Operace:Osud

[-Pumpkin756-]

Velice dobré pokračuj!

[darknightlili]

13. Kapitola: Den v Agentské Akademii
„Tohle nebude dobrý, říkám vám, že dneska se něco stane.“ „To říkáš pořád, Emi.“ „Nechápu, proč sněží.“ Cesta od Zimní a Pufflové ulice k Agentské Akademii začínala pomalu bělat. A zrovna v tu dobu po ní šli Dary, Kim, Emi a René. Jake zůstal doma, protože ráno ho strašně „bolela“ hlava. Takže tam Andy alespoň nebyla sama. Cesta těm čtyřem trvala jen 5 minut a za chvíli se ocitli na placu před Agentskou Akademii. Tahle škola vlastně byla rozdělena na dvě budovy. Ale jedno měly ty dvě stavby společné: Nikdy se nemělo přijít na to, co to vlastně je. Ale při Operaci: Blackout to Herbert odkryl a obyvatelé ostrova už vědí, jaký to má smysl. A přesto se tomu místu vyhýbali. Nejspíš proto, že nikdy nevěděli, co mají agenti v plánu. A k tomu mladí agenti. Prostě jsou hodně nevyzpytatelní.
Akademie je rozdělená na selekce. V první selekci jsou nováčci. Prostě tučňáci, kteří ještě nikdy nic s agenty nedělali a někdy ani neví, co to obnáší, znamená a co se v téhle práci může stát. Ve druhé jsou ti, kteří už jsou agenty alespoň rok nebo ti, kteří udělali něco důležitého pro EPF a Club Penguin. Druhá selekce má nejvíce tříd, deset… Obě tyto selekce jsou ve větší akademii. Ale ta hlavní je vždycky třetí selekce. Tam jsou nejen agenti, kteří vyřešili ty největší případy proti Herbertovi, L.I.T.E. a ostatním nepřátelům, ale i ti, kteří jsou v Agentské Akademii už přes 5 let. Ale o dobu působení se nejedná. Spíše o činy. Ve třetí selekci bylo osm tříd. A právě ve třídě AA3S1 studovali Dary a spol. Třídním téhle třídy je Gary, který učí matematiku, fyziku a AVT. A právě na matematiku se nikdo z jeho třídy netěšil.
U skříněk byl menší chaos než obvykle. Taky nejspíše proto, že bylo ráno a nešlo se na oběd. Jinak to byl boj o život: „Chci vidět, kolik lidí začala dneska ráno bolet hlava.“ Kim, René a Dary se zasmáli. Kim si sundal bundu a pověsil jí na věšák ve skříňce: „Určitě jsme jediní, kteří dnes přišli. Vsaďte se.“ Najednou do skříněk vletěl Rookie. René vykřikl a jen tak tak mu uhnul, načež Rookie napálil do skříňky, která podle všeho patřila Dot. „V po-řádku, Rookie?“ Ten se pomalu zvedl: „ J-jo. Snad jo. Kolik je?!“ Emi se zatvářila zmateně: „Je půl osmý.“ Rookie se na ní nevěřícně podíval: „Co? Počkat… Já ho zabiju.“ Kim věděl, o čem mluví: „Copak, Mathew ti přeřídil budíček?“ Rookie si promnul rameno, kterým narazil do Dotiny skříňky: „Nejspíš jo.“ „Tak to máš štěstí, že ti ho nenařídil na půl třetí ráno, jelikož to by ses sem nedostal. Tak co, drtil ses na matiku?“ „Na matiku? Jo, my vlastně píšem… No…ne.“ „Tak bys to měl napravit, před hodinou si tě Gary bude hlídat. A matiku máme třetí hodinu, takže… se drť.“ Rookie si sundal bundu a pokusil otevřít zámek u své skříňky, ale…: „Ze mě si někdo dělá srandu.“ Začal hledat v tašce a v bundě, ale marně: nic nenašel. Zoufale se svalil na lavičku před skříňkou: „Panebože.“ René se frajersky opřel o skříňku, křídla si založil na hrudníku a usmál se: „Asi si budeš muset zajít za školníkem pro Unikey.“ Tak říkají agenti univerzálnímu klíči, v tomto případě obyčejným kleštím nebo nůžkám na železo a ocel. „Asi mi nic jiného nezbývá.“ „Zdravím.“ Do uličky vešla Aunt Arctic, bez obleku, v křídlech nesla spousty papírů, učebnic a sešitů. „Dobrý den, paní. Děje se něco?“ „Ne, jen jsem chtěla vědět, jestli tu bude alespoň někdo z každé skupiny. Jak vidím, tak se můžete těšit na češtinu.“ S těmito slovy opustila skřínky AA3S1. Emi se postupně podívala na všechny, co u skříněk byli: „Neřekla to ‚těšit‘ nějak moc sarkasticky?“ „Bojím se, že ano- Už jde Dot!“ Rookie se podíval na hodiny na stěně: „No, alespoň si to budu moct vyřídit s Mathewem. A jestli se hodil marod, tak ho zabiju až po škole.“
„Cože??!!“ „Slyšeli jste dobře. Takže si skliďte učebnice a sešity, na lavici zůstane jen pero nebo propiska.“ „A když jí nemáme a nikdo jiný už nemá na půjčení?“ Aunt Arctic si povzdechla. Sáhla po svém kapesním penálu, vytáhla propisku a hodila jí Mikovi. Bohužel mu dala propisku se zabudovanou žárovkou a laserem, na což Mike okamžitě přišel. Najednou se na tabuli a na zdech začala objevovat různá světýlka a červené tečky. Aunt Arctic si toho všimla až tehdy, kdy už se celá třída smála na celé kolo: „Panebože… Miku, dej mi tu propisku, tahle se ti asi neměla dostat do křídel.“ Vzala Mikovi propisku s laserem a půjčila mu normální. Mike nešťastně zakňučel. „Tak už se zklidníme. Napište si datum a začneme psát. Takže: ‚Za pár dní se budou konat veliké oslavy výročí založení EPF.‘…“ Takhle se to táhlo patnáct minut, než Aunt Arctic nařídila, aby sešity vybrali žáci ze zadních lavic: „Hlavně nic neříkejte druhé skupině. Ať neví, co je čeká. A teď se vrátíme zpátky k učivu.“
„Dnes budeme probírat jednu z nejhorších věcí, které potkaly EPF. Do sešitů si napište nadpis: Operace: Blackout.“ Dary zpozorněla: „A sakra…“ Gary napsal nadpis na tabuli: „Teď jen poslouchejte, poznámky si uděláme až potom. Takže Operace: Blackout začala 15. Listopadu a oficiálně skončila 4. Prosince. Herbert nejdříve zničil Everyday Phoning Facility, poté ‚ukradl‘ sluneční světlo pomocí solárního laseru a postupně unesl všechny hlavní agenty EPF, počínaje mnou a končívaje Directorem před zničením solární-ho laseru, tak tady Dary po zničení. Celkově to způsobilo ostrovu velké ztráty, se kterými nám dokonce musel pomáhat IceCube.“ Gary se otočil k žákům: „Ano, Kime?“ „Je pravda, že jsi,“ Garymu mohli jako jedinému učiteli všichni žáci tykat. „tak trochu pomohl Herbertovi k tomu, aby sestrojil ten solární laser?“ Gary polkl: „No-já-Je to pravda. Prostě jsem byl…naivní a nepostřehl jsem, že jméno Hubert P. Enguin je až moc podobný jménu Herbert P. Bear. Přiznávám svou malou spoluúčast na Operaci: Blackout.“ „Nebyla to tvá chyba. Tohle by se mohlo stát každému. A navíc, zvládli jsme to, takže…“ „Díky, Dary, ale víme, komu tady šlo o život nejvíce. Nic proti tobě.“ Dary přikývla: „Já vím.“ Gary se otočil na tabuli: „Takže znovu k tématu. Při této akci jsme poznali, jak je EPF zranitelná a v této době probíhá rekonstrukce centrály. Herbert tenkrát dosáhl svého vrcholu: Zjistil Directorovu identitu, stejně jako všichni agenti. Po solárním laseru unesl další z agentů, tedy většinu této třídy, jak víme.“ Gary se na chvíli zarazil, odkašlal si a pokračoval ve výkladu: „Operace: Blackout skončila zásahem proti Herbertovi 3. Prosince 2012 v průsmyku u Talest Mountain. Všichni víme, o co tam šlo. Pro ty, co to neví, Herbert se tehdy pokusil definitivně zabít Dary, což se mu samozřejmě nepodařilo.“ Garymu se takhle o Dary těžko mluvilo. Viděl, jak jí v očích poblikává fialová barva. Gary věděl, že jedině Operaci: Blackout nesla špatně. Po chvíli mlčení vzal do křídla křídu a začal psát na tabuli: „Takže teď si uděláme poznámky.“
Den utekl, až na matematiku a češtinu, celkem rychle. Ale ještě neskončil. Protože agenty ještě čekala jedna věc. A k té potřebovali Andy. Jakmile ji našli, přivedli ji do ředitelny Agentské Akademie. Byla umístěna v druhém patře, u tříd AA3S1 až AA3S4. Andy tam dovedli Dary a JetPack Guy. Když otevřeli dveře, vevnitř seděli Director a Gary: „Zdravím vás. Posaďte se.“ Dary, JetPack Guy a Andy si přisedli na přistavěné židle. Aunt Arctic se podívala na Andy: „Víš, Andy, mám pro tebe nabídku. Slyšela jsem, že máš docela velké schopnosti. Takže jsem tě pozvala, abych se tě zeptala, jestli by ses nechtěla stát tajnou agentkou. Samozřejmě, že bys musela nejdříve udělat zkoušky, ale formálně by to už bylo hotové.“ Andy zůstala sedět jak opařená: „Vy-vy byste mě chtěli mezi sebe? Jako agentku? Vážně?“ „Ano, vážně. Chápu, že si myslíš, že bychom tě nechtěli, protože jsi byla u CP Trackers, ale naopak. Mohla bys vědět důležité informace o organizaci, o které my nevíme vůbec nic. Tak co, bereš to? Ptám se tě i jako Director, i jako Aunt Arctic.“ Andy nevěřila svým uším: „To- já nevím- co na to- říct.“ Je to jednoduché, buď řekneš ano, nebo ne. My budeme respektovat obě rozhodnutí.“ Andy se podívala na Dary. Pak se rozhodnula: „Ano. Jdu do toho.“ Viděla, jak se Director usmála: „S testy můžeme začít už teď. Tedy, pokud chceš…“ „Tak jo.“
Přijímací řízení se rozdělovalo většinou podle toho, co o sobě dotyčný prozradil. V Andyině případě volba padla na holografickou misi. Šlo o to, že Andy musela splnit misi v určitém čase s úkoly. Dostala zbraň a na výběr z misí. Namátkou si vybrala jednu s názvem „Puffle party 2011“. JetPack Guy, který jí před výběrem všechno vysvětlil, se zatvářil…no, divně. Ale hned se vzpamatoval, zapnul holografickou projekci a před tím, než misi zapnul: „Dávej pozor, Andy. Sice je to jen projekce, ale je to zmodelovaný podle skutečný události. Prostě se tím nenech rozhodit.“ Andy přikývla a najednou JetPack Guy zmizel. Před Andy se zformovaly dveře. Železné. Podívala se na displej, který měla na speciálních hodinkách. Byly tam napsány úkoly, které měla splnit:
1. Dostat se do Herbertovy skrýše
2. Zneškodnit Herberta
3. Zajistit Dary a Kima
Časový limit: 10:00
Zámek na dveřích nebyl pro Andy problém. Zvládla ho za půl minuty. Ale to nejtěžší tepr-ve mělo přijít. Andy se skryla za roh a pomalu nahlédla do místnosti, ze které se ozývaly hlasy. Zarazila se. V místnosti uviděla Dary a Kima. Ale jak je viděla… Najednou jí do záběru vstoupil Herbert: „Teď vás konečně dostanu.“ Andy se odhodlala k razantnímu kroku. Vběhla do místnosti, postavila se za Herberta a namířila zbraní před sebe: „Nech je být, Herberte.“ Herbert se otočil: „Co? Agentko?“ Andy trochu couvla, ale hned potom musela uskočit, jelikož po ní Herbert skočil. Jakmile Andy přistála na zemi, zmáčkla spoušť na zbrani a zasáhla Herberta paprskem, čímž ho zbavila vědomí. Pak se rychle otočila na Dary a Kima. Přišla k nim blíž a na chvíli se na ně jen dívala. Byli zmlácení, pořezaní, po celém těle měli krev. A navíc Kim nebyl při vědomí. Andy vytáhla holografickou maketu EPF mobilu a pokusila se zavolat Dot. Naštěstí bylo naprogramováno, aby jí to zvedla. Po chvíli debatování a čekání se tam objevila Dot spolu s dalšími agenty. Andy se podívala na Dary, kterou nesli na nosítku. Dary se na ni podívala a usmála se. Najednou se displej na hodinkách zeleně rozsvítil. Celá projekce zmizela a Andy se znovu ocitla v hale vedle podzemního HQ. Z horní plošiny na ni koukal JetPack Guy s úsměvem na tváři. „JetPack Guyi, tohle se vážně stalo?“ „Jo. Jak říká název „Puffle party 2011“. Pravda. Je to tak.“ „Panebože. To je hrozný!“ JetPack Guy k ní přišel: „Ale tohle se stalo. A ty… teď už stačí podepsat smlouvu a jsi agentka.“
„Lost in the Echo…, Burn it down, Castle of glass, Victimized, I’ll be gone, In my remains…. Už nevím.“ „Ještě Lies, Greed, Misery. A určitě alespoň několik dalších.“ „Nechápu, proč si tady jmenujeme písně z Living Things… Prostě nechápu.“ Jake se na Reného usmál: „To víš, když nemáš co dělat, tak ne-máš co dělat.“ René to trochu nepochopil: „Ty ses asi vážně bouchl do hlavy. Nechceš si vyjmenovat ještě písničky W.R. Band?“ „Klidně jo! Hero, Comatose, Death or alive, Monster-“ „Prosím tě… přestaň. Jo? Já si jdu radši připravit do školy-“ „Mám to!!!“ Do iglú vletěla Andy, div nevyrazila dveře, s hlasitým výkřikem. René, který se zvedl, ani nestačil uhnou a Andy mu skočila do náruče. Jake se uculil. René se na něj zamračil a raději odvrá-til zrak: „A co máš, Andy?“ „Jsem agentka!! Měla jsem to za chvíli. Jsem v Tactical třídě a dali mě do 3. Selekce!!“ Jake se svalil na gauč: „A mě nikdo do 3. Selekce nedá… Nespravedlnost.“ Andy zářila štěstím. Najednou do iglú vešla Dary: „Ahoj, lidi. Tak jak je?“ „Dary, já to mám! Jsem agentka!“ „Vždyť já vím. JetPack Guy mi volal. To je úžasný!“ Přátelsky se objaly. Dary potom zašmátrala v kapse u kalhot a vytáhla: „Počkat, je to to co si myslím, že to je?“ Dary přikývla: „Ano, je. Lístky na ten nový film. Světlo majáku. Tak co, je to na dnešek, začíná to v pět. Půjdem na to?“ Všichni naráz přikývli: „A dneska všichni jako agenti.“ René se zasmál: „Alespoň si nebudu muset vzpomínat, jaký písničky mají Touch the sun. A to jich znám hodně.“ „One more night-“ René těsně minul Jakea pěstí: „Ještě jeden název nějaký písničky a ta pěst ti vážně přistane v obličeji.“

