplně, aby nepoškodily dřevo. Expedice byla na místě.
„Konečně půda pod nohama,“ pochvaloval si velitel. Z pasu sundal palivový kanystr a předal ho posádce.
„Loď tu budete muset nechat, později se pro ni vrátíte,“ připomněl jim.
„Jasný, šéfíku,“ prohlásil žoviálně jeden plavčík, „hlavně nám dejte tu šťávu.“
I ostatní tři složili své kanystry na zem.
„Už je to pryč. Ta tíha!“ smál se Mumla. „Opravdu mě překvapuje, že to bylo tak lehké.“
Zatímco se posádka vydala do podpalubí, přivítal sám Entre své zachránce.
„Velice vám děkuji. Mořské proudy jsou opravdu nevyzpytatelné. Sice jsme se odsud mohli dostat i dřív, ale bylo by to moc drahé,“ říkal.
„Jak to myslíte, dřív?“ zeptal se podezřívavě žlutý tučňák.
Entre se nadechl k odpovědi, ale přerušil ho křik tučňáka, který rychle přibíhal.
„Pane, pane!“
„Co se děje?“ zněla kapitánova otázka.
„Ty kanystry jsou prázdné! Naprosto prázdné!“
„To není možné,“ vykřikl Theo a na místě poskočil. „Kdo je plnil?“
„No…“ vzdychl žlutý tučňák a podíval se do prázdna, „dali jsme to za úkol Emanuelovi.“
„Ale já je naplnil, určitě!“ kňoural EKG. To však veliteli nezabránilo v tom, aby mu vrazil pořádný políček.
Příště: Procella
Oficiální stránky Agentských příběhů: http://www.agentskepribehy.8u.cz/
Přehledná navigace, bonusy, větší obrázky atd.
Odpovědět