[darknightlili]

Takže poslední kapitola Operace: Osud. Teď si dám menší pauzu a zanedlouho snad příjde druhá řada, do které se nějak budete moc zapojit i vy. A možná se z toho stane něco víc než příběh na fóru
14. Kapitola: Konec?
Po týdnu tu byl konečně víkend. Sobota, 4:30 ráno. A před Dariino iglú přijelo černé, moderní auto s tmavými skly. Mělo tak silný motor, že to probudilo všechny v tomto iglú. Ale ven vyšla jen Andy, ostatní zůstali v postelích a na gauči. Venku vlál studený vítr a ten zvedal sníh a tvořil menší sněhové bouře. Najednou se dveře auta otevřely a z auta vyšla… „Marion?“ „Andy!“ Té se rozzářily oči. Ale nevyběhla, jelikož jí Marion objala první: „Už jsem tady.“ „Jsi v pohodě?“ „Ano, jen se teď budu muset víc šetřit.“ „Tak pojď dovnitř!“ Auto rychle odjelo: „Jen mě sem přivezli. Nic víc.“ A potom se nechala Marion vést Andy do iglú.
„Montore sintress, Fel tais De Sarkess. Koprestai lesa, ztince gre daisa. Lubidos konrom, den in tes racdom.“ Dot se nadechla a svalila se na gauč. Maddy se na ni usmála: „Dobrý. Přesně, jak to má být. Lepšíš se.“ „A ty jsi to snad někdy odříkávala?“ „Jo. Tenkrát, když mě Herbert držel zavřenou v tý jeho jeskyni, jsem si to přeříkávala pořád dokola.“ Dot se zarazila: „Jsi normální?“ „Jo.“ „Neřekla bych.“ Maddy se podívala na hodinky: „Budu muset jít, s Mathewem jsme si domluvili zápas v Card-Jitsu. Uvidíme, kdo vyhraje dneska. Drž mi palce!“ „Jasně!“ Jakmile Mad-dy odešla, Dot znovu sepjala křídla a začala si odříkávat druhou část staré modlitby rodu De Sarkess: „Mileto prosum, herr mit krei stronsum. Fengito meira, tis heisa heira. Klemitas mopus, is streto lumus… To se nikdy nenaučím.“
Mv100 sledoval, jak se do Night Clubu hrnou davy tučňáků. Cadence, Penguin Band, Cadence Dancers, Touch the sun a W.R. Band pohromadě, to se nevidělo každý den. Ale Mv100 zajímala jiná věc. Projížděl si galerii ve svém HTC. Byla tam spousta fotek: Z různých párty, oslavy, akce, škola. Spousta fotek ze školy. Většinou blbosti, které prováděli o přestávkách. Ano, sice to jsou agenti, ale taky občas blbnou. A nikomu to nevadilo. Mv100 přešel do hudby. Tam nebylo co k vidění. Mv100 zastrčil mobil do kapsy u své bundy. Z Night Clubu se začala ozývat písnička Up in the air. Jedna z písniček, které se Mv100vi líbily. Je pravda, že byl rád, že se tam hrají alespoň trochu rockové písničky a ne…no, některé jiné. Bylo super vědět, že je zase všechno v pořádku. A Mv100 byl rád, že je týden za ním, jelikož to se nedalo vydržet, tedy hlavně biologie, ze které znovu psali. „Mv100.“ Ze dveří Night Clubu na něj koukala S-Kay: „Ty nejdeš dovnitř?“ „Ne. Dneska na to nemám moc náladu. Ty jo?“ S-Kay pokrčila rameny. Její outfit byl znovu trochu provokativní: křiklavě oranžové tílko, stejně křiklavě zeleno-žlutá sukně a černé sandály. A navíc její tmavě modré vlasy s čelenkou a velké sluneční brýle se světlými skly a bílými obroučkami. „Já nemám na vybranou. No, teda mám, ale nemůžu zklamat ostatní. To víš, týmová práce, ale o tom ty víš své. Tak pozdravuj ostatní. Ahoj.“ „Ahoj…“ Taková byla S-Kay: objevila se a za chvíli znovu zmizela. Mv100 se podíval na nástěnku u cesty, kde visely nejnovější zprávy. Psalo se tam o velké akci s názvem Den hudby. Další ze spousty.
Dary se zálibou a s Listi na rameni sledovala další západ slunce. Pomalu už jí to začínalo štvát, takže se rozhodla, že se už pokusí život žít pomaleji. I když věděla, že to nepůjde. Listi jí seskočila z ramene a začala se válet ve sněhu. Dary se usmála. Pak zavřela oči a nadechla se čerstvého vzduchu. Přišlo jí, že je čistší než obvykle, což se jí líbilo. Možná to bylo tím, že se Dary cítila znovu o trochu lépe. Další mise byla za ní a Dary se alespoň dozvěděla, že CP Trackers po ní pořád jdou. Naposledy se podívala na zapadající slunce, které vy-padalo jako ohňová koule. Pak jí Listi znovu vyskočila na rameno. Dary se otočila a vyšla směrem ke svému iglú.

[darknightlili]

Nový příběh, neboli pokračování příběhu Operace: Osud. Operace: Tábor se stejnými postavami, ale v jiném prostředí. A tady máte 1. Kapitolu. Snad se vám bude líbit.

1. Kapitola: Květen…měsíc ninjů
Card-Jitsu bylo všude. Voda, oheň a nově i sníh ovládaly celý ostrov. Dokonce i agenti z IceCubu se báli přijet, aby se jim něco nestalo. A měli důvod. Kvůli Card-Jitsu Snow se všude pohybovali tučňáci v bílých tunikách, botách a všemožných hábitech. Dokonce i René mezi ně zapadl a nemusel si připadat trapně za to, že je bílý.
A agenty ze třídy AA3S1 čekal ten nejlepší červen. Jelikož většina z nich jela na tábor k IceLandu, dostávali vysvědčení už tenhle pátek, ne až na konci června. Byl to jediný způsob, jak vypadnout ze školy, protože ten tábor je z většiny pro agenty, takže jim v tom neměl kdo bránit. Ani Aunt Arctic. Ale do zítřka měli ještě jeden den a za ten se mohla stát spousta věcí.

Začalo zvonit. A jako každý čtvrtý den, někdo ve třídě AA3S1 chyběl. A nebyl to Gary, se kterým měli teď matematiku, ale ten, kdo seděl ve čtvrté lavici uprostřed, vedle Mathewa Sleinera. Gary nechápavě zavrtěl hlavou: „Jako vždycky. Nevíte, co se Rookiemu stalo dneska, že tu není? A jestli se jeho pufflovi znovu podařilo sníst mu úkol, co máte mít na češtinu, tak mu to už tolerovat nebudu.“ „My máme mít úkol na češtinu?“ „Jo.“ Celá třída zůstala stát jako opařená. Místy byly slyšet narážky typu „To si dělá srandu!“ a „Tak to jsem v háji.“ Gary se zase přesvědčil, že většina této třídy vždycky poslouchá jenom druhou část každé jeho věty, což mu už problémy nedělalo: „Tak si sedněte-“ Dveře se rozrazily a do třídy vběhnul Rookie: „Omlouvám se, Gary, ale já-No- Zaspal jsem.“ Gary se usmál: „A teď pravdu.“ Rookie na něj zůstal zaraženě koukat: „Co? Ale tohle je pravda!“ „No nic. Tak si sedni.“ Jakmile se Rookie svalil na židli vedle Mathewa, ten se ho začal vyptávat: „Tak jakou učitelku jsi dneska málem srazil?“ Rookie se na něj otočil. Pořád ještě oddechoval: „No-Dneska to byl učitel… Matesa. A nebylo to skoro, ale- úplně.“ Mathew se rozesmál, a s ním i ti, co seděli kolem nich. A pak celá třída. Dokonce i Gary se na chvíli zasmál, ale pak zaklepal na desku katedry a tím utišil celou třídu: „Tak, zasmáli jsme se a teď se vrátíme k věcem, které jsou o moc důležitější, než to, že Rookie shodil Matesu na chodbě. Jde o to, že dneska si dáme třídnickou.“ „NÉÉÉÉÉ!!“ Třídnické hodiny byly nejhorší. Vždycky, když Gary zničehonic ohlásil třídnickou, znamenalo to dvě věci: čtvrt hodina nudy a fronta na obědě. Kim se podíval na Dary. Spíše na její blok a obrázek, který kreslila. Dary si všimla, že se na něj Kim dívá. Usmála se a posunula ho směrem k němu. Kim si ho prohlédl a přejel po něm křídlem. Byli tam oni: Kim, Dary, Emi, Dot, JetPack Guy, René, Mike, Mv100 a Andy. A ještě nějaký tučňák, starší než oni, v tílku, džínách, sandálech a se slunečními brýlemi. Seděli kolem táboráku. Dary na klíně měla kytaru, smála se a nejspíše na ni hrála, jelikož se zdálo, že ostatní tleskají do rytmu. Kim věděl, na co Dary myslí: „Takže náš vedoucí bude Chuck?“ „Možná, že jo. Kdyby to tak bylo, to by bylo úžasný. Prý jede i Katie.“ Kim přikývl: „Jo. Ale nebude ve stejným oddílu, takže je to v pořádku.“ „Díky bohu.“ „Neruším vás?“ Kim s Dary vyletěli do pozoru na židli. Gary se usmál: „V pořádku. Ale teď si vytáhněte sešity, jdeme počítat.“ „Jo, jasně.“ Gary se posadil za katedru a řekl: „Napište si nadpis: ‚Hranoly- opakování‘“ René se otočil na JetPack Guye: „JetPacku, nemáš tužku na půjčení?“ „Jo, tady máš.“ JetPack Guy mu podal pero. „Dík.“ Gary si odkašlal a začal odříkávat zadání příkladu: „Hranol má jako podstavu rovnoramenný lichoběžník. Delší základna podstavy je 12 centimetrů, ramena 5 centimetrů a kratší základna 7 centimetrů. Výška hranolu je 16 centimetrů. Určete objem a povrch hranolu,“ dodal s úsměvem.
„Trochu se bojím takhle stát na chodbě.“ „Co blbneš, Rookie? Matesa tě přece nezabije-“ „Rookie?!“ Všichni zmlkli. Kruh agentů kolem Rookieho se rozestoupil a nechal ho na pospas Matesovi. Jako vždycky držel pod křídlem míč, na krku se mu houpala píšťalka a tvářil se, jakoby ho někdo trefil míčem přímo do obličeje. Rookie polkl. Matesa je asi o dvě hlavy vyšší než on, takže měl důvod k obavám: „Do-dobrý den- pane u-učiteli.“ Rookie se doslova klepal strachem. Matesa se o to ale nezajímal: „Co to bylo dneska ráno. Jak jsi mě shodil ze schodů!“ Dot se zarazila: „Rookie, ty jsi ho shodil ze schodů?“ „Ale byly to jen dva schody a-“ „Žádné ‚A‘. Tohle se bude muset řešit. A to-“ „Pane kolego, já si to vyřídím sama.“ Matesa se otočil a jako na povel zasalutoval: „Pane.“ „V pořádku. Můžete jít do kabinetu, zvládnu to.“ Matesa přikývl a ještě, než vešel do kabinetu, tak vrhl vražedný pohled na Rookieho. A ten byl rád, že Matesa nevraždí pohledem, jelikož Rookie by byl už nejspíše mrtvý. Asi tak milionkrát. Ten si šťastně oddechl, ale otočil se na Aunt Arctic. Všichni, včetně něj, zasalutovali. Aunt Arctic se tvářila jinak, než Matesa, spíš spokojeně: „Neboj se, Rookie. Jako ředitelka téhle školy se postarám, abys odtud vyletěl.“ Rookiemu leknutím spadly sluneční brýle: „C-Cože?! To nesmíte!“ Rookie si zničehonic klekl, sepjal křídla, sklonil hlavu a začal prosit: „Prosím, vždyť to byla jen nehoda! Já to nějak vynahradím, budu pomáhat při úklidu, udělám cokoliv, jen mě nevyhazujte!!“ Aunt Arctic se rozhlédla. Dívala se na ně většina žáků jak z třetí, tak žáci z druhé a první selekce, kteří si sem zašli popovídat s kamarády a tak. Dokonce tam zahlédla Jakea, jak se zaraženě dívá střídavě na Rookieho a na Dary. Ta se na něj stydlivě usmála a zavrtěla hlavou, jakoby říkala „To není moje vina“. Jake jen pokrčil rameny, ale nepřestával sledovat Rookieho. Aunt Arctic se najednou začala hlasitě smát. Všichni se na ni zaraženě podívali. Asi po minutě smíchu si Aunt Arctic sundala brýle a křídlem si otřela jejich skla: „Panebože, Rookie! Ty si vážně myslíš, že bych tě vyhodila? No tak, neblbni a vstaň.“ Rookie zůstal klečet bez hnutí. Agenti kolem něj si museli zakrýt ústa křídly, aby zamaskovali smích. Rookie vstal a rozhlédl se po okolí: „To si ze mě všichni děláte srandu?!“ Kim se málem smíchem svalil na zem: „No, my ne… Jen- Director!!“ Rookie byl úplně zmatený: „Jak se tady můžu učit?!“
„Miku, jak se řekne sloveso ‚jít‘ v minulém čase?“ „No…Tak…asi…“ „Výborně. Tak někdo jiný. René?“ „Went?“ „Správně.“ René se uculil a podíval se na Mika, který na něj z legrace vyplázl jazyk. René se potichu zasmál. Pak se podíval na Andy. Seděla ve vedlejší lavici, dívala se z okna a na lavici měla otevřený blok, na kterém jí ležela tužka, ořezávátko a guma. Od začátku Card-Jitsu party se začala vyžívat v kreslení. Nejen na papír, ale i grafické výtvory na počítači. Většinou malovala postavy, krajiny a někdy i komiksy. René ji v tomhle směru obdivoval. A nejspíše i v jiném směru. Ale…to si zatím nepřipouštěl k tělu. „René?“ Otočil se a usmál se. Dary… od doby, co se seznámili, se vůbec nezměnila. Jen se minulý týden nechala ostříhat a pramen přes pravé oko byl trochu kratší. Ale stejně u ní dominovaly fialové pruhy kolem očí. Ona a Jake mají trochu lepší schopnosti než on. Dary a Jake uměli podle kreseb a textů předpovídat budoucnost. Někdy jim René záviděl, on sám dokázal ovládat jedině některé elementy: zemi, světlo a vítr. Byl něco jako ninja, akorát on nemusel bojovat v Card-Jitsu. „Půjčíš mi dneska sešit z ájiny?“ René se na ni chvíli jen díval a až teprve, když do něj šťouchla loktem, tak se probral: „Co? Jo, jasně.“ René jí sešit instinktivně podal, ale ona ho lehce odstrčila: „Řekla jsem až po hodině. Teda, neřekla jsem to, ale je to asi jasný, ne?“ „Jo, jasný…“ „Neruším vás?“ Oba se s leknutím otočili na učitelku: „Ne.“ „Tak si to dořešte po hodině nebo si to vyřiďte anglicky.“ Dary pokrčila rameny, ale René ji naštěstí včas zastavil, aby nezačala mluvit anglicky. On totiž moc anglicky neuměl a nechtěl dostat špatnou známku z angličtiny. Dary okamžitě pochopila, co chce a tak nic neříkala. Jen si začala perem na křídlo malovat různé věci. Prostě normální maniak do malování.
Gary se procházel sem a tam před tabulí a přitom pozoroval celou třídu. Po chvíli se zastavil a všichni strnuli. To byl jeden ze způsobů, jakým si Gary vybíral žáky na zkoušení. A všichni věděli, z čeho zkouší: z Operace: Blackout. Sice jí probírali už v dubnu, ale teď začali naplno a učení sahalo až do těch nejmenších detailů. Jako například: Kdo odstartoval první vzpouru, takzvané ‚Hudební povstání‘, které se uskutečnilo 23. Listopadu? Prostě hrozně těžké otázky. Gary se znova začal procházet a celá třída si oddechla. Ale ne nadlouho, jelikož Gary se znenadání zastavil před řadou u dveří. Po chvíli bylo vše jasné: „K tabuli půjde Mv100.“ Ten vypadal, že by byl nejradši, aby se mu něco stalo. Ale přece jen vstal, vzal s sebou sešit a přiblížil se ke katedře. Gary, který si mezitím sedl na svou židli, si od něj sešit vzal. Otevřel ho a chvíli bylo strašně veliké ticho. „Tak mi řekni, kde skončila Operace: Blackout?“ „No, v Průsmyku u Talest Mountain.“ „Dobře. A teď se tě zeptám, jaké agenty Herbert zmrazil do hlavních mrazících boxů po zničení solárního laseru.“ Tahle otázka dělala Mv100 trochu problém. Protože byl jedním z nich: „Byl jsem tam já, Kim,…Jake, Erica, Emi a… Už nevím.“ „Byl to Mike.“ „Aha.“ Mv100 zaslechl Mika, jak na něj tiše zavrčel. Naštval se, že ho zapomněl. Mv100 se rychle otočil na Garyho a čekal na další otázku. Po minutě se jí dočkal.
Kim se vyklonil z řady a podíval se na začátek řady. Málem tam nedohlédl, jelikož stál na samém konci. Zoufale sklonil hlavu. Dobře věděl, že si má tašku odnést už před třídnickou hodinou, ale jako vždycky na to zapomněl. A jako vždy ho to štvalo. Kouknul se z okna. Viděl Andy s Reném, jak jdou ze školy a něčemu se smějí. Záviděl jim, že si odhlásili obědy a mohli už jít domů. Najednou ho napadlo, že by taky mohl jít bez oběda. Ale ta ryba ho lákala… Někdo ho vzal za rameno. Otočil se a spatřil Garyho: „Gary, co se děje?“ „Můžeš na chvíli?“ „Jo, jasně.“ Gary ho zavedl do svého kabinetu: „Posaď se.“ Kim si pomalu sedl na židli. Nelíbilo se mu, jak zněl Garyho hlas. Cítil v něm strach. Něco se stalo. Gary si nesedl, jen se opřel o stůl. Hlavu sklonil, ale po chvíli se podíval na Kima: „Víš, Kime, co se stalo?“ „Ne. Co?“ Gary zavrtěl hlavou: „Nemyslím, že se to stalo teď, ale před třemi lety.“ Kim tomu nerozuměl: „Já nevím, na co myslíš.“ „Myslím na tábor u IceLandu. Na ten, kam už šest let jezdíte.“ „A co- Aha…“ Kim si vzpomněl, co se na táboře stalo před třemi lety: „Myslíš…na tu věc s Herbertem?“ „Ano.“ Kim sice neviděl Garymu do očí, ale dal by krk za to, že se mu v nich objevily slzy. „Chci jen, abys dával pozor na Dary. Nechci o ní přijít a ty určitě taky ne.“ „Jasně, že ne, ale proč to říkáš zrovna mě?“ Gary si pohodil Rubikovu kostku v křídle. Byla přesně poskládaná, jakoby ji nikdy neskládal. Ale Gary ji skládal nejméně stokrát: „Volal mi Chuck. Jde o to, že do letošního témata se zapojí hlavně COMM a Tactical agenti. A komu to asi budu říkat, když ne tobě, COMM veliteli.“ A co-“ „Dary i JetPack Guy o tom vědí.“ „Super…“ Gary se usmál: „No nic. Můžeš jít, kdyžtak,“ Gary se podíval na malou obrazovku svého služebního tabletu: „v řadě už je jenom 5 tučňáků. Ale z třetího patra se řítí AA3S5. Tak bys měl jít.“ Kim se rychle rozběhl ke dveřím. Málem se nezastavil, ale stihl se v otevřených dveřích otočit: „Budu na Dary dávat pozor, slibuju. Tak ahoj!“ „Ahoj…“

[darknightlili]

2. Kapitola: Card-Jitsu snow
Kim pomalu otevřel dveře od Katiina pokoje. Jeho tušení se potvrdilo, Katie ještě spala. Bylo sedm hodin ráno a Kima čekal jeden z největších soubojů v jeho životě. Spolu s Dary,Mv100 a Senseiem se měli utkat s Tuskem a vybojovat si čestný řád sněžných ninjů. Ale k tomu potřeboval jednu věc: Power karty. Potichu se připlížil k jejímu psacímu stolu. Sehnul se k šuplíku a z kapsy vytáhl malinký klíček. Zastrčil ho do zámku, pomalu s ním otočil a pak už jen sledoval, jak se šuplík vysunuje. Kim potichu zajásal. Zevnitř na něj koukalo pět vodních Power karet. Kim je vzal do křídla a podíval se na ně. A pak na Katie. Byl to dobrý nápad otisknout si klíček od jejího tajného šuplíku. Ale Katie ho za tohle nejspíše zabije. Kim potichu, pomalu vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře.
Dary a Mv100 se konečně doškrábali na plac před Dojem. Po chvíli za nimi přišel i Kim. Dary se rozhlédla: „Neměl by tu na nás Sensei čekat?“ Kim přikývl: „Měl, ale není tu.“ Mv100 si popotáhl černý pásek, aby mu nespadl: „Snad se nic nestalo-“ Z Doja se ozval výkřik. Všichni tři se na sebe jen letmo podívali a rychle vběhli dovnitř.
Sensei nevěřil svým očím. Na podlaze ležel kawasain přívěsek elementů. Byl roztržený na půl a vedle něj ležel malý papír. Sensei se podíval před sebe, zoufalost s ním zmítala. Stáli tam nejen Lai, Jirka a Mary-Ann, ale i Dary, Kim a Mv100. „Pane, co se stalo?“ Sensei najednou zapomněl mluvit. Ten papír…bylo na něm napsáno: ‚Ty víš, kde nás hledat a co chceme.‘ Sensei se pomalu postavil na nohy: „Oni… Unesli Kawasai.“ Všichni ztuhli překvapením. Ale Lai zavrtěla hlavou: „A kdo?“ „Tusk. Nikdo jiný to být nemohl. A já vím, o co mu jde.“ „O vás.“ „Přesně tak. Kawasai unesl proto, aby mě oslabil a mohl mě tak lehce porazit.“ Mv100 se vmísil do rozhovoru: „Ale to se mu nepodaří. Sensei, máte přece nás. A my jsme připraveni na boj.“ Sensei se na chvilku usmál, ale potom znovu zvážněl: „To vím, Mv100. A vy víte, co Tusk dokáže. Alespoň z těch příběhů, které jsem vám vyprávěl. Bude to nebezpečné.“ „Necvičili jsme jenom proto, abychom se zastavili u tohohle.“ „Máte pravdu. Lai, Jirko, Mary-Ann, zůstanete tu a ohlídáte Dojo.“ „Ano, Sensei.“ „A vy,“ otočil se na Dary, Mv100 a Kima: „půjdete se mnou porazit Tuska a zachránit Kawasai.“
Z jeskyně foukal ledový vítr místy se sněhem. Byl tak studený, že z toho běhal mráz po zádech. Všichni tři už byli oblečeni jako ninjové: černé pásky přes oči, stejně barevné pásy a celí byli oblečeni v šedém. Najednou se rozestoupili a před jeskyni přišel Sensei. Byl oblečený v bílé tunice sněžných ninjů, u pasu měl připevněné pouzdro s katanou. Lehce pokývl hlavou a Dary, Mv100 a Kim vytáhli své zbraně. Dary držela nunčaky z malých lahví pálivé omáčky, Mv100 vytáhl dvě sněžné hvězdice a Kim zase akvárium se zlatou rybkou, kterou trefně pojmenoval Goldy. Sensei se zhluboka nadechl svěžího vzduchu, který byl plný napětí, strachu, ale i odhodlání. Nemusel se otáčet, aby věděl, že na ně hledí spousta ninjů i těch, kteří se jimi měli teprve stát. Náhle, bez jediného slova vykročil a vstoupil do jeskyně. Dary, Mv100 a Kim ho věrně následovali.
Jeskyní zaskřípalo přejetí po ledu. Byl to tak hrozný zvuk, že se všichni Tuskovi posluhovači: Sly, Scrap a Tank raději přitiskli blíže ke stěně. Najednou se ve vchodu ozval hlas. Objevily se tam stíny čtyř tučňáků. Tusk se usmál. Odklonil se od ledového pilíře a sledoval, kdo přijde. Ze vchodu vyšel Sensei se třemi ninji. Tusk si vychutnal ten moment, kdy si všiml Kawasai: „Tak, jak se ti líbí tvoje dcera? Trochu potřebovala upravit.“ „Co jsi jí udělal?!“ Ze Senseiova hlasu byl slyšet strach. „Jen jsem ji dal trochu k ledu,“ Tusk se otočil znovu k ledové…soše. Kawasai byla zamražena do toho velkého kusu ledu. Vypadala dost vyděšeně, třebaže měla zavřené oči. Vlasy měla rozcuchané a spona ve tvaru Jing-Jangu volně zamrzla vedle její hlavy. Tusk se podíval na Senseie: „Přišel sis pro ni. Vím to, ale nedám ti ji zadarmo. A ty víš, co chci.“ Sensei se napřímil: „Chceš mě. Ale jen tak snadno se nevzdám. Chci důstojný souboj v Card-Jitsu snow.“ „Jistě. A přivedl sis i své žáky. No dobrá. Keiro,“ Otočil se na ni. Keira střídavě sledovala svého pána a Senseie: „Ano, pane?“ „Budeš rozhodčí, jestli se tomu tak dá říct.“ „Ano,“ Zašklebila se na Senseie. Ten ji věnoval nenávistný pohled. „O Kawasai se nestrachuj, bude v pořádku. U své matky…“ „Každou vteřinu svého života proklínám den, kdy jsme se potkali, Keiro. A budu jej proklínat i nadále.“ „Podle toho, jestli se vám podaří vyhrát. Jako že nepodaří.“ Tusk přerušil rozhovor mezi nimi: „Tak přišel jsi se svými ninji bojovat, nebo se hádat?“ Keira se potichu zachechtala. Sensei se od ní odvrátil a otočil se na Tuska. Pokusil se mu podívat přímo do očí, ale nešlo to. Oči měl plné ledové nenávisti a svítili tak, že ozařovaly celou jeskyni. Otočil se na své žáky. Vypadali připraveně, ale Sensei cítil, že mají strach o život. Ale ne o svůj, ale o jeho a kawasain. Obdivoval je za statečnost, kterou prokazovali. Sensei zavřel oči a vzpomněl si na to, co mu Kawasai říkávala: „Tati, i kdybys udělal něco špatného, i kdybys něco nedokázal, pro mě budeš vždycky ten největší hrdina.“ Otevřel oči a zahlédl všechny tři: Dary, Mv100 a Kima, jak stojí na bojové ploše. Čekali na něj. Sensei na ni také vstoupil a hned věděl, že už není cesta zpět.
Poslední souboj. Jestli teď prohrají, Kawasai zemře a s ní i Sensei a celé Card-Jitsu. Osmkrát prohráli, ale naštěstí na Tuska udělal dojem jejich boj, a tak jim dal ještě jednu, poslední šanci. Ale ta byla dost mizivá. Všichni, i Sensei byli už hodně vyčerpaní. Ale přece jen se znovu postavili na bojiště. Tusk se chechtal, když se ninjové postavili do bojových pozic. Dary se na něj podívala a všimla si, jak se zarazil. „Ty, ty nejsi odtud.“ Dary přikývla: „A co má být? V tom je právě naše výhoda.“ Tusk se ani nedokázal vzpamatovat a zazněl gong.
Souboj se pomalu blížil ke konci. A ninjové vyhrávali. Ale najednou… Mv100 se zděšeně otočil. Právě v tom momentě, aby viděl, jak Tuskovi ledové střely pod přímým úhlem zasáhly Dary a Kima. Ti zůstali bez hnutí ležet na zemi. Kolem nich popadaly kusy ledu, od kterých se odrážela ta troška světla, která sem svítila vchodem. Mv100 se otočil na Senseie. Ten jen rychle natáhl křídlo, ale ničemu už nezabránil. Na Mv100 spadl obrovský kus ledu. Stihl jen zakřičet, než ho velká masa ledu přitiskla k zemi. Připadal si jako ve vězení. Nebo přinejmenším jako Kawasai. „Mv100!“ Otočil se na Dary. A ta najednou vyslovila něco, co ho úplně zarazilo. „Brácha…“ Mv100 se prohnalo neskutečné množství myšlenek. Z toho usoudil, že musí vyhrát. S námahou ten kus ledu odstrčil stranou a pomalu se zvedl. Tělem se mu prohnala neskutečná bolest a Mv100 se zdálo, že na místě omdlí. Podíval se na Tuska. Sledoval ho a jeho oči zářily více než předtím. Najednou se mu v křídle objevila Power karta s číslem 12. Mv100 po chvíli zjistil, že Sensei je připraven na sněžný útok a že Dary i Kim jsou uprostřed. Vytáhl tedy Power kartu a připravil si své sněžné hvězdice. Tusk se najednou tvářil víc než zděšeně. Mv100 společně se Senseiem vypustili sílu sněhu. Nejenže Tuska to zranilo, ale Dary a Kimovi se dostalo energie a mohli znovu bojovat. A jakmile Tuskovi střely všechny minuly, bylo jasné, že je po boji. A to se stala úžasná věc: Všichni tři dostali Power karty nejvyšší hodnoty. A Sensei se připravil na ohnivý útok.
Byl to neuvěřitelný záblesk. Tusk se s výkřikem svalil na zem. Podíval se na Dary, Senseie, Mv100 a Kima a z posledních sil zašeptal: „Sensei vás vycvičil dobře. Ale já se nevzdávám. Vrátím se a příště dokonám svou POMSTU!!“ S těmito slovy se proměnil na velký proud sněhu. Vyřítil se ven s takovou silou, že to všechny odhodilo pryč z bojové plochy, kde zůstali ležet bez hnutí.
Dary zasyčela a otevřela oči. Ucítila nějakou tekutinu na tváři. Sáhla si na ni křídlem a zarazila se. Na křídle měla krev. Její ohnivé nunčaky ležely asi dva metry od ní. Dary se pokusila postavit, ale zatočila se jí hlava. Naštěstí se včas opřela o stěnu. Najednou uslyšela Mv100: „Dary? Jsi v pořádku?“ Mv100 stál u protější zdi, držel si křídlo a Dary zahlédla, že si ho drží proto, že ho měl poraněné. Usmála se: „No, jak vidíš.“ Ukázala mu tu ránu na hlavě a Mv100 se zašklebil. Ale hned se rozhlédl kolem: „Kde jsou Kim a Sensei?“ „Nevím.“ Najednou se ze sněhu vyhrabal nejen Kim, ale po chvíli i Sensei. Dary se rozeběhla ke Kimovi. Ten se postavil, ale vykřikl a svezl se na zem. Přitom se chytl za levou nohu: „Sakra!“ „Kime. Jsi v pořádku?“ Kim se na ni podíval se štěstím i zoufalstvím v očích: „Snad jo, ale…nemůžu vstát. Mám něco s nohou. Sensei?“ Všichni se podívali na svého učitele. Sensei vypadal vyčerpaně, ale na tváři mu zářil úsměv. Měl pár škrábanců, ale rozhodně byl na tom lépe, než ti tři. Vystoupil ze sněhu: „Výborně, mí studenti. Tusk je poražen a-“ „Kde jste? Slyi, Tanku, Scrape!“ Všichni se otočili směrem k Tuskovu trůnu. Sensei natáhl ruku, ze které mu vystřelil sněhový náboj a ten zasáhl Keiru přesně do hrudníku. Přimrazilo ji to ke stěně. Keira se pokusila vymanit z ledového sevření, ale nešlo to. Naštvaně zavrčela: „Sensei! Za tohle všechno budeš platit!“ „Jistě. Ale teď musím něco důležitého vyřídit.“ Otočil se zpátky k ninjům: „Zasloužíte si čestné označení mistrů sněhu.“ Dary a Mv100 si klekli a uklonili se, Kim se jen uklonil. Najednou se jejich amulety bíle rozzářily. A jejich úsměvy také. Ale Sensei se začal zajímat ještě o jednu věc. Otočil se ke zmražené Kawasai. Přišel k ní blíž a křídlem přejel po ledu. Soustředil všechny své smysly do jediného bodu. Najednou led začal tát. Po chvíli se ledový pilíř úplně rozpustil a Kawasai se sesunula na zem. Dýchala, to byla dobrá zpráva. A třásla se zimou, byla úplně bledá. Sensei jí chytil do náruče a zacloumal s ní, ale Kawasai se nevzbudila. Dary a Mv100 se k nim přiblížili: „Sensei, je v pořádku?“ „Já, já…nevím.“ „Pane,“ Dary ho chytila za rameno a tělem se Senseiovi prohnala vlna tepla. „pusťte mě k ní. Prosím.“ Sensei přikývl. Položil Kawasai na zem a sám vstal, aby udělal místo Dary. Ta položila Kawasai křídlo přímo na srdce. Něco anglicky zašeptala a najednou se Kawasai vrátila barva do tváře. Ale pořád se třásla. Dary odstoupila a pokývla Senseiovi. Ten přejel Kawasai po tváři: „Kawasai, to jsem já. Vzbuď se.“ Najednou se Kawasai rozkašlala a otevřela oči. A jakmile je otevřela, veškeré obavy odnesl vítr. Usmála se: „Tati… Jsi v pořádku. Díkybohu.“ Sensei ji vzal do náruče a vší silou ji objal: „My ano. A ty naštěstí taky,“ otočil se na Dary: „Děkuji.“ „Nemáte zač. Byla to samozřejmost.“ „Tati,“ Kawasai se podívala na Keiru: „Co se stalo?“ „Pojď do Doja. A vy také. Musíme toho spoustu vyřešit.“ „Jistě.“ „A co já?!“ Keira se najednou chytla za ten led, co ji držel a ten se jí rozsypal pod křídlem. Sensei se postavil před Kawasai, ale Keira naštvaně máchla křídlem a Sensei odletěl s výkřikem na stranu. Kawasai se vyděšeně ohlédla: „Nech toho!“ „Jistě, Kawasai. Ale já mám s tvým otcem i s tebou nevyřízené účty.“ Kawasai ucítila, jak se ninjové připravili k útoku. Najednou natáhla křídlo na znamení, že nic nemají dělat. Všichni tři zůstali jen zaraženě stát. Kawasai se zatřásla: „Doopravdy lituji, že jsi má matka.“ „Díky, že mě necháte jít. Sbohem, Kawasai. Ještě se určitě uvidíme.“ S těmito slovy se ztratila v závěji sněhu. „Tati? Jsi v pořádku?“ „Ano,“ Sensei vstal a vydal se k východu. Otočil se na ostatní: „Tak pojďte.“
„Je to jen malý výron kotníku. Dám ti to do ortézy a za týden už budeš v pořádku.“ Lai se zvedla a odešla do vedlejší místnosti, ze které přinesla ortézu pro Kima. Respektive pro jeho levou nohu. Po tom, co ji Kimovi nandala, otočila se Lai na Kawasai. Seděla na podložce pro Card-Jitsu, zabalená v dece: „V pořádku, Kawasai?“ „Jo. Už je to lepší.“ Dary i Mv100 seděli vedle Kima. Lai jim ovázala zranění, takže už bylo vše dobré. Mv100 se podíval na Dary: „Tam- když jste byli na zemi- Proč jsi mi řekla ‚brácha‘?“ Dary se zarazila: „Víš, já si nemohla pomoct. Znám tě přece už od první třídy a jsme dobří kámoši, takže… No, jsi pro mě tak trochu něco jako brácha.“ „Jako Jake?“ Mv100 se zašklebil. „Ne, spíš jako JetPack Guy.“ „Tak to jo.“ Kim zasyčel: „To to nemůže bolet míň?“ Lai zavrtěla hlavou: „Ne. Ale počítej s tím… Vy vlastně teď nepůjdete do školy, že ne?“ „Jake zase kecal?“ „Dary…Jo, kecal. A je to pravda?“ „Je. Naštěstí odtud na dva týdny vypadneme. Ale vy nám budete chybět.“ Lai se zasmála: „To je dobře. Nechtěla-“ Hlavní dveře od Doja se otevřely a dovnitř vstoupila Katie. Kimovi se najednou chtělo honem se někam rychle vytratit. A když dovnitř vešla ještě jeho matka, Kim ztuhl strachem. Jeho sestra i jeho matka totiž nevypadaly, že by jim bylo zrovna do smíchu: „Kime, co tu děláš?!“ „No, já… Bojovali jsme v Card-Jitsu.“ Ale pak se do něj vložila Katie: „A kde je těch mých pět Power karet?“ „Tady je máš.“ Kim vytáhl pět karet a hodil je Katie, která je jako zázrakem chytila. „Potřeboval jsem je.“ „Tak jsi alespoň mohl něco říct.“ „Nechtěl jsem tě budit.“ Katie se usmála, ale Kimova matka, ještě neskončila: „Kime, dneska, za tři hodiny dostáváš vysvědčení. A já nechci, ty určitě taky ne, abys to prošvihl. A vy dva taky.“ Podívala se na Dary a Mv100. Ti jen pokrčili rameny: „Je pravda, že bychom měli jít se připravit do svátečního. Přece jen je to poslední den v první třídě třetí selekce. Ale nevím, jak tam doskáče Kim.“ „Počkat…Doskáče?! Jak to myslíš?“ „Mami,“ Kim se vmísil do hovoru: „trochu jsem si zvrtnul kotník, mám slabej výron, ale zvládnu to.“ „A to mi říkáš jen tak? Nic se neděje?! Musíme okamžitě k doktoru!“ „S dovolením, já už se o něj postarala. Ortézu jsem mu dala, takže o něj nemusíte mít strach, paní Perisonová.“ Lai si dodala hodně odvahy, aby se dokázala vyjádřit. Naštěstí to Kimova matka přijala: „Dobře. Ale vy tři, pojďte domů. Musíte se připravit.“ „Tak dobrá.“ Dary a Mv100 pomohli Kimovi vstát. Ten se pokusil udělat krok a vyšlo mu to. Ale kulhal. To sice nevadilo, ale nebylo to zrovna nejlehčí. Mv100 se otočil na Lai: „Díky za všechno.“ „Nám neděkujte. To bychom měli spíše poděkovat my vám. Vy jste porazili Tuska. Jste borci.“ Mv100 se usmál: „Tak dobře. Borci se loučí. Ahoj.“ Lai se zasmála: „Ať to dobře dopadne. Ahoj.“

[darknightlili]

Celkem dlouho mi to trvalo ...

3.Kapitola: Tábor-dobré místo pro útok
Jake marně prohraboval všechny skříně a zásuvky. Dveře od jeho pokoje se otevřely a dovnitř vstoupila Dary. Jake se na ni letmo podíval, ale rychle se na ni zadíval pořádně. Hned zatajil dech: „Pane jo. Dary…Ty jsi… Ty.“ „No, díky. Tak co říkáš?“ Dary si oblékla zbrusu nové, černo-fialové šaty. Přes ně si vzala černou blůzku a k tomu černé boty. Vlasy si po dlouhé době dala tak, že jí pramen nepadal přes pravé oko. Jake se proti ní postavil: „Vypadáš úžasně, ségra. Vážně.“ Dary se usmála a Jakea vší silou ho objala. Jake se rozkašlal: „Dary, můžeš mě prosím pustit? Já…nemůžu-“ „Jo, jasně.“ Dary ho pustila a uculila se. Jake se rozhlédl po pokoji: „Prosím tě, nepomohla bys mi najít tu košili?“ Dary se usmála, naklonila se na stranu a najednou držela jakeovu košili. Jake nevěřil svým očím: „Ty jsi anděl, co?“ „Jestli to tak chceš.“ Hodila mu tu košili: „Kde jsou vlastně Andy a René?“ „Už šli. Musí ještě koupit nějakou kytku pro Garyho. Nebo nějakej dárek.“ „Kytka pro Garyho…To je dobrý nápad na apríl.“
Gary si prohlížel nástěnku ve sborovně. Termíny pro čtvrtletní práce byly už dané, ale u jedné třídy chyběly. AA3S1 je jediná třída, která už je dělala. A dopadly celkem dobře. Někdo otevřel dveře. Gary se otočil a zarazil se: „Lili?“ „Ahoj, Gary. Můžu?“ „Jo. Ale jen na chvilku.“ Lili vešla do sborovny a zavřela dveře. Garymu to nedocházelo: „Co tu děláš? Vždyť už máš po maturitách.“ Lili se začervenala: „Mám. Ale chtěla jsem ti něco dát.“ Gary si teprve teď všiml, že Lili nese něco pod křídlem. „Co to je?“ „Dárek. Na rozloučenou.“ Lili mu tu věc podala. Gary po chvíli zjistil, že je to obraz. Ale obraz jeho, jak učí třídu AA3S1. Podíval se na ni: „Díky. Lili… Ty jedeš taky na ten tábor?“ „Jo.“ „Ale… Je ti dvacet čtyři. A jezdí tam…No jo, už vím.“ Lili sice bylo dvacet čtyři, ale vypadala tak na šestnáct: „Pojedu tam. Nebyla jsem tam tři roky. A teď se prý chystá něco velkého, takže to chci zažít.“ „Lili, já…Kdy se vrátíš domů?“ Zvedla hlavu: „Myslíš…K tobě domů?“ Gary přikývl. „Po táboře. Jinak bych se vrátila už teď, ale musím se sbalit. Zítra odjíždíme a…já se s tebou chtěla rozloučit. Bude se mi po tobě stýskat.“ „Jistě. Mě po tobě taky. Lili, nechtěla bys, abych ti dneska pomohl s tím balením?“ Lili se rozzářili oči: „To by bylo super!“ Gary se usmál: „Takže dneska večer. V šest?“ „Jo. Tak ahoj.“ Lili se otočila a odešla ze sborovny. Gary se ještě za ní chvíli díval na dveře.
„Je to zvláštní. Asi poprvé vás tu vidím všechny.“ Třídou se prohnalo tiché zachichotání. I Gary se usmíval. Na každé lavici byla buď kytka, nebo nějaký dárek. A na katedře ležela vysvědčení: nejhlavnější věc celého roku. „Tak se zklidníme, posadíme se a já si vás budu volat.“
Jako první šel Rookie. Přinesl Garymu úžasný dárek: růžičku. Když ji Garymu předával, nikdo se neudržel a všichni se rozesmáli. Rookie se začervenal: „No co? Nic jinýho mě nenapadlo.“ Gary se pokoušel zamaskovat smích, ale moc to nešlo. Nakonec si od Rookieho tu růži vzal. Chytil jeho pravé křídlo a zatřásl s ním: „No, Rookie. To vysvědčení není tak špatný, až na tu jednu trojku, ale jinak super. Upřímně ti gratuluji.“ Když se Rookie vracel do lavice, zářil štěstím: „Jenom… trojka z češtiny!“ Gary se podíval na další vysvědčení: „Mv100.“ Zvedl se a přišel s malou taštičkou v křídlech před Garyho. Podal mu tu taštičku s lehkým usmíváním. Gary se podíval do té taštičky a hned potom se otočil na Mv100: „Jako vážně?“ Mv100 sklopil hlavu: „No…“ Gary vytáhl flash-disk. Menší. Mv100 se usmál: „Líbí se ti?“ „Mě jo, ale snad se ti bude líbit i tvoje vysvědčení.“ Gary odložil flash-disk a podal Mv100 jeho vysvědčení. Ten na něj zůstal hledět s otevřenou pusou. Dot se zasmála: „Vypadá to, že Mv100 dostal něco pořádného.“ „No, jestli tím pořádným myslíš samý, tak jo.“ „Počkat,“ Dot se podívala postupně na všechny ve třídě: „děláš si z nás srandu?“ Mv100 zavrtěl hlavou a zamával vysvědčením: „Samý jedničky!“ Tak to šlo až do konce. Spousta lidí dostala samé jedničky, někteří i nějaké dvojky. Na konci hodiny Gary vstal a usmál se na celou třídu: „První rok na třetí selekci je za vámi. A já jsem rád, že jsem mohl být vaším třídním. Přeji vám hezké prázdniny a hlavně se nezabijte.“ „Jasně!!“
Herbert zpozorněl. Lasery, co tvořily mříže jeho cely, zmizely. Kamery se vypnuly. Herbert vstal z lavice a přiblížil se tam, kde bývaly lasery. Nic tam nebylo, doopravdy zmizely. Klutzy vyskočil Herbertovi na rameno. Ten vykoukl ze své cely a zarazil se. Jeden agent, co tu hlídal, padl na zem v bezvědomí. Do chodby vstoupila nějaká holka. Tučňák. Měla černé, krátké vlasy, tílko, velký pásek s různými kapsami, šedé kalhoty a černé boty. Tvářila se dost nepříčetně: „Co na mě tak čumíš? Nikdy jsi neviděl tučňáka?“ Herberta zarazil její tón řeči. Byl dost drsný, na holku až moc: „Kdo jsi?“ Ta holka vytáhla nějaký blok, rozložila ho a ukázala Herbertovi: „Už víš?“ Přikývl: „Takže Zoe? Těší mě.“ „To doufám. A teď pojď. Ty kamery se za chvíli zapnou.“ Herbert se zamyslel: „Nešiješ tu na mě něco, že ne?“ Zoe se zatvářila, jakoby si myslela, že je Herbert úplně mimo: „Agent tě bude odvádět z vězení. Doopravdy logický.“ „Jen jsem se zeptal.“ „Tak příště dřív mysli,“ zmáčkla tlačítko na hodinkách a než stačil Herbert cokoli říct, oba dva zmizeli v modrém záblesku světla.
„Jsem rád, že tě vidím, Herberte. Alespoň někdo.“ Herbert se usmál: „Já tebe taky rád vidím, Hanku. Co Marion?“ Hank Bouchl pěstí do kontrolního panelu: „O ní už se nezmiňuj! Jednou mě zradila, je to pro mě uzavřená záležitost!“ „Dobře, hlavně se nenaštvi.“ Hank se otočil na Zoe: „Dobrá práce. Ale teď nás zajímá něco jiného.“ „A co?“ Hank se podíval na obrazovku: „Zítra Dary a spol. vyráží na tábor k IceLandu a Snowy Plantu. Úžasná příležitost.“ „Jen to má malej háček.“ Všichni se podívali na Herberta: „Jakej háček?“ „No,“ Herbert se podrbal na zátylku: „v Snowy Plantu jsem jaksi…Zabil svou bývalou manželku a Reného matku.“ „Dobrý.“ „Vám to nepřijde divný?“ Zoe se pousmála: „Jsme vrazi, Herberte. U nás to je normální. Rutina.“ „Aha…No a co víte o Dary?“ „Zítra tam jedou, což jsme ti už jednou říkali. Budou tam všichni. A tak nás napadlo, jestli bychom se tam na pár dní nezastavili. Víš, jak to myslím.“ „Tuším.“ Do velícího střediska vešel Mark: „Pořád nic.“ Hank naštvaně zasyčel: „Ani po osmi letech to nevzdá? To je magor!“ Herbert si připadal mimo dění: „A o co jde?“ „Ále, jeden agent, kterýho tu držíme, pořád nechce kápnout božskou. Pořád zapírá. Za chvíli zemře a ty tajný informace s ním.“ „Takže je to celkem závažný?“ „Není to tak hrozný, ale…bylo by lepší, kdyby už začal kecat, jinak se vážně neudržím.“
Slyšel nějaké hlasy, ale věděl, kdo to je. Podíval se na svou pravou ruku. Rána na ní vypadala dost hrozně, ale jeho to nebolelo. Cítil, jak mu krev stéká po křídle až na zem. Pomalu zavřel oči a pokoušel se usnout. Po chvíli se mu to podařilo.

„Díky, že jsi přišel včas.“ Gary vstoupil do Liliina iglú: „Vždyť já jsem dochvilný, to nevíš?“ Lili se usmála: „Jo, jasně. Dáš si něco?“ „Ne, díky. Před chvílí jsem jedl.“ „A něco k pití?“ Gary se usmál: „Kávu?“ „Hned jí jdu udělat.“ V malém obývacím pokoji si Gary sedl na sedačku. V televizi hrál hudební kanál. Po chvíli Lili donesla dva šálky kávy: „Tady je.“ „Díky.“ Gary se na ni podíval. Mile se na něj usmála: „Děje se něco, Gary?“ „No, půjdem pak balit?“ „Jo, ale až pak.“ Lili se mu zadívala do očí. Gary ale uhnul hlavou: „Lili, já nevím.“ „Gary…“ Lili položila hrnek s kávou: „nechci tě do něčeho nutit. Ale mě chybí ty časy, kdy jsme byli spolu.“ „A myslíš že mě ne? Ale teď to prostě nějak nešlo. Ale po tom táboře bychom-“ „Doufám, že jo.“

[darknightlili]

4. Kapitola: Příjezd
Katie se ještě víc zavrtala do peřin. V posteli bylo příjemné teplo a Katie se nechtělo vylézt ven. Najednou ji do tváře vrazil náhlý proud světla. Zaslechla, jak někdo roztáhl žaluzie: „Vstávej, Katie! Tábor čeká!“ Ač nerada, Katie otevřela oči. U okna stála její mamka a usmívala se na ni: „Dobré ránko. Tak už ses probrala?“ Katie si promnula oči a zívla: „Ne. Co je k snídani?“ „Nasnídáte se až v autě. Teď vstávej, nebo zavolám tátu a společně tě z té postele vystrkáme.“ „Jo, už jdu…“
Garyho probudil drnčivý zvuk zvonku. Rozespale sáhl po brýlích a nasadil si je na oči. Chvíli se jen koukal do stropu, ale když zvonek znovu zazvonil, vstal a odešel otevřít. U otevřených dveří se zarazil: „Dary? Co tu děláš?“ Dary se začervenala: „Chtěla jsem se s tebou rozloučit.“ Garymu, i když je to génius s IQ kolem 140, chvíli trvalo, než mu došlo, co se děje: „No jo, vlastně… Jo.“ Dary se usmála a objala ho: „Budeš mi chybět, Gary.“ „Ty mě taky. Hlavně tam na sebe dávejte pozor.“ „Spíše ať všichni dávají pozor na mě.“ Gary se zarazil: „Jak to víš?“ Dary se usmála: „Myslíš si, že přede mnou Kim něco zatají?“ „Aha.“ „Gary,“ Dary ho pustila: „já budu v pořádku, nemusíte mě hlídat.“ „Jen mám o tebe strach.“ Dary se otočila. Jake na ni mával: „Dary, jdeš?!“ „Jo, už jdu!“ „Takže, ahoj.“ „Ahoj,“ Dary se rozeběhla naproti Jakeovi a jeho čtyřkolce. Nasedla za něj, nasadila si helmu a chytila se Jakea kolem pasu. Jake nastartoval a rozjel se směrem k IceLandu. Gary se pousmál. A doufal, že vše bude v pořádku.
Kim sledoval, jak krajina kolem cesty rychle ubíhala. Křídla měl položena na malém polštáři, který si vzal sebou, jelikož moc nedospal. Katie měla v uších sluchátka a nejspíše poslouchala nějakou dobrou hudbu, protože kývala hlavou dost rytmicky. Kim doufal, že se do tábora dostanou co nejrychleji. Vytáhl mobil a kouknul se na displej. 12:30. Táta mu řekl, že by tam měli dorazit kolem druhé hodiny. A to mu připadalo jako strašně dlouhá doba. Začal si procházet galerii v mobilu. Po chvíli ho to přestalo bavit, tak začal hrát Super Flying Penguin. Ale byl tak rozrušený, že vždy skončil už v prvním světě.
Dary skrz sklo helmy viděla svět dost tmavě, ale nevadilo jí to. Držela se Jakea a poslouchala tlukot jeho srdce. Cítila, jak z něj-a i z ní opadávají všechny starosti a problémy. Čím blíže byli k IceLandu, tím více se jim chtělo na vše zapomenout.
Herbert sledoval tu spoustu obrazovek, kterými CP Trackers monitorovali skoro celý Club Penguin Island. Klutzy si do rytmu nějaké hudby klepal klepety, ale Herbert to po dlouhé době vůbec nevnímal. Přemýšlel. „Dost ti to tady vyhovuje, co?“ Herbert se s leknutím otočil: „Co to- Aha, to jsi ty, Zoe.“ Ta k němu přišla blíže a podívala se na obrazovky: „Tak za týden bychom mohli vyrazit. A oni nebudou připraveni.“ „Nějak moc o nich víš.“ Zoe uhnula pohledem: „Bývala jsem s nima. Tech agentka Zoe Crailens. Pracovala jsem hlavně s Dary, Mv100 a Lucy Aires. Ale pak se to nějak zvrtlo a…No, přešla jsem sem. A jsem za to ráda.“ „Hm…A co rodina?“ Zoe se podívala na Klutzyho, který se právě pokoušel rozmotat sluchátka od mp3 přehrávače: „Nic moc. Naši bydlí ve Snow Townu. Starší ségra je herečka, brácha je ředitel firmy, která vyrábí elektroniku. A mladší sestra je už dva roky mrtvá. Přejel ji vlak. Jinak nic.“ Herbert si prokřupl prsty: „Koukal jsem, že máš taky ten divnej pruh kolem očí. Takovej mají Dary, Jake a René. Takže ty-“ „Ano, přišel jsi na to,“ Zoe si naštvaně prohrábla vlasy: „jsem člověk. A můj brácha vzal místo po Jobsovi v Applu. Ale nejmenuje se Crailens. Sestra hraje v Hollywoodu. A naši jsou špióni na Panfu. Už ti to stačí?!“ „Klídek. Jen se nenaštvi.“ Zoe se otočila k Herbertovi zády: „Nechci se o tom bavit. Myslím, že by bylo lepší, kdybys přemýšlel, jak zničit ten tábor.“
Červené auto zastavilo až těsně před chatkou. Kim vystoupil z auta. A v tu chvíli oněměl úžasem. Tábor vypadal lépe než kdy předtím. Od nalakovaného dřeva srubů a chatek se odrážely sluneční paprsky. Plac vedle jídelny vypadal stejně, ale střecha nad ním byla nově namodro natřena. Svůj zrak zastavil Kim až u bazénu. Zdál se mu poněkud větší, ale Kim věděl, že je tam, jako vždycky, alespoň pět kilo soli. Z auta vystoupil Kimův táta: „Tak co? Vypadá to tu dobře.“ „Jo, to vypadá-“ Za zády se jim ozvalo hučení motoru. Kim se otočil a usmál. Černá čtyřkolka zastavila tak blízko jejich auta, málem do něj narazila. Jake vypnul motor, sundal si helmu a seskočil ze sedadla. Kim přišel blíže k Dary, která ještě seděla. Sundal jí helmu. Dary se na něj usmála a Kima objala. Kim její helmu podal Jakeovi, aby se nerozbila. Jake se usmál: „Dary, pomůžeš mi-“ „Věděl jsem, že přijedete jako první.“ Všichni se otočili na zeleného tučňáka. Byl mladý, tak dvacet pět let. Měl tmavě modré, krátké vlasy, které mu trčely na všechny strany. Měl na sobě žluté tričko s nápisem „Live while we‘re young“, bílé kalhoty a sandály. Na očích měl velké brýle se světlými skly a býlími obroučkami. Kim s Dary se usmáli: „Ahoj, Chucku!“ „Rád vás dva vidím živý. Víte, na co narážím.“ „Víceméně…“ Chuck vypadal, jakoby vyhrál sportku: „Dlouho jsme se neviděli, tak bychom to měli napravit, ne? A říkám vám, že na tenhle tábor jste se nemohli připravit.“ Kim pokývl hlavou: „Vždyť jste nám ani neřekli, jaký téma bude, takže je snad jasný, že jsme se nemohli připravovat.“ „Jo. Tak pojďte.“ Dary ještě neskončila: „A Chucku?“ „Ano?“ „No, víš jak- Mohli bychom,“ Dary se místy zasekávala: „ty víš, na co myslím.“ Chuckovi chvíli trvalo, než mu došlo, o čem Dary mluví: „No tak na to rovnou zapomeň! Rovnou ti říkám, že na tom výklenku v jeskyni vás spát nenechám. Vždyť se mě ptáte už pět let! Tak co by se mělo změnit?“ „Máš to, Kime?“ Chuck se podíval na malý nahrávací přístroj, který Kim držel v křídle: „Jo, mám.“ „Takže… Vy si mě nahráváte? Každý rok?!“ Dary přikývla: „Každý rok je ta reakce trochu jiná. Máme je všechny uložený v Kimově počítači. Celkem slušná sbírka.“ Chuck zavrtěl hlavou: „Někdy mě až moc udivuje, že se takový magoři jako vy stali jedněma z nejlepších agentů na celém Clubu Penguin. A co se tady vůbec vybavujem, pojďte!“
Katie si postavila kufr před jednu z chatek, které byli druhé od cesty k placu pod střechou. Tábor se jí doopravdy líbil, ale nevěděla, jak bude vypadat, až tam budou všichni. Kim ji sice ujišťoval, že tu bude asi jen stovka tučňáků, ale stejně se Katie trochu obávala toho, že tu nebude s nikým vycházet. Ale Chuck jí připadal dost sympatický, což ji jaksi drželo nad vodou. Kim vedle ní zívl. Chuck se usmál: „Nedospal jsi?“ „Co myslíš? Vstával jsem v sedm. Normálně takhle vstávám do školy.“ „No a tady taky vstáváš v sedm,“ ukončil rozhovor Chuck. Kim zasténal a podruhé zívl, protáhl si křídla a vzdychl: „To je jediná vada tohohle tábora.“ Jake se usmál: „Chci pryč.“ „Neblbni, Jaku. To byla jen sranda.“ „A ty myslíš, že to, co jsem řekl já, nebyla sranda?“ „Zdálo se mi to trochu sarkastický,“ zamyslel se Kim. Jake se poškrábal na zátylku: „No a jak to tu bude probíhat?“ Jednoduše,“ odpověděl mu Chuck: „Za hodinu přijedou ostatní. Pak se rozdělíte do oddílů, do chatek. Potom bude první nástup a oznámení tématu.“ „Ale, vždyť se téma vždycky říká na konci minulého tábora, ne?“ Chuck začal nervózně těkat očima sem a tam: „Ale minulý rok nám jaksi…došly nápady. A tak jsme se dohodli, že téma vybereme podle nějaké události, která se stane po táboře v roce 2012.“ Dary zkřížila křídla na prsou: „A nemohl bys nám říct, co je to za téma?“ Chuck se zazubil: „Ne, ne. Až na nástupu.“
Dva autobusy zastavily před chatkami. Dveře se otevřely a z nich se jako tryskem začaly hnát desítky tučňáků. Nastal chaos. Dary, Jake, Kim a Katie to všechno sledovali z verandy jedné chatky a smáli se tomu zmatku. Asi po deseti minutách autobusy odjely a tučňáci se konečně nějak rozestavěli. Dary se zvedla a začala vyhlížet ostatní agenty z ostrova. A po chvíli je našla: „Dot! Emi! René! A všichni ostatní! Pojďte sem!!“ Všichni, které Dary volala, se na ni otočili: „DARY!!“ Asi deset tučňáků nastoupilo u jejich verandy. Kim se zasmál, vstal a připažil: „Takže, kdo z vás odhalil to skryté číslo?!“ Všichni se zasmáli. Kim ale zůstával pořád v pozoru: „Ještě jednou. KDO Z VÁS ODHALIL TO SKRYTÉ ČÍSLO?!!!“ Nikdo neodpověděl. Kim vzdychl: „No nic. Tak ty rakety jste někdo vypustil. Ále…koho taky zajímá ňákej IceCube.“ Tentokrát to nevydržel nikdo a všichni se hlasitě rozesmáli. Dokonce i Kim. Ale ten se rozesmál tak, že se dokonce sesunul na podlahu verandy a svíjel se smíchy. Dary ho, i přes slzy v očích, které jí po tvářích tekly ze smíchu, musela zvednout a posadit na lavičku: „Ale napodobil jsi ho úžasně, to se musí nechat.“ „To teda jo,“ okomentovali to sborově ostatní. Kim si otřel slzy: „Mě to jen tak napadlo, tak jsem to prostě musel udělat. Ten film mi přirostl k srdci.“ „A taky se ti to dost povedlo.“ O zábradlí verandy se opřela starší holka růžové barvy s krátkými, blond vlasy: „Dobrá práce, generále Kime.“ „Sally! Tak rád tě vidím. S pravým křídlem!“ Sally se podívala na své křídlo: „Jo, je v pořádku.“ „Takže ta operace vyšla,“ udivila se Dot: „Jo?“ „No, kdyby nevyšla, tak bych tady asi teď nestála, ne?“ „Tak to je super.“ Sally se podívala na plac: „Už jde Chuck. Musím jít, tak zatím čau.“
„Čtvrtý oddíl: holky! Vedoucí: Jessica,“ Chuck se na chvíli odmlčel, aby Jessicu všichni viděli: „takže k Jessice půjdou: Emi Blackwhite, Dot the Disguise Gal, Mirical Eisreis, Lucia Greander, Lili Leaveres, Monica Kleir, Dary Miltrin, NIS200, Prudence Period, Maddy de Sarkess, Jezzie Swan, Andy Triesdayl, Michel U201, Lucy Verien, Erica Weislein a Susan Zudre!“ Všechny jmenované se přesunuly i s kufry a batohy k Jessice. Ta si od Chucka vzala papír se seznamem: „Díky. Tak holky, pojďte, rozdělte se do skupin. Dvě po šesti a jedna po čtyřech.“
„Třetí oddíl: kluci! Vedoucí: Liam,“ Liam předstoupil vedle Chucka, žvýkajíc žvýkačku. Chuck zavrtěl hlavou: „No… Tak k němu pojďte: Jason Eisreis, René Frezz, Memory Geard, Jet Pack Guy, Luke Hreik, Tom Jeykins, Michael Krisper, Rookie Marten, Jake Miltrin, Dean Period, Kim Perison, Ristoranto, Mathew Sleiner, Adam Treimil, Mike Verien a Mv100.“ „Jsi si jistý, že je v pořádku? Ten novej vedoucí, co nás má,“ nahnul se Kim k Mikeovi. Ten kývl: „Přijde mi jako… No, ty víš, kdo.“ „Jo.“ Liam se usmál na Chucka, když mu podával ten papír: „Snad mě nezabijou.“ „To pochybuju. Ti kluci jsou v pohodě.“
„A teď… ZABÍRÁNÍ POSTELÍ!!!!“ Dary se v rychlosti přesunula na dolejší postel u okna. Ostatní holky se pokoušely zabrat ostatní dobrá místa. Jen na Andy zbyla horní postel v rohu. A o těch bylo všeobecně známo, že u nich vždycky něco leze. Andy zakňučela: „Proč mám vždycky tam pomalý reflexy?“ Emi se zasmála. Dary si začala hrát s ještě nepovlečeným polštářem: „Tenhle tábor bude určitě legendární.“ Dot se na ni podívala tak, že se přehoupla přes malé zábradlí její posteli dolů: „A v jakém smyslu to myslíš? V dobrém nebo zlém?“ Dary se zarazila: „No, tak doufám, že v tom dobrém! Nechci, aby to tu bylo, jako před třemi lety.“ Andy zabouchala na strop: „Co se stalo před třemi lety?“ Lili si bezmyšlenkovitě začala číst některé nápisy, které byly na stropě: „Nepříjemnost s Herbertem. Prostě sem jen tak přišel a pokusil se zabít Dary. No a málem mu to vyšlo.“ Dary si přitiskla polštář ještě blíž k sobě: „Tenkrát to se mnou nevypadalo dobře. No, jako vždycky. A proto Gary letos všem agentům z ostrova nařídil, aby na mě dávali pozor. To mě hrozně štve.“ Dot se začala ve své poloze vzhůru nohama pomalu houpat: „Každýho by určitě štvalo, kdyby ho ostatní monitorovali jak kamery. Ale zase… Gary má právo se o tebe strachovat. Vždyť jsi něco jako jeho dcera.“ „To já chápu. Ale-NO prostě nevím, proč-Vlastně vím… Teď jste mně úplně zmátly!“ „Proč jste mě vzaly do vaší chaty?“ Všechny se otočily na Susan. Dary odložila polštář stranou: „První důvod je, že Erica chtěla být co nejblíže Tomovi. Ale jinak… Nějak jsi nás zaujala.“ „A čím? Vždyť já jsem jen řadová Stheal agentka ze Snow Townu.“ Lili se zasmála: „Jak tohle může někdo napsat. Co to má sakra-“ zarazila se až tehdy, když si všimla, že na ni všichni zaraženě hledí: „o čem se bavíte?“ Dot se přehoupla zpátky na svou postel: „Lili, klidně si čti dál. A Susan-Přijdeš nám taková…Zvláštní. A hlavně mně zajímají ty jizvy, co máš na křídle. Od čeho jsou?“ Susan sklopila hlavu: „Stalo se to před šesti lety. Moje…kamarádka se přidala k CP Trackers. No, a ti ji poštvali proti mně. Ona… málem mě zabila. Mohla jsem přijít o křídlo a jednu ledvinu, nebýt těch výborných doktorů z IceCubu. Ale ty jizvy na srdci mi nezmizely…“ „Víme, jak se cítíš.“ Susan zvedla hlavu. Dary se na ni usmála: „Nám se stalo něco podobného.“ „Vážně? A co přesně?“ Dary vytáhla zespod vesty fialový komunikační přívěsek: „Jmenovala se Zoe Crailens. A taky se přidala k CP Trackers. A taky nás skoro zabila.“ „Moje kamarádka se jmenovala CryG8. Byla to hodná holka, ale pak to přišlo.“ Podle toho, co jsem slyšela,“ vmísila se do rozhovoru Andy: „těch tučňáků se jmény jako Mv100 nebo DS356 docela ubývá. Ale CryG8…Tu neznám.“ Susan zavrtěla hlavou: „Jak bys ji mohla znát?“ „Jednoduše,“ Andy slezla ze své postele a sedla si na Emiinu: „byla jsem u CP Trackers. A nebýt těchle agentů, tak u nich jsem pořád.“ Susan na ni koukala dost vykuleně: „Takže- ty jsi byla u CP Trackers? A CryG8 jsi tam neviděla?“ „Ne.“ zavrtěla hlavou Andy. Susan se rozzářily oči: „To by znamenalo…že už u nich není!“ „Neznamená to vůbec nic,“ zmírnila její radost Emi. Susan se na ni nechápavě podívala: Jak to? Když ji tam neviděla-“ „Emi má pravdu,“ Andy si promnula ruce: „byla jsem na Americanu, na anglickém serveru. Tvoje kamarádka mohla být normálně na tomhle českém serveru.“ „Takže…Nevíš?“ „Ne.“ Susan sklopila hlavu: „No, co se dá dělat. Stejně bych ji už nedostala zpátky.“ Dary si sedla k Susan na postel a objala ji kolem ramen: „Spoustě z nás už se někteří nevrátí. A jsme z toho snad pořád smutný?“ Susan se jí zadívala do očí: „Ne. A-“ Rozhovor přerušila Jessica, která vešla do chatky: „Ahoj, holky. Chuck svolává první nástup. Tak pojďte.“ Dary vstala a nastavila křídlo Susan. Ta ho chytila a nechala se zvednout.

[Dafnia]

Ahoj Dary ! Je to veľmi nádherný príbeh, a chcela by som sa spýtať... Mohla by si aj mne tam taď aspoň maličkú rolu ? m

[darknightlili]

Ahoj Dary ! Je to veľmi nádherný príbeh, a chcela by som sa spýtať... Mohla by si aj mne tam taď aspoň maličkú rolu ? m

Jasně že jo! Pokusím se ti něco sehnat

[darknightlili]

Konečně po dlouhé době...

6. Kapitola: Nevinná
Jakmile se Zoe teleportovala zpátky na ostrov, okamžitě si jí odchytili dva zaměstnanci CP Trackers a zavedli jí před vstup do centrály. Teleportovala se tam jen proto, aby přinesla na vzducholoď nějaké spisy, ale to, co před centrálou viděla, jí trochu zarazilo. Zírala na nějakou tučňačku, která zmateně bloudila ve sněhových dunách před centrálou. Zoe se podívala na ty dva, co jí sem přivedli: „Vy dva na ni jděte zezadu. Já odlákám její pozornost a vy jí zajmete, jasný?“ Oba přikývli. Hned potom se rozeběhli směrem za dunu, ve které bloudila ta holka. Zoe vyskočila ze svého úkrytu. Tučňačka se na ni zděšeně otočila. Zoe se usmála: „Hej, holka! Co tu děláš?!“ „Já? Nič. Len…som sa ztratila.“ „Jo. To by mohl říct každej.“ Pokývla hlavou Zoe. Na tento příkaz její dva kolegové čekali. Oba naráz skočili po té holce. Ta stihla jen krátce vykřiknout, než jí jeden z tučňáků, co se na ní vrhli, zakryl pusu křídly a druhý jí spoutal křídla. Společně jí postavily na nohy. Zajatkyně sebou zmítala, ale nic jí to nebylo platné. Zoe k ní přišla s úšklebem na tváři. Zadívala se jí do jejích očí zakrytých slabými brýlemi: „Přivedeme jí na základnu. Hank z ní určitě bude mít radost. Zaveďte jí k teleportu, ještě pro něco musím skočit. Počkejte tam na mě, jasný?“ „Jasný.“ odpověděli oba. „A ty,“ obořila se Zoe na tu holku: „si příště líp rozmysli, komu budeš kecat.“
„Stejně by sis ty vlasy měla obarvit na černo. Slušelo by ti to víc.“ „Jo, jasně. Hele, ty tomu ani za mák nerozumíš, Marku. Tak co kdybys do toho přestal kecat?“ Mark se zvedl a nevinně se podíval Daniele, techničce CP Trackers do očí: „No tak, Dany. Vždyť víš, co já jsem.“ Daniela protočila očima: „Jo, vím. Seš člověk a navíc jsi měl už asi padesát holek. A navíc, nejsi můj typ. A ještě teď musím jít na hlídku, tak nazdar.“ Daniela za sebou práskla dveřmi tak silně, že Mark se trochu zatřásl. Po chvíli se dveře znovu otevřely a dovnitř nakoukl Herbert: „Marku? Máme jít do hlavní zasedačky. Zoe prý někoho chytla.“
Zajatkyně jen mlčky sledovala, jak její věznitelka něco ťuká do klávesnice. Bála se o svůj život. Za jejími zády se ozvalo vrznutí dveří. Do místnosti vešli dva tučňáci, starší než ona. Nejstarší tučňák s krátkými, světle hnědými vlasy se otočil na její únoskyni: „Zoe, kdo to je?“ „Zjišťuju to, Hanku, ale nic mi nevychází.“ Hank se otočil na zajatkyni. V jejích očích zahlédl strach. Sáhl jí do kapsy u kalhot a v klidu vytáhl malý blok. Zajatkyně ani nestačila protestovat. Hank blok otevřel a po chvíli čtení se usmál: „Zoe, víš, koho jsi chytla?“ Zoe zavrtěla hlavou: „Ne. Ale trochu tuším…“ „Vítej na českém serveru,“ Hank se podíval na zajatkyni: „Dafné Adame. Myslím, že nám nic vysvětlovat nemusíš. Agentka slovenské EPF, ninja…A naše zajatkyně.“ Dafné zatajila dech: „Ale prečo? Prečo ste ma zajali? Veď já som nič nespravila!“ „Protože jsi slídila před naší základnou. A to je agentům EPF jaksi zakázáno.“ „A kto vôbec ste?“ „Jsme CP Trackers. Mafie, která je PROTI EPF. Takže… Marku,“ otočil se na mladšího tučňáka, který stál za ním s křídly zkříženými na prsou: „odveď jí. Myslím že ideální bude k tomu agentovi, co ho tu držíme. Alespoň si budou moct povídat.“
Dafné se probrala v tmavé místnosti. Zasyčela bolestí, která se jí drala ze spánku. Až poté, co se úplně probrala si všimla, že není sama. A také hned potom, co se roztáhly žaluzie a Dafné hleděla z velkého okna. U okna stál ještě jeden tučňák. Starší než ona. Ten tučňák se na ni otočil: „Díky bohu, probudila ses.“ Dafné se poněkud zalekla jeho hlasu. Narozdíl od Hanka byl jeho hlas čistý a jemný. Bez toho zlého přízvuku. Dafné se pomalu postavila: „Kde to sme. A kto ste?“ „Nikdo. Teď už nikdo.“ „Čo?“ Dafné si narovnala brýle a až teď si všimla rysů toho tučňáka. Byl bílý, měl krátké, černé vlasy, které mu trčely na všechny strany. Měl na sobě roztrženou černou mikinu a černé kalhoty. V očích se mu leskla jiskra. Dadz vytřeštila oči: „To nie je možné!! To…to ste vy?“ Tučňák přikývl: „Ano…“ Dafné polkla: „Najlepší agent na českom a slovenskom serveru? Legendárný…Agent F?